18 C 38/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Holubovskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 25 312,62 Kč s přísl./ úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni: a) částku ve výši 24 914 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 28 476,43 Kč od 5. 11. 2025 do zaplacení s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 562,43 Kč vzniklým sazbou 57,99 % ročně z částky 24 914 Kč od 16. 7. 2025 do 13. 10. 2025 s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, b) částku ve výši 398,62 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 513 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 25 312,62 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem byla po řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného dne 2. 5. 2025 uzavřena Smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru č. číslo, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách včetně sjednaného úroku. Žalovaný úvěr nesplácel a žalobkyně proto zůstatek úvěru včetně příslušenství prohlásil za splatný. Žalovaný zůstatek úvěru nesplatil, je proto povinen hradit poplatek za dvě upomínky ve výši 1 000 Kč, kapitalizovanou smluvní pokutu ve výši 398,62 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 3 562,43 Kč a úrok z prodlení z dlužné částky v zákonné výši, příslušenství uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku.

2. Účastníci řízení byli vyzváni, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila k žalobě. Jelikož se žalovaná ve stanovené lhůtě nevyjádřila, měl soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a protože žalobce s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasil a ve věci šlo rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud jednání nenařizoval (§ 115a o. s. ř.).

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil skutečnosti, které jsou zcela v souladu se skutkovými tvrzeními žalobkyně uváděnými v žalobě a soud na tyto listiny soud v plném rozsahu odkazuje.

4. Po právní stránce soud posoudil žalobu takto:

5. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

7. Podle § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

8. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného dle ustanovení § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů a dodržel postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, což bylo osvědčeno souborem dokumentů nazvaných Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a tvořících přílohu č. 1 úvěrové smlouvy.

9. Dále se soud zabýval platností smlouvy z pohledu právní úpravy ochrany spotřebitele. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit - srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat, srov. nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů). Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že smlouva je platná a neobsahuje zjevně nespravedlivá ujednání.

10. Po právní stránce hodnotí soud nárok žalobkyně jako důvodný. Mezi žalobckyní a žalovaným byla uzavřena Smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru, přičemž tento právní vztah odpovídá smlouvě o úvěru dle ustanovení § 2395 a následující občanského zákoníku. Mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž vznikla žalovanému povinnost splatit poskytnutý úvěr v měsíčních splátkách. Povinnost žalovaného vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky včetně úroku ve sjednané lhůtě vyplývá z ustanovení § 2399 odst. 1 občanského zákoníku. Tuto svoji povinnost žalovaná nesplnila. Protože se žalovaný ocitl v prodlení se splacením úvěru, vznikl žalobkyni podle smlouvy nárok na zaplacení poplatku za upomínky ve výši 1 000 Kč a nárok na zaplacení smluvní pokuty, který vychází z ustanovení § 2048 občanského zákoníku. V důsledku prodlení žalovaného vznikl žalobkyni také nárok na zaplacení úroku z prodlení, přičemž tento nárok vychází z ustanovení § 1970 občanského zákoníku a ustanovení § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Protože je nárok žalobce důvodný, bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno. K plnění soud určil běžnou třídenní lhůtu dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 513 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 013 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 25 312,62 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.