17 C 72/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem Mgr. Ondřejem Doubkem ve věci žalobkyně: AvaFin Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 31 102 Kč / úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 21 000 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 10 102 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 21 000 Kč od 10. 1. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 479,57 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku za žalobu v částce 311 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku na účet 3703-226341/0710, variabilní symbol 1711007226.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 31 102 Kč s příslušenstvím (21 000 Kč jistina, 8 652 Kč smluvní pokuta, 1 450 Kč náklady na vymáhání) z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 7. 10. 2024 ve znění smlouvy o navýšení úvěrového limitu z 7. 10. 2024. Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalované spotřebitelský úvěr ve výši (celkem) 21 000 Kč, žalovaná měla vrátit tento úvěr ve formě měsíčních splátek ve výši úroku z úvěru přirostlého za uplynulé období (období od poslední platby úroku). Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku, při prodlení také smluvní pokuty. Žalovaná ničeho neuhradila. Žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované.

2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, provedl soud pouze důkazy předložené žalobkyní a podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě důkazů (listin) předložených žalobkyní za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti: A) Žalovaná (podle „Procesu žádosti o úvěr a uzavření smlouvy z pohledu klienta“) před uzavřením smlouvy zaslala žalobkyni scany svého občanského průkazu a své průkazky zdravotního pojištění. Žalobkyně předložila výpis ze svého interního systému, ze kterého vyplývalo (7. 10. 2024) ověření žalované v databázi společnosti Accuity (v souvislosti s prevencí kriminality), v databázi Cribis (neexistence aktivních exekucí), v databázi Lendon s výsledkem, že žalovaná není evidována, v interní databázi skupiny žalobkyně Creditair internal for Czech (interní databáze) byl záznam o výši dluhu žalované vůči žalobkyni 191 293 Kč, z databáze CRIF CZ vyplynulo, že žalovaná měla tři nesplacené úvěry se zůstatkem ve výši převyšující 100 000 Kč a dále vícero platebních karet, v insolvenčním rejstříku nebyla žalovaná nalezena. Z aplikace Kontomatik byly zjištěny informace o operacích na bankovním účtu žalované od 3. 7. 2023 do 5. 8. 2024 s výsledkem ověření příjmů odpovídajících rodičovskému příspěvku (nejprve 8 333 Kč měsíčně, posléze 11 538 Kč a konečně 14 424 Kč); z účtu bylo zřejmé převzetí spotřebitelských úvěrů (mikroúvěrů) od sedmi poskytovatelů (u většiny s navyšováním), aniž by bylo možné ověřit výdaje za bydlení. B) Smlouvou o úvěru ze dne 7. 10. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřely (prostřednictvím prostředků komunikace na dálku) smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytnula žalované úvěr nejprve ve výši 15 000 Kč, posléze navýšený dodatkem o navýšení úvěrového limitu (z téhož dne) na 21 000 Kč; žalovaná měla vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek ve výši úroku z úvěru přirostlého za uplynulé období (období od poslední platby úroku). Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku, při prodlení také smluvní pokuty. Z potvrzení o provedené platbě thePay z 7. 10. 2024 vyplynulo uhrazení částky 15 000 Kč a 6 000 Kč žalované žalobkyní; úhrada částek vyplývala i z interního systému žalobkyně. C) Z dopisu bez data vyplynulo, že žalobkyně měla oznámit žalované, že byl schválen úvěr 15 000 Kč a že byl převeden na účet žalované s tím, že výše první minimální platby je 6 098,36 Kč k 7. 11. 2024, aniž by byl předložen doklad o doručení uvedeného dopisu žalované (což soud nepovažoval pro rozhodnutí o žalobě za podstatné). D) Z oznámení o zesplatnění úvěru z 9. 1. 2025 vyplynulo, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě celého dluhu podle úvěrové smlouvy, protože došlo k opakovanému porušení smlouvy žalovanou, z připojeného výpisu ze systému žalobkyně vyplývalo žalobkyně zesplatňující dopis zaslala žalované 9. 1. 2025 (aniž by vyplývalo datum doručení žalované). E) Z předžalobní výzvy z 23. 4. 2025 vyplývalo, že žalobkyně oznámila žalované zesplatnění úvěru a vyzvala ji k úhradě dluhu, z připojeného podacího archu z 22. 5. 2025 vyplývalo odeslání výzvy žalované (poštou).

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Mezi účastníky byla uzavřena písemná smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku, která byla v stejný den změněna ve výši úvěrové částky. Žalobkyně podle smlouvy poskytla žalované částku 21 000 Kč, žalovaná žalobkyni nic podle smlouvy nevrátila.

7. Nejprve soud posuzoval platnost uvedené smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů).

8. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalované byla posuzována na základě lustrace ve výše uvedených registrech (včetně dlužnických) a na základě výstupu aplikace Kontomatik (výpisu z účtu žalované), přičemž žalobkyně provedla vyhodnocení příjmů a výdajů, aniž by bylo zřejmé jakým způsobem dospěla k prezentovaným příjmům a výdajům. Žalobkyně měla nepochybně příjem z titulu rodičovského příspěvku, v době uzavírání smlouvy ve výše cca 14 000 Kč měsíčně, zřejmě tedy pečovala o malé nezletilé dítě; další částky na účet připsané jsou nejasného původu a účelu a zahrnují nezanedbatelnou část příjmu ze spotřebitelských úvěrů (včetně úvěrů od žalobkyně). Žalobkyně také pomíjí skutečnost, která vyplývá z registru CRIF, podle kterého byla žalovaná (při minimálních příjmech) zatížena úvěry se zůstatky přes 100 000 Kč (v souladu s výpisem z účtu se převážně jednalo o krátkodobé mikroúvěry zatížené vysokými úroky a poplatky). Z výpisu z účtu též nelze uzavřít o výši nákladů na bydlení.

