9 C 25/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Lukášem Ludvíkem v právní věci žalobce [údaje o účastníkovi] [údaje o zástupci] proti žalované [údaje o účastníkovi], o zaplacení částky 51.300 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 51.300 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 7.149,45 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 57.149,45 Kč od 5. 2. 2026 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení ve výši 14.068 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 10. 2. 2026 žalobce navrhoval vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 51.300 Kč s příslušenstvím.pokračování - 2 - sp. zn. 9 C 25/2026Žaloba je odůvodněna tím, že mezi žalobcem jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem byla po řádném prověření úvěruschopnosti žalované dne 26. 9. 2025 uzavřena Smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši 50.000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách včetně sjednaného úroku. Žalovaná úvěr nesplácela a žalobce proto zůstatek úvěru včetně příslušenství prohlásil za splatný. Žalovaná zůstatek úvěru nesplatila a je proto povinna hradit poplatek za dvě upomínky ve výši 1.000 Kč, kapitalizovanou smluvní pokutu ve výši 300 Kč a úrok z prodlení z dlužné částky v zákonné výši. Dlužná částka činí ke dni podání žaloby 51.300 Kč. Žalobce dále požaduje příslušenství uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku.Účastníci řízení byli vyzváni, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila k žalobě. Jelikož se žalovaná ve stanovené lhůtě nevyjádřila, měl soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a protože žalobce s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasil a ve věci šlo rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud jednání nenařizoval (§ 115a o.s.ř.).Z listinných důkazů soud zjistil skutečnosti, které jsou zcela v souladu se skutkovými tvrzeními žalobce, přičemž na tyto listiny soud v plném rozsahu odkazuje.Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Podle § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobce posuzoval řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle ustanovení § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů a dodržel postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, což bylo osvědčeno souborem dokumentů nazvaných Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a tvořících přílohu [číslo] úvěrové smlouvy.pokračování -3- sp. zn. 9 C 25/2026Dále se soud zabýval platností smlouvy z pohledu právní úpravy ochrany spotřebitele. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn.

II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit - srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn.

IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn.

I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat, srov. nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn.

I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn.

III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn.

I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej nález Ústavního soudu sp. zn.

II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů). Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvypokračování -4- sp. zn. 9 C 25/2026o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že smlouva je platná a neobsahuje zjevně nespravedlivá ujednání.Po právní stránce hodnotí soud nárok žalobce jako důvodný. Mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena Smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru, přičemž tento právní vztah odpovídá smlouvě o úvěru dle ustanovení § 2395 a následující občanského zákoníku. Mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž vznikla žalované povinnost splatit poskytnutý úvěr v měsíčních splátkách. Povinnost žalované vrátit žalobci poskytnuté peněžní prostředky včetně úroku ve sjednané lhůtě vyplývá z ustanovení § 2399 odst. 1 občanského zákoníku. Tuto svoji povinnost žalovaná nesplnila. Protože se žalovaná ocitla v prodlení se splacením úvěru, vznikl žalobci podle smlouvy nárok na zaplacení poplatku za upomínky ve výši 1.000 Kč a nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 300 Kč, který vychází z ustanovení § 2048 občanského zákoníku. V důsledku prodlení žalované vznikl žalobci také nárok na zaplacení úroku z prodlení, přičemž tento nárok vychází z ustanovení § 1970 občanského zákoníku a ustanovení § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Protože je nárok žalobce důvodný, bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno. K plnění soud určil běžnou třídenní lhůtu dle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř.Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce měl ve věci plný úspěch, přísluší mu tedy plná náhrada nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.338 Kč, odměny za zastoupení účastníka advokátem dle ustanovení § 6 odst. 1, § 7, § 8 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, v celkové výši 10.380 Kč (odměna za tři úkony právní služby v plné výši - převzetí zastoupení, kvalifikovaná výzva k plnění a podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) a náhrady hotových výdajů advokáta za tři úkony právní služby po 450 Kč dle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění. Celkem byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 14.068 Kč splatná dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobce, a to rovněž v běžné třídenní lhůtě.