17 C 69/2023

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Doubkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 10.500 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7.000 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení, ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení smluvní pokuty 3.500 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 7.000 Kč od 30. 3. 2020 do 8. 3. 2021.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 710 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku za žalobu v částce 200 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku na účet [číslo] [variabilní symbol]

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 10.500 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 29. 1. 2020 [číslo] Touto žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 7.000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve třech dvou splátkách do 29. 3. 2020 (včetně ujednaného navýšení). Žalovaný ničeho neuhradil.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Žalobkyně tvrdila zkoumání úvěruschopnosti. Z osobní karty žalovaného vyplývalo, že žalovaný prohlásil, že je rozvedený, žije s rodinou (dva členové domácnosti), je zaměstnán u [právnická osoba] s příjmem 20.500 Kč měsíčně a výdaji 6.000 Kč měsíčně. Podle registru [příjmení] měl žalovaný v minulosti kreditní kartu, ze které nemá evidovaný dluh. Z výpisu z bankovních dat o účtu žalovaného (u Fio banky) z 29. 1. 2020 (za šest měsíců) soud zjistil, že žalovaný má příjem ze zaměstnání, dne 16. 9. 2019 převzal úvěru od [právnická osoba] ve výši 7.000 Kč, dne 7. 11. 2019 mu byla vyplacena částka 25.000 Kč a dne 26. 11. 2019 částka 7.650 Kč (prostřednictvím ThePay.cz, s.r.o., tj. obdobným způsobem jako úvěr od žalované), dne 27. 11. 2019 mu byl vyplacen úvěr od [právnická osoba] ve výši 12.000 Kč (uvedený úvěr byl splácen ve splátkách po 649 Kč měsíčně od [číslo]).

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 29. 1. 2020 [číslo] (a faktury z 29. 1. 2020) má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli (prostřednictvím prostředků komunikace na dálku) smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 7.000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr do 29. 3. 2020 ve dvou splátkách po 4.994,87 Kč a 4.946,82 Kč, splatných do 29. 2. 2020 a 29. 3. 2020. Součástí smluvních ujednání bylo čerpání úvěru na stanovení bankovní účet (určený žalovaným), úroková sazba činila 0,9 % denně (z vypůjčené částky), RPSN 1 732,09 %, smluvní pokuta 0,1 % denně, ujednání o nákladech za (písemnou) upomínku 200 Kč. Shodné podmínky vyplývaly i ze standardní informaci o spotřebitelském úvěru. Z potvrzení o provedené platbě z 29. 1. 2020 soud zjistil, že žalobkyně poskytla částku 7.000 Kč na účet určený ve smlouvě.

6. Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby; předžalobní výzva byla odeslána 2. 3. 2021 poštou.

7. Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, že žalovaný ničeho neuhradil.

8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

10. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

11. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věta první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k eplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. Podle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

14. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 7.000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr zaplatit ve dvou měsíčních splátkách (včetně úrokového navýšení). Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, ničeho neuhradil.

15. Nejprve se soud zabýval zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný měl dostatečný příjem pro úhradu závazku, byť již nebylo zjišťováno, zda zaměstnání žalovaného je zajištěno po dobu předpokládaného splácení úvěru. Podstatné však je, že žalovaný v době před převzetím úvěru od žalobkyně převzal od třetích osob částky, které přesahovaly jeho měsíční příjem a u kterých lze předpokládat (podle jejich označení), že byly dalšími mikroúvěry, které byl žalovaný povinen věřitelům uhradit. Žalobkyně však podmínky splacení těchto úvěrů (s jednou výjimkou) nevyhodnotila (ve smyslu, zda neovlivňují pravděpodobnost vrácení dluhu žalobkyni), čímž zatížila zkoumání úvěruschopnosti vadou vedoucí k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy (§ 580 odst. 1, § 588 občanského zákoníku).

16. Žalobkyně má tak nepochybně právo na vrácení jistiny. Soud dále posoudil význam ujednání smlouvy o úvěru z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

17. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaná se tohoto ujednání nedovolává).

18. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na [webová adresa]) nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi přehledný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“). V rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

19. Citovanými názory Ústavního soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může v krátké době převýšit částku poskytnutou (s ohledem na výši sjednaného úroku a výši smluvní pokuty). Smlouva je jako celek neplatná i pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností), přičemž jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku (§ 580 odst. 1, § 588 občanského zákoníku).

20. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Protože žalovaný ničeho neuhradil, ale byla mu poskytnuta částka 7.000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože žalovaný nic podle smlouvy neplnil, soud žalobě v rozsahu jistiny úvěru vyhověl (7.000 Kč). Soud žalobě vyhověl i ohledně zákonného úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku. Pokud se týče splatnosti, pak se soud domnívá, že dluh žalované se stal splatným na základě doručení předžalobní výzvy žalované. Ve zbytku (úroku z prodlení a smluvní pokuty) byla žaloba zamítnuta s ohledem na závěr o neplatnosti (žalobkyně se nedomáhala úhrady úroku).

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v části ve výši 34 % z celkových nákladů v částce 2.089 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 7.000 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Soud vycházel z toho, že žaloba představuje podání formulářového typu (to je zřejmé ze srovnání jednotlivých žalob, jak byly uplatněny u zdejšího soudu), tedy podání, které je vyhotovováno za použití výpočetní techniky s minimalizací odborného právního posouzení věci. U zdejšího soudu bylo žalobkyní uplatněno 21 věcí, z toho ½ se týká exekucí. I když počet žalob je poměrně nízký, žalobkyně poskytuje své služby na území České republiky a je zřejmé, že i u dalších soudů jsou uplatňovány nároky z obdobných smluv (zpracované s minimalizací odborného a administrativního vkladu).

22. Soud rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek podle § 4 písm. j/ z. č. 549/1991 Sb., položky 2 bod 2., položky 1 bod 1 písm. a/ Sazebníku soudních poplatků.