9. Ze shora uvedeného je zřejmé, že žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované, neboť neprovedla porovnání příjmů (ověřených též co do své stability a delšího období jejich trvání) a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele (žalované), získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, tedy podkladů vystavených třetími osobami, odlišnými od spotřebitele; lustrace veřejně dostupných databází je v tomto směru nedostatečná. Pokud žalovaná neuhradila žalobkyni nic, jen to potvrzuje, že žalobkyně vyhodnotila pravděpodobnost vrácení úvěru chybně (a na základě nedostatečných informací). Proto je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 2 odst. 3, § 580 odst. 1, § 588 věta první občanského zákoníku, § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.

10. S ohledem na závěr o neplatnosti smlouvy z důvodu pochybení při zkoumání úvěruschopnosti, soud se již nezabýval existencí nepřiměřených ujednání (ostatně u sjednaného úroku je eventuální vyhodnocení tohoto ujednání jako nepřiměřeného nasnadě).

11. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Jelikož soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná z důvodu, že poskytovatel úvěru neposuzoval řádně úvěruschopnost spotřebitele (žalované), je třeba podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit hmotněprávní splatnost smluvních povinností žalované, vrácení jistiny úvěru. Podle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené ustanovení je zvláštním ustanovením ve vztahu k občanskému zákoníku o splatnosti bezdůvodného obohacení, které je splatné, není-li dohodnuto, na výzvu věřitele podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Výklad § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru učinil Nejvyšší soud, a to v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž mimo jiné uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ 12. Z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Není možné uvažovat o dvou skutkových podstatách podle § 87 odst. 1 věty poslední a § 87 odst. 2 citovaného zákona, jak dospívá ve svém článku JUDr. Karel Svoboda, Ph.D., v Soudních rozhledech 7-8/2025, s. 221, podle něhož musí mezi účastníky nastat spor o splatnost, kterým je třeba rozumět zjevný a projevený nesoulad mezi vůlí dlužníka a věřitele o tom, jak má být jistina úvěru jako bezdůvodné obohacení splácena. Nelze akceptovat z toho rozporně vyplývající závěry (viz odst. IV. odst. 1 článku) o tom, že při pasivitě dlužníka soud rozhodne deklaratorním rozsudkem a přizná i odpovídající úrok z prodlení, jde-li o plnění, které se stalo splatným do vyhlášení rozsudku s tím, že ke splatnosti tohoto plnění došlo na základě výzvy poskytovatele úvěru (žalobkyně) k plnění podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Uvedený názor nepočítá s možností počáteční pasivity dlužníka, který následně, třeba v průběhu soudního řízení o zaplacení úvěru, začne zpochybňovat splatnost dluhu, a vůbec se nevypořádá s argumentací Nejvyššího soudu, uvedenou v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.

13. Soud se proto domnívá, že § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru upravuje dobu vrácení jistiny poskytnutého úvěru, a to v závislosti na možnostech spotřebitele (žalované). Pokud se proto účastníci na lhůtě k vrácení nedohodnou, nastupuje § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru (i při pasivitě žalované) a soud určí tuto dobu, a to dobu hmotněprávní (jedná se o konstitutivní rozhodnutí). Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. „Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože má vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky“, jak dovodil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1902/2025. Žalovaná netvrdila a neprokazovala žádné skutečnosti, ze kterých by mohl soud dovozovat nějakou jinou dobu pro vrácení poskytnuté jistiny úvěru. Protože podle občanského zákoníku (viz § 1958 odst. 2 občanského zákoníku) je každé plnění splatné na výzvu věřitele, stane se plnění (povinnost vrátit jistinu úvěru) splatné na základě doručení rozsudku žalované, a proto určil soud hmotněprávní lhůtu k plnění odpovídající lhůtě bez zbytečného odkladu, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného rovněž vyplývá, že soud nemohl uvažovat ani o splátkách dluhu.

14. Na ostatní plnění, kromě vrácení jistiny úvěru, nemá žalobkyně právo, a proto v této části soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul.

15. Protože žalovaná ničeho neuhradila, ale byla jí poskytnuta shora uvedená částka podle neplatné smlouvy, je povinna toto poskytnuté plnění vrátit. Soud proto žalobě co do jistiny dluhu v celém rozsahu vyhověl.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 479,57 Kč, přičemž tato částka představuje 30 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 35 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 556 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 31 102 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 1 190 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 2 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 790 Kč ve výši 585,90 Kč. Žalobkyně uplatnila svá práva vůči žalované formulářovou žalobou. Žalobkyně u zdejšího soudu uplatňuje svá práva ve 41 věcech (z titulu úvěrů; asi ½ se týká nalézacích řízení) s tím, že žaloby jsou formulovány obdobě (mění se pouze identifikační údaje). Žalobkyně tak minimalizuje svůj odborný a administrativní vklad (při formulaci žaloby).

17. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 311 Kč dle položky č. 2 bodu 2., ve spojení s položkou 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatků. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu. Nesplní-li žalobkyně svoji povinnost uhradit doplatek soudního poplatku za žalobu, může se žalobkyně domáhat vynucení této povinnosti ve správní exekuci.