19 C 54/2021

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr Alešem Fikkerem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 39.678,37 Kč / úvěr

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 39.678,37 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 39.678,37 Kč od 22. 6. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 39.678,37 Kč s tím, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli Smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]) dne 21. 3. 2017 žalované poskytl revolvingový úvěr s limitem do 35.000 Kč, přičemž žalovaný vyčerpal celkem částku 58.300 Kč, kterou měl vrátit v měsíčních splátkách v minimální výši 12,5% z každé čerpané částky úvěru spolu s 8,5% úrokem měsíčně a poplatkem za čerpání úvěru nebo ve splátce 1.000 Kč měsíčně podle toho, která z těchto částek bude vyšší. Ve smlouvě o úvěru byly dále sjednány sankce za porušení smluvních povinností ze strany dlužníka, a to náklady na upomínání 250 Kč za každé porušení povinnosti, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužných částek. Žalovaný však svoji povinnost plynoucí ze smlouvy o revolvingovém úvěru řádně a včas nesplnil, zůstal dlužena na jistině 39.678,37 Kč Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. 12. 2019 právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na společnost [právnická osoba] a ta ji postoupila smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 12. 2019 na žalobkyni. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení zákonného úroku z jistiny od 22. 6. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal a k ústnímu jednání dne 7. 6. 2021 se bez předchozí řádné omluvy nedostavil. Soud proto projednal a rozhodl věc s poukazem na ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. v její nepřítomnosti. K tomuto ústnímu jednání se nedostavila ani žalující strana, její neúčast byla předem omluvena v podání ze dne 19. 5. 2021.

3. Vzhledem nepřítomnosti zástupce žalobkyně u ústního jednání 19. 5. 2021 soud nemohl v souladu s ust. § 118a, odst. 1, 3 o.s.ř., poskytnout žalobkyni poučení dle tohoto zákonného ustanovení a současně jí vyzvat k doplnění skutkových tvrzení a důkazu tak, jak to již učinil v usnesení ze dne 15. 4. 2021, č. j. [číslo jednací], kdy pod sankcí případného neúspěchu ve věci vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení a důkazy o tom, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalovaného splácet předmětný úvěr. Ve výzvě ze dne 23.03.2021, soud vyzval žalobkyni taktéž pod sankcí případného neúspěchu ve věci, aby doplnila svá tvrzení a důkazy o tom, kdy a jakou částku žalovaný čerpal a kdy a jakou částku na dluh již uhradil.

4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]) se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřel Smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě dne 21. 3. 2017 žalovanému poskytl k čerpání úvěrový limit 35.000 Kč, přičemž žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti (včetně ujednaného poplatku 12,5% z každé čerpané částky a obchodního úroku 8,5% měsíčně, resp. 103,4 % ročně) úvěr nevrátil. Dle smlouvy o revolvingovém činí RPSN 262,91 % Smlouva odkazovala na Standardní podmínky úvěrové smlouvy a Standardní evropské informace o spotřebitelském úvěru. Žalovaný načerpal dle předmětné smlouvy, patrno z„ loan application“ – přehledu čerpání úvěru celkem částku 58.300 Kč, na které dosud, dle tvrzení žalobkyně, nezaplatil částku 39.678,37 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný dopisem vyzván k úhradě dluhu. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. 12.2019 právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na společnost [právnická osoba] a ta ji postoupila smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 12. 2019 na žalobkyni.

5. I když soud provedl důkaz měsíčními výpisy („ Platebními informacemi“) s uvedením celkové dlužné částky a minimálních splátek, nebylo těchto důkazů k rozhodnutí třeba (viz odůvodnění níže.

6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle ust. 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

7. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému revolvingový úvěr s limitem čerpání 35.000 Kč. Žalovaný čerpala částku 58.300 Kč, avšak své povinnosti vyplývající z úvěrové smlouvy řádně neplnil a úvěr nesplatil do sjednané doby (včetně sjednaného poplatku 12,5% z každé čerpané částky a obchodního úroku 8,5% měsíčně). Ujednání o poplatku, obchodním úroku a smluvní pokutě soud podrobil zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a to i z hlediska vyváženosti smluvních práv a povinností. Žalobkyně byla aktivně legitimována k uplatnění práv ze smlouvy s ohledem na § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881 odst. 1 o.z.

8. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

9. Srovnání podmínek zápůjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, RPSN dle smlouvy činí (v ideálním případě splácení) 262,91 %, ujednán byl obchodní úrok 8,5% měsíčně, resp. 102% ročně, náklady na upomínání 250 Kč za každé prodlení s kteroukoliv částkou, smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužných částek - viz obsah smlouvy o úvěru (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku; jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost (jde o smlouvu tzv.„ take it or leave“ vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku) - a pro rozpor s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku).

10. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 15. 4. 2021, č. j. 19 C 54/2021-13, k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně v podání ze dne 27. 4. 2021 uvedla, že se žádné podklady k ověřování úvěruschopnosti žalovaného nedochovaly. Žalobkyně proto neprokázala, zda před uzavřením smlouvy o úvěru měla informaci o tom, zda žalovaný měl reálně na splácení úvěru dostatek finančních prostředků. Z tohoto důvodu taktéž soud pokládá smlouvu za neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by postupovala v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů 11. Podle tvrzení žalobkyně se žalovanému dostalo plnění ve výši 58.300 Kč v souladu s neplatnou smlouvou. [příjmení] soud mohl na základě neplatné smlouvy vypořádat mezi účastníky případné bezdůvodné obohacení, bylo třeba znát, kdy a jakou částku žalovaný na dluh uhradil, na jakou pohledávku nebo její část žalobkyně (právní předchůdce žalobkyně) částky uhrazené žalovaným použila. Soud proto usnesením ze dne 15. 4. 2021, č. j. 19 C 54/2021-13, včetně poučení o možném neúspěchu ve věci pro případ nesplnění povinnosti tvrdit pro posouzení věci právně významná stvrzení, žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení ve smyslu výše uvedeném (včetně důkazních návrhů). Žalobkyně v podání ze dne 27. 4. 2021 uvedla, že nedisponuje přehledem provedeným plateb žalovaným, ten se nedochoval, a proto ani nebyl předán žalobkyni právním předchůdcem žalobkyně. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k ústnímu jednání dne 7. 5. 2021 nedostavila, nemohl jí soud opětovně vyzvat k doplnění potřebných skutkových tvrzení. Soud tak neměl potřebná právně významná tvrzení o tom, jaké částky, kdy a na jakou část dluhu již žalovaná uhradila, aby mohl případné bezdůvodné obohacení vypořádat ve smyslu ust. § 2993 o. z. Žalobkyně tak neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní a soudu nezbylo, než žalobu zamítnout.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela neúspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení, úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly.