19 C 218/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Alešem Fikkerem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 20 159 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč, a to v měsíčních splátkách po 1 000 Kč měsíčně splatným vždy do každého posledního dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 5 159 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 114,32 Kč od 25. 10. 2025 do 11. 11. 2025, a co do zákonného úroku z prodlení z částky 20 159 Kč od 12. 11. 2025 do zaplacení ve výši 11,5 % ročně.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalovaném zaplacením částky 20 159 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 114,32 Kč od 25. 10. 2025 do 11. 11. 2025 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 159 Kč od 12. 11. 2025 do zaplacení ve výši 11,5 % ročně. Konkrétně se jednalo o neuhrazenou jistinu ve výši 14 999 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 297 Kč, poplatků za prodloužení splatnosti„ korunovým odkladem“ v celkové výši 2 969 Kč, účelně vynaložených nákladů v celkové výši 300 Kč a smluvních pokut v celkové výši 900 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru dne 25. 4. 2025, přičemž na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal k úhradě této částky a poplatku za poskytnutí ve výši 495 Kč do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Úvěr byl žalovanému vyplacen dne 25. 4. 2025.

2. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil, potvrdil, že mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru, avšak vyjádřil přesvědčení, že žalobkyni nedluží žalovanou částku v jí požadované výši. Žalovaný popřel nárok v části týkající se úroků, poplatků a případných sankcí, které považuje za nepřiměřené, nepřehledné a odporující dobrým mravům a spotřebitelské ochraně.

3. Soud ve věci nařídil jednání na 9. 2. 2026, ke kterému se ani jeden z účastníků nedostavil. Žalobkyně se řádně omluvila, žalovaný se nedostavil bez jakékoliv omluvy, a proto mu soud nemohl poskytnout poučení ohledně jeho povinnosti tvrdit a prokázat, že žalobkyni případně část dluhu uhradil. Jelikož žalovaný nepředložil soudu žádné důkazy, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní, přičemž podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud za prokázaný následující skutkový závěr ve věci samé:A) Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 4. 2025 spolu s podmínkami úvěru má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které si smluvní strany sjednaly, že žalovaný poskytnutý úvěr ve výši 15 000 Kč vrátí do 30 dnů ode dne poskytnutí, včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč.B) Výpisem čerpání, splátek a úhrad, jakož i výpisem z účtu žalobkyně ze dne 25. 4. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč poskytla dne 25. 4. 2025.C) Předžalobní výzvou spolu s podacím lístkem má soud za prokázané, že žalobkyně před podáním žaloby žalovaného upomenula o úhradu dlužné částky.D) V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný na poskytnutý úvěr žalobkyni uhradil nějakou částku.

4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku se úvěrovou smlouvu zavazuje úvěrující, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Nejprve se soud zabýval platností smlouvy o spotřebitelském úvěru.Posouzení úvěruschopnosti6. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury, interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmu, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). K výzvě soudu žalobkyně doplnila svá tvrzení ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného s tím, že provedla lustraci žalovaného v registrech NRKI, SOLUS, CRIBIS, ISIR, přičemž v registru SOLUS byl proveden s výsledkem nenalezen žádný závazek po splatnosti, dotaz do registru NRKI byl proveden s výsledkem klient nalezen – pozitivní vyhodnocení, v registru ISIR nebyl žalovaný nalezen a v registru CRIBIS s výsledkem bez exekuce. Dále žalobkyně měla k dispozici kartu klienta, ve které žalovaný uvedl svůj příjem ve výši 40 000 Kč měsíčně a příjem ostatních členů domácnosti ve výši 120 000 Kč měsíčně. Žalobkyně uvažovala o životních minimech dospělých členů domácnosti ve výši 4 470 Kč a splátky jiným společnostem ve výši 6 900 Kč při zohlednění splátky schváleného úvěru by tak žalovanému měla zůstat částka 12 737 Kč. Dále žalobkyně uvažovala o nákladech domácnosti, nicméně žalobkyně neposuzovala doklady vystavené třetími osobami, kterými by ověřila jak příjmy žalovaného, tak domácnosti, ale především výdaje žalovaného a výdaje domácnosti. Žalobkyně však žádnou takovou analýzu příjmů a výdajů žalovaného neučinila.Posouzení souladnosti smlouvy s dobrými mravy7. Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu o úvěru podle právní úpravy na ochranu spotřebitele, představované ustanoveními § 1813 a násl. občanského zákoníku, které jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách v nepřiměřených smlouvách. Soud v této souvislosti přihlédl rovněž k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, a to např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným řádem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit, srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 Sb. NU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (článek I. Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností odborných znalostí, či lepší informovanosti o právu, zatím co druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat.“8. Při právním posouzení neplatnosti smlouvy o úvěru pro rozpor s dobrými mravy soud uvažoval také o oddělitelnosti u jednotlivých u jednání a zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé, které se nemá dostat soudní ochrany ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy. K ochraně spotřebitele přitom přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce také v podobně rozhodnutí soudů (k tomu srov nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů). Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

9. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu poměřoval soud posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že smlouva není neplatná. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé a nehodné soudní ochrany s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud v závěru, že sjednané podmínky spotřebitelské smlouvy nejsou podobné těm, které posuzoval Ústavní soud RPSN podle smlouvy činí 48,3 %, a nepřekračuje podstatně úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Žalovaný byl zatížen sice platbami v podobě poplatků za expres výplatu, za bezpečnou splátku, za prodloužení splatnosti„ korunovým vkladem“ účelně vynaložených nákladů a smluvní pokuty, avšak jednalo se nízké částky, neodůvodňující závěr o nevyváženosti práv a povinností.

10. Protože žalovaný ničeho neuhradil, ale byla mu poskytnuta částka 15 000 Kč podle neplatné smlouvy je povinna poskytnuté plnění podle § 2993 občanského zákoníku vrátit. Soud proto žalobě co do jistiny dluhu v celém rozsahu vyhověl, ve zbytku žalobu zamítnul.Splatnost dluhu11. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srov. § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl judikatuře Nejvyššího soudu a to rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nad to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté a nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“12. Žalobkyně netvrdila, že by se účastníci dohodli ohledně splatnosti dluhu žalovaného, naopak splatnost dluhu dovozovala ze smlouvy samotné, resp. předžalobní upomínky, proto soud určil splatnost dluhu žalovaného tímto rozhodnutím, a to v souladu s rozhodnutím citovaným v předchozím odstavci a v souladu s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, který je zvláštním ustanovením k § 1958 občanského zákoníku, tzv. plnění k výzvě věřitele. Při stanovení nové splatnosti soud přihlédl k výši dluhu 15 000 Kč, jakož i k žalovaným deklarovanému přijmu ve výši 40 000 Kč měsíčně a stanovil splatnost tak, aby dluh byl zapraven v rozumné době.

13. O nákladech řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalobkyně byla úspěšná co do částky 15 000 Kč, avšak neúspěšná co do částky 5 159 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 114,32 Kč a dále co do zákonného úroku z prodlení z částky 20 159 Kč od 12. 11. 2025 do zaplacení ve výši 11,5 % ročně. V posledním případě se jedná o opakující se plnění na neurčitou dobu, a proto soud uvažoval analogicky s ustanovením § 6 odst. 3 zákona o soudních poplatcích a vyčíslil hodnotu zákonného úroku částkou 11 591 Kč (20 159 Kč x 0,115 x 5) z uvedeného je zřejmé, že oba účastníci měli přibližně stejný úspěch ve věci, a proto soud o nákladech rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.