9 C 261/2022

Plný text

: Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Lukášem Ludvíkem v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalované údaje o účastníkovi údaje o zástupci , o zaplacení částky 34.000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 34.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 34.000 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 28.416,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.</b> Žalobním návrhem doručeným zdejšímu soudu dne 20. 7. 2022 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 34.000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 14. 4. 1995 uzavřeli účastníci řízení manželství, které bylo rozvedeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 10. 11. 2021, č.j. 17 C 173/2020-278, který nabyl právní moci dne 15. 11. 2021. Společnou domácnost se žalobcem opustila žalovaná v září 2020. pokračování - 2 - sp. zn. 9 C 261/2022 Po opuštění společné domácnosti podala žalovaná na žalobce opakovaně nepravdivá trestní oznámení. Trestní řízení byla vedena u Policie ČR, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, obvodního oddělení Karlovy Vary – Rybáře, pod sp. zn. KRPK [číslo] 2020 [číslo] (dále jen„ trestní řízení 1“), které po postoupení věci pokračovalo přestupkovým řízením u Magistrátu města Karlovy Vary, odboru vnitřních věcí, pod sp. zn. [číslo] [číslo] (dále jen„ přestupkové řízení“), u Policie ČR, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, územního odboru Karlovy Vary, 2. oddělení obecné kriminality, pod sp. zn. KRPK [číslo] (dále jen„ trestní řízení 2“) a u Policie ČR, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, územního odboru Karlovy Vary, 2. oddělení obecné kriminality, pod sp. zn. KRPK [číslo] (dále jen„ trestní řízení 3“, všechny tři trestní řízení také jako„ trestní řízení“). V trestním řízení 1, přestupkovém řízení a trestním řízení 3 poskytl žalobci služby právní pomoci advokát Mgr. [jméno] [příjmení], se sídlem [adresa] (dále jen„ Advokát“). Za právní služby žalobce Advokátovi zaplatil částku v celkové výši 34.000 Kč, a to jako smluvní odměnu ve výši 2.000 Kč za hodinu a 17 hodin právních služeb. Žalobce je s odkazem na příslušná ustanovení občanského zákoníku a na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1017/15, přesvědčen, že má vůči žalované nárok na náhradu majetkové škody ve výši 34.000 Kč, neboť pokud by žalovaná na žalobce nepodala nepravdivá trestní oznámení, tak by žalobce nemusel vynaložit náklady na právní služby, aby se mohl v trestních řízeních a v přestupkovém řízení účinně hájit. Žalovaná však přes výzvu zástupce žalobce ze dne 19. 5. 2022 odmítla žalobci cokoliv zaplatit. Žalovaná k žalobě uvedla, že nárok žalobce není dán, neboť trestní oznámení podávala v dobré víře a byla přesvědčena o jejich důvodnosti. Podle názoru žalované je také možné, že žalobce zaplatil odměnu Advokátovi finančními prostředky náležejícími do společného jmění žalobce a žalované, kteří byli manželi až do 15. 11. 2021. I kdyby soud došel k závěru, že základ nároku žalobce je po právu, tak by škoda měla být určena nikoliv jako smluvní odměna Advokáta za zastupování žalobce, ale vypočtena z mimosmluvní odměny Advokáta dle advokátního tarifu. Soud ve věci nařídil jednání a provedl při něm dokazování, které vedlo k následujícím skutkovým zjištěním. Mezi účastníky je nesporné, že jejich manželství, uzavřené dne 14. 4. 1995, bylo rozvedeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 10. 11. 2021, č.j. 17 C 173/2020-278, který nabyl právní moci dne 15. 11. 2021. Nesporným je také fakt, že žalovaná podala na žalobce celkem tři trestní oznámení. Z připojeného spisu Policie ČR ve věci trestního oznámení 1 a z připojeného spisu Magistrátu města Karlovy Vary ve věci přestupkového řízení bylo zjištěno, že trestní oznámení podala žalovaná dne 18. 10. 2020 a vinila žalobce z toho, že ji dne 16. 10. 2020 v domě v [obec] – [část obce], [ulice a číslo], fyzicky napadl. Policie ČR dne 16. 11. 