19 C 249/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Alešem Fikkerem ve věci žalobkyně: právnická osoba ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem adresa zastoupená advokátkou jméno FO sídlem adresa proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 pro 24 715 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 20. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 9 715 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 715 Kč od 22. 6. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna uhradit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 247 na účet Okresního soudu v Karlových Varech číslo účtu: 3703-226341/0710, VS: 1911024924 do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 24 715 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 13. 3. 2023, č. , hodnota, (dále jen „spotřebitelský úvěr“).

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:

5. A) Smlouvou o úvěru ze dne 13. 3. 2023, č. , hodnota, má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytnula žalovanému částku ve výši 15 000 Kč, žalovaný měl vrátit částku do 27. 3. 2023. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku ve výši 4 330 Kč.

6. B) Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.

7. C) Žalovaný ničeho neuhradil.

8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Žalobkyně v žalobě sice uvádí, že provedla analýzu účtu obstaraným prostřednictvím služby Kontomatik, avšak nepředložila soudu žádné listiny, které by osvědčily příjmy a výdaje žalovaného. Ze analýzy účtu prostřednictvím služby Kontomatik, aniž by soud měl k dispozici přímo výpis z účtu žalovaného, je přitom zřejmé, že žalovaný měl v období října 2022 příjmy 152 451,68 Kč a výdaje -131 063,08 Kč, listopadu 2022 příjmy 134 259 Kč a výdaje -145 420,52 Kč, v prosince 2022 příjmy 129 459,62 Kč a výdaje -142 942.48 Kč a v lednu 2023 příjmy 118602 Kč a výdaje -117 400,75 Kč. Celkem tak příjmy v období od října 2022 do ledna 2023 činily 534 772,30 Kč a výdaje – 536 826,83, tedy výdaje byly vyšší než příjmy. Je nelogické, že by z těchto výpisů mohla žalobkyně dovodit, že žalovaný na základě uzavřené smlouvy bude mít k dispozici volnou částku ve výši 19 330 Kč (úvěr + poplatek). Vedle toho žalobkyně nijak nedoložila, že osvědčila příjmy žalovaného uváděné v žádosti o poskytnutí úvěru (příjem žalovaného 40 000 Kč a příjem dalšího člena domácnosti 27 500 Kč). Soud proto uzavřel, že žalobkyně neposuzovala úvěruschopnost žalovaného, a proto je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.

10. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

11. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 74291 %. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.

12. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Žalovaný netvrdil a neprokazoval své majetkové poměry, a proto soud stanovil splatnost dluhu ve splátkách. Při výši splátek soud přihlédl k tomu, že původní úvěruschopnost žalobkyně neposuzovala řádně, a proto soud stanovil pro žalovaného příznivější splatnost než dle neplatné smlouvy.

13. Protože žalovaný ničeho neuhradil, ale byla mu poskytnuta shora uvedená částka podle neplatné smlouvy, je povinen toto poskytnuté plnění vrátit ve splátkách, jak soud zdůvodnil výše. Soud proto žalobě co do jistiny dluhu v celém rozsahu vyhověl.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Ani jeden z účastníků neměl ve věci úspěch (v případě neúspěchu žalobkyně je třeba počítat i s pětinásobkem ročního zákonného úroku), a proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak je patrno z výroku III.

15. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 247 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.