19 C 127/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Alešem Fikkerem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované , 363 01 Ostrov pro 14 930 Kč s přísl.

I. Žaloba o zaplacení částky 14 930 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 930 Kč se zamítá.

II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč na účet Okresního soudu v Karlových Varech, č. 3703-226341/0710, VS: 1911012726, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou, podanou Okresnímu soudu v Karlových Varech dne 29. 4. 2026, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 930 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovanou dne 3. 10. 2023 smlouvu o úvěru č. , číslo, (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 24 000 Kč, který měl být hrazen splátkami ve výši 600 Kč týdně. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně souhrnného poplatku ve výši 22 800 Kč. Žalovaná uhradila celkem částku 31 870 Kč, která se započetla nejprve na úhradu nákladů na soudní či mimosoudní vymáhání dlužné částky, dále na úhradu sjednaných a vyměřených smluvních pokut, dále na úhradu poplatků za prodlení se splácením úvěru, dále na úhradu poplatku za zpracování a doručení úvěru, dále na úhradu poplatku za hotovostní inkaso splátek úvěru, dále na jistinu úvěru dílem ve výši 83,47 %, na úrok za poskytnutí úvěru dílem ve výši 16,53 %, a to dle č. l. 4 Smluvních podmínek Smlouvy. Žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 1. 4. 2025.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně ani žalovaná se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.), přičemž ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů.

4. Na základě předložených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním: Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, provedl soud pouze důkazy předložené žalobkyní a podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě důkazů (listin) předložených žalobkyní za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 3. 10. 2023, č. , číslo, má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 24 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě týdenních splátek 600 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně souhrnného poplatku ve výši 22 800 Kč.B) Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.C) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaná uhradila celkem částku 31 870 Kč.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru.Posouzení úvěruschopnosti7. V daném případě žalobkyně nepostupovala při posouzení úvěruschopnosti žalované s náležitou odbornou péčí podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“). Nebyl totiž dodržen postup stanovený v § 86 ZSÚ ani požadavky vyplývající z relevantní judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je přitom nutné chápat jako stav, kdy mu s ohledem na frekvenci splátek zůstává v osobním či domácím rozpočtu dostatek prostředků k tomu, aby mohl za běžných okolností bez obtíží a omezení hradit sjednané splátky. Z toho vyplývá, že poskytovatel (věřitel) je povinen posoudit finanční situaci spotřebitele komplexně, tedy analyzovat jak jeho příjmy, tak i výdaje, vždy s ohledem na konkrétního žadatele a jeho individuální poměry. To zahrnuje zejména posouzení jeho příjmů ze zaměstnání či jiné činnosti, nákladů na bydlení, dopravu, chod domácnosti či výživu nezaopatřených dětí, jakož i dalších pravidelných výdajů, například splátek jiných úvěrů.

8. Žalobkyně ani na výzvu soudu nedoplnila svá tvrzení ohledně úvěruschopnosti žalované. V žalobním návrhu uvedla, že provedla mimo jiné kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, ověření rodného čísla prostřednictvím dálkového systému společnosti Credit Check, s.r.o., nahlédla do insolvenčního rejstříku, telefonicky ověřila zaměstnání žalované, prověřila její platební historii u žalobkyně a vyhodnotila aktuální finanční situaci na základě podkladů předložených žalovanou a informací o její lokalitě, získaných z odborné praxe obchodního zástupce působícího v daném regionu. Dále uvedla, že provedla kontrolu předložených dokumentů, které byly vyznačeny externím zprostředkovatelem v kartě žalované. Konkrétně žalobkyně předložila evidenční kartu žalované, v níž v části „finanční údaje o klientovi“ uvedla měsíční mzdu žalované ve výši 27 524 Kč, aniž by doložila její ověření. Stejně tak bez jakéhokoli ověření uvedla výdaje na bydlení v nepřiměřené výši 4 872 Kč a částku životního minima k ověření ve výši 4 860 Kč. Dále vyčíslila nebankovní závazky částkou 5 655 Kč, přičemž celkové výdaje žalované stanovila na 15 387 Kč.

9. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně neprovedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť neporovnala její příjmy a výdaje ani další relevantní údaje o její finanční a ekonomické situaci získané z důvěryhodných vnitřních či vnějších zdrojů, tedy z podkladů vystavených třetími osobami odlišnými od spotřebitele. Pouhé prověření ve veřejně dostupných databázích je v tomto ohledu nedostačující. Dalším neméně významným údajem pro posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr je také způsob plnění dosavadních dluhů podle § 86 odst. 2 věty první ZSU. Aby mohl poskytovatel spotřebitelského úvěru daný způsob plnění posoudit, musí nejprve zjistit, zda spotřebitel již měl nebo stále má dluhy a jak dluhy splácí. Zároveň musí sjednané splátky dosud nesplacených dluhů zahrnout též mezi výdaje spotřebitele. V předmětném případě nebylo prokázáno, že by žalobkyně ověřovala existenci a způsob plnění dluhů žalované nad rámec tvrzení ohledně nahlédnutí do insolvenčního rejstříku. V tomto směru se tak spokojila s prohlášením žalované, neboť žádné doklady podle § 78 odst. 1 a odst. 2 písm. b) ZSÚ ohledně ověřování existence a způsobu plnění dosavadních dluhů žalované nebyly soudu předloženy. Kdyby přitom žalobkyně disponovala výpisem z účtu žalované za období předcházejícího poskytnutí úvěru, byla by schopna pečlivěji hodnotit úvěruschopnost žalované. Z výpisu z účtu by bylo možné získat informace minimálně o tom, jaký je zůstatek na účtu žalované, jaké jsou její pravidelné měsíční výdaje (například stran nákladů na bydlení), respektive s jakým objemem peněz žalovaná měsíčně obvykle hospodaří. Z výpisu z účtu žalované by bylo možné zjistit i skutečnost, zda žalované v době předcházející nebyl poskytnut nějaký další úvěr apod.

10. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru nezjistila dostatečné informace o poměrech žalované a informace, které od žalované získala, nehodnotila s náležitou obezřetností a pečlivostí. Povinností žalobkyně coby poskytovatele úvěru je zjistit dostatečné informace pro posouzení schopnosti žadatele úvěr splácet a tyto údaje ověřit, na tyto své povinnosti žalobkyně v projednávané věci rezignovala.

11. Žalobkyně proto nebyla s ohledem na § 86 odst. 1 ZSÚ oprávněna s žalovanou smlouvu uzavřít. Protože smlouvu přesto uzavřela, je tato neplatná podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ. K této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu podle § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ. Za těchto okolností je nutné uzavřít, že shora citovaná smlouva je absolutně neplatná i podle § 588 o. z., jak ostatně dovodil i Ústavní soud ve výše uvedeném rozhodnutí.Neplatnost pro rozpor s dobrými mravy12. Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy ochrany spotřebitele obsažené v ustanoveních § 1813 a násl. o. z., která představují transpozici šesti směrnic Evropských společenství do českého právního řádu, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl rovněž k judikatuře Ústavního soudu, jenž se opakovaně zabýval vztahem mezi zásadou „pacta sunt servanda“ a principem skutečné rovnosti stran, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu). Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

13. Uvedenými závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu se soud řídil i při posouzení předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Porovnáním podmínek úvěrů, které byly judikaturou shledány zjevně nespravedlivými a nehodnými soudní ochrany, s podmínkami projednávané smlouvy dospěl soud k závěru, že mezi nimi existuje řada podstatných shod. Zejména je třeba poukázat na nežádoucí důsledek zdůrazňovaný Ústavním soudem, totiž že celkově splácená částka může několikanásobně převýšit částku původně poskytnutou. Posuzovaná smlouva jako celek vykazuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, a proto je neplatná. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) dle smlouvy činí 171,95 %, což svědčí o její zjevné nevýhodnosti pro spotřebitele. Jednotlivá smluvní ujednání přitom nelze od sebe oddělit, neboť jsou natolik provázaná, že společně vedou k závěru o celkové nevyváženosti smlouvy. Z tohoto důvodu nelze aplikovat postup podle § 1815 o. z. a k nepřípustným ujednáním pouze nepřihlížet, stejně tak nelze přehlédnout jejich rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se navíc o typickou adhezní („take it or leave it“) smlouvu, kdy žalovaná mohla pouze přijmout nabídnuté podmínky výměnou za poskytnutí peněžních prostředků, aniž by měla reálnou možnost ovlivnit obsah svých práv a povinností. Vzájemná provázanost jednotlivých ujednání přitom vylučuje jejich oddělitelnost.

14. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy by žalobkyni svědčil toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího nesplacené jistině úvěru, na ostatní sjednaná plnění jí nárok nevzniká. V důsledku neplatnosti smlouvy jsou si totiž účastníci povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (§ 2993 o. z.). Soud dále konstatuje, že ačkoli byly platby žalované formálně směřovány na plnění ze smlouvy, je nezbytné je započítat na její povinnost vydat bezdůvodné obohacení, neboť závazek z neplatné smlouvy nevznikl, a platby je proto nutné přiřadit k existujícímu, platnému závazku. Z údajů předložených žalobkyní vyplývá, že žalovaná na úvěr ve výši 24 000 Kč uhradila celkem 31 870 Kč, takže jistinu již zcela splatila. Na další sjednaná plnění žalobkyně nemá podle neplatné smlouvy právo, a proto soud žalobu ve výroku I. rozsudku jako nedůvodnou zamítl.Náklady řízení15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona o. s. ř. Žalobkyně byla neúspěšná, avšak žalované nevznikly náklady řízení, neboť byla po celou dobu řízení zcela pasivní.

16. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.