19 C 12/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Alešem Fikkerem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 36 380 Kč / úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého posledního dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 28 000 Kč od 28. 5. 2024 do zaplacení a částky 8 380 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 363 Kč na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703-226341/0710, VS: 1911001226 do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 36 380 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 26.1. 2024. Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalované spotřebitelský úvěr ve výši celkem 20 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek v minimální výši úroku přirostlého za předchozí období. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku ve výši 40 % měsíčně a v případě prodlení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaná ničeho neuhradila.

2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.

3. Soud provedl k důkazu listiny předložené žalobkyní a podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě listin předložených žalobkyní za prokázané a za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , číslo, ze dne 26. 1. 2024 spolu se Všeobecnými obchodními podmínkami má soud za prokázané, že společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, a žalovaná uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které si smluvní strany sjednaly, že úvěr bude úročen úrokovou sazbou ve výši 40 % p. m. (měsíčně – č. l. II., odst. 2.1.6.) a úvěrovaný (žalovaná) splácí každý měsíc, a to vždy nejpozději k 25. dni v měsíci, úrok přirostlý za uplynulé období (č. l. II., odst. 2.1.7.). Dále si ve smlouvě o úvěru strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je úvěrovaný v prodlení (č. l. IV., odst. 4.2., písm. c).B) Potvrzení o provedené platbě prokazuje, že společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, poskytnula žalované úvěr ve výši 20 000 Kč dne 26. 1. 2024.C) Dopisem ze dne 27. 5. 2024 společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, zesplatnila úvěr a vyzvala žalovanou k úhradě v té době celkově dlužné částky ve výši 57 893,83 KčD) Předžalobní upomínkou ze dne 20. 7. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby, žalovaná potvrdila, že upomínku obdržela.E) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 má soud za prokázané, že společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, postoupila pohledávky na společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, a ta smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2025 na žalobkyni.

4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o spotřebitelském úvěru.Posouzení úvěruschopnosti6. V daném případě právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Žalobkyně měla k dispozici doklad totožnosti žalované (občanský průkaz) a žádost o spotřebitelský úvěr. V ní žalovaná uvedla, že je vdaná, způsob bydlení: jiné, jako zdroj příjmů: zaměstnaná s měsíčním příjmem 28 309 Kč. Výše výdajů však byla uvedena zcela nereálně ve výši pouze 4 860 Kč. Žalobykně v žalobě tvrdí, že právní předchůdce žalobkyně provedla lustrace v registrech ISIR, CEE, CRKI a BRKI, avšak výstupy z těchto registrů žalobkyně nepředložila; nicméně takové výpisy samy o sobě úvěruschopnost neprokazují. Kromě žádosti o spotřebitelský úvěr žalobkyně k úvěruschopnosti netvrdila další skutečnosti a nepředložila další důkazy, ač k tomu byla soudem vyzvána – viz usnesení ze dne 12. 1. 2026, č. j. 19 C 12/2026-11.

7. Právní předchůdce žalobkyně mohl ověřit výdaje žalované např. z výpisu z účtu. Žalovaná měla zaplatit první splátku ve výši 40 % úroku z prvně poskytnuté částky úvěru ve výši 20 000 Kč, tedy 8 000 Kč. Jelikož právní předchůdce žalobkyně neposuzoval úvěruschopnost řádně, neověřil výdaje žalované, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.Neplatnost pro rozpor s dobrými mravy8. Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy na ochranu spotřebitele představované § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit [srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat [nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“.

9. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

10. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 5 555,92 %, sjednaný smluvní úrok činí 40 % měsíčně tedy 480 % ročně. Vedle toho je žalovaná jako úvěrovaná povinna uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky od počátku prodlení s úhradou. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, t.j. žalovaná vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.

11. Protože žalovaná ničeho neuhradila, ale byla jí poskytnuta shora uvedená částka 30 000 Kč podle neplatné smlouvy, je povinna toto poskytnuté plnění vrátit. Soud proto žalobě co do jistiny dluhu v celém rozsahu vyhověl, ve zbytku žalobu zamítnul.Splatnost dluhu12. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“13. Žalobkyně netvrdila, že by se účastníci dohodli na splatnosti dluhu žalované, naopak splatnost dluhu odvozovala od zesplatnění úvěru. Proto soud určil splatnost v tomto rozhodnutí ve smyslu v předchozím odstavci citovaném rozhodnutí a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, který je zvláštním ustanovením k § 1958 občanského zákoníku (plnění k výzvě věřitele). Při stanovení nové splatnosti soud přihlédl k majetkovým poměrům žalované. Při stanovení splatnosti a výši splátek soud uvažoval o tom, že původní úvěruschopnost právní předchůdce žalobkyně neposuzoval řádně, žalovaná dosahovala příjmu ze zaměstnání ve výši 28 309 Kč, a proto soud stanovil splátky nižší tak, aby dluh byl zapraven v rozumné době.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 20 000 Kč, ale neúspěšná co do částky 8 000 Kč a 8 380 Kč (16 380 Kč) a ještě co do zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 28 000 Kč od 28. 5. 2024, tedy co do částky 7 083 Kč (za období od 28. 5. 2024 do 16. 2. 2026). Oba účastníci tak měli ve věci přibližně stejný úspěch.

15. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 363 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.