19 C 40/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Alešem Fikkerem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro 164 109 Kč / úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 20 340 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 120 340 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, co do částky 43 769,92 Kč, co do úroku ve výši 76,04 % ročně z částky 100 000 Kč od 30. 4. 2024 do 22. 5. 2024 ve výši 4 650,37 Kč, co do úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 100 000 Kč od 23. 5. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 30. 4. 2024 dosáhne částky 385 171 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 164 109 Kč, t. j. jistiny ve výši 118 942,10 Kč sestávající z původní jistiny 100 000 Kč a dlužného úroku přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 18 942,10 Kč, smluvní pokuty 998 Kč, nákladů v souvislosti s prodlením žalované ve výši 400 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru 118 942,10 Kč za každý den prodlení žalované s její úhradou k datu vyhotovení žaloby ve výši 43 769,92 Kč, úroku za poskytnutí úvěru ve výši 76,04 % ročně od 30. 4. 2024 do zaplacení z původní jistiny 100 000 Kč a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 100 000 Kč, to vše z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 15. 1. 2024, [číslo] (dále jen„ spotřebitelský úvěr“).

2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.

3. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 15. 1. 2024, [číslo] (11:3 2:19 hod.) má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Před tím byly téhož dne v 11:3 2:02 hod. poskytnuty podrobné informace žalované o úvěru v předsmluvním formuláři, téhož dne v 11:32:01 žalovaná podepsala prohlášení klienta, v 11:32:03 dodatek č. 1, kterým se dohodli na sjednání smlouvy prostřednictvím prostředků komunikace na dálku a v 11:32:04 žalobkyně realizovala zhodnocení klienta. Oznámením o schválení úvěru ze dne 16. 1. 2024 má soud za prokázané, že tímto oznámením sdělila žalobkyně žalované schválení úvěru včetně dodatku č. 1 spolu se splátkovým kalendářem. Základní informace o klientovi, důkaz o odeslání 1 Kč, zaslaná SMS (informace o vyplacení) a doklad o vyplacení úvěru prokazují, že žalobkyně poskytnula žalované částku ve výši 100 000 Kč dne 15. 1. 2024 Smlouvou o úvěru se žalovaná zavázala, že vrátí částku 100 000 Kč ve formě 48 měsíčních splátek po 6 687 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku ve výši 76,04 % ročně.B) Ze záznamů z databáze SOLUS a NRKI má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanou prověřovala v těchto databázích, detaily úhrady z účtu, že žalovaná obdržela dne 11.12. 2023 mzdu ve výši 23 504 Kč a dne 11. 1. 2024 mzdu ve výši 22 539 Kč. Hodnocením klienta má soud za prokázané, že žalobkyně uvažovala s čistým příjmem žalované ve výši 23 100 Kč, výdaji (životní minimum) 4 860 Kč, bydlením (nájemné, inkaso) 3 915 Kč, rezervou 1 000Kč, druhem pracovního poměru hlavní a na dobu neurčitou, vzděláním – výučním listem a formou bydlení – pronájemC) Výzvami k zaplacení dluhu ze dne 25. 3. 2024 a 22. 4. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně opakovaně žalovanou vyzývala k úhradě dluhu. Oznámením ze dne 28. 4. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovanou k okamžitému zaplacení dlužné částky.D) Předžalobní výzvou ze dne 11. 10. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.E) Žalovaná ničeho neuhradila.

4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Ze shora uvedených údajů o žalované je nepochybné, že žalovaná měla být zatížena vysokou měsíční splátkou 6 687 Kč, dosahovala příjmu cca 23 100 Kč, avšak nijak neověřovala výdaje žalované; při druhu bydlení„ pronájem“ jsou uvažované výdaje na bydlení ve výši 3 915 Kč zcela nereálné. Není přitom zřejmé, zda se jedná o výdaje na energie, na samotný nájem či podnájem. Jelikož žalobkyně neposuzovala úvěruschopnost podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.

6. Dále soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru ve smyslu § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

7. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). Sjednaný smluvní úrok činí 76,04 % ročně, RPSN dle smlouvy činí 109,02 %. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv.„ take it or leave“, tj. žalovaná vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností., což vyplývá také z časové posloupnosti (viz skutkový závěr), kdy k uzavření smlouvy došlo během krátkého časového okamžiku, a to i přesto, že smluvní dokumentace obsahuje několik stran textu A4. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.

8. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Žalovaná netvrdila a neprokazovala své majetkové poměry, a proto soud stanovil splatnost dluhu ve splátkách. Při výši splátek soud přihlédl k tomu, že původní úvěruschopnost žalobkyně neposuzovala řádně, jedná se vrácení částky 100 000 Kč a žalobkyně sjednala splatnost ve 48 splátkách, přičemž žalovaná dosahovala příjmu ve výši 23 100 Kč. Proto soud stanovil pro žalovanou příznivější splatnost než dle neplatné smlouvy.

9. Protože žalovaná ničeho neuhradila, ale byla jí poskytnuta shora uvedená částka podle neplatné smlouvy, je povinna toto poskytnuté plnění vrátit. Soud proto žalobě co do jistiny dluhu v celém rozsahu vyhověl, ve zbytku žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul.

10. Žalované žádné náklady řízení nevznikly, žalobkyně byla neúspěšná co do části jistiny) přirostlý úrok), co do smluvních pokut a co smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení, a proto soud žádnému z účastníků nepřiznal náklady řízení.