2020 věc předala Magistrátu města Karlovy Vary s tím, že ve věci je dáno podezření, že žalobce žalovanou fyzicky napadl, čímž se mohl dopustit přestupku proti občanskému soužití. Přestupkový orgán se věcí důkladně zabýval a usnesením ze dne 28. 7. 2021 přestupkové řízení zastavil, neboť spáchání skutku, o němž se vedlo řízení, nebylo žalobci prokázáno. Přestupkový orgán uvedl, že má za prokázané, že ve shora uvedeném čase a na shora uvedeném místě došlo ke slovnímu konfliktu mezi účastníky řízení, přičemž žalovaná vzala žalobci z obličeje dioptrické brýle. Další průběh událostí již měl dvě odlišné verze účastníků, přičemž z provedených důkazů nebylo možno dospět k tomu, která z nich odpovídá skutečnosti. Obhajoba žalobce nebyla přesvědčivě pokračování - 3 - sp. zn. 9 C 261/2022 vyvrácena a v souladu se zásadou in dubio pro reo bylo řízení zastaveno. Žalovaná se proti usnesení neodvolala. Z připojeného spisu Policie ČR ve věci trestního oznámení 2 soud zjistil, že trestní oznámení podala žalovaná dne 23. 2. 2021 a vinila žalobce z toho, že ji neoprávněně sleduje přes mobilní aplikace, resp. z toho, že z domu v [obec] – [část obce], [ulice a číslo], odnáší věci, které patří do společného jmění účastníků, příp. jsou ve výlučném vlastnictví žalované. Sluší se dodat, že z majetkového trestného činu obvinil v tomto řízení i žalobce žalovanou. Usnesením ze dne 28. 2. 2022 policejní orgán věc odložil, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti, opravňující zahájit trestní stíhání konkrétní osoby. Policejní orgán uzavřel, že vzhledem k důkazní nouzi se nepodařilo účastníkům řízení (a ani třetí osobě) prokázat účast na krádeži věcí z výše uvedeného domu. Z připojeného spisu Policie ČR ve věci trestního oznámení 3 soud zjistil, že trestní oznámení podala žalovaná dne 15. 12. 2021 a vinila žalobce z toho, že ji v období od roku 2007 do 16. 10. 2021 průběžně a opakovaně fyzicky napadal, psychicky týral, sprostě jí nadával, nesměla bez něj nikam chodit a ponechal ji bez finančních prostředků. Usnesením ze dne 11. 3. 2022 policejní orgán věc odložil, neboť ve věci nešlo o podezření z trestného činu a nebylo na místě vyřídit věc jinak. Policejní orgán uvedl, že není dostatečně prokázáno, že by ke skutečnostem tvrzeným žalovanou došlo. Žalovaná měla opakovaně možnost ze vztahu se žalobcem vystoupit, což však učinila až poté, co navázala nový partnerský vztah. Bylo prokázáno, že žalovaná disponovala platebními kartami a dostatkem finančních prostředků. Z připojených spisů ve věci trestního řízení 1, přestupkového řízení a trestního řízení 3 je rovněž zřejmé, že Advokát poskytl žalobci právní pomoc v identickém rozsahu, jako je uveden v potvrzení o úhradě právních služeb ze dne 19. 4. 2022 a v přehledu právních služeb poskytnutých žalobci ze dne 22. 6. 2022, tj. v trestním řízení 1 a přestupkovém řízení celkem 8 hodin právních služeb a v trestním řízení 3 celkem 9 hodin právních služeb. Žalobci byla Advokátem účtována smluvní hodinová odměna ve výši 2.000 Kč. Potvrzením o úhradě právních služeb ze dne 2. 5. 2023 bylo prokázáno, že žalobce zaplatil Advokátovi za předmětné právní služby částku v celkové výši 34.000 Kč, a to ve čtyřech splátkách od 15. 2. 2022 do 19. 4. 2022. Dopisem ze dne 19. 5. 2022 vyzval zástupce žalobce žalovanou prostřednictvím jejího tehdejšího zástupce k zaplacení částky ve výši 34.000 Kč do 31. 5. 2022 E-mailem ze dne 14. 6. 2022 zástupce žalované sdělil zástupci žalobce, že žalovaná nebude žalobci nic platit. Soud zamítl návrh žalované na provedení důkazu rozsudkem zdejšího soudu ve věci sp. zn. 11 C 46/2011, v němž měl soud v obdobné věci zaujmout právní názor, který je odlišný od předběžného právního názoru soudu v projednávané věci, který byl účastníkům předestřen při jednání. I kdyby tomu tak bylo, tak žalobce svůj nárok zakládá na ustanoveních občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 a na shora uvedeném nálezu Ústavního soudu z roku 2017. Právní situace je tak zcela odlišná od roku 2011 a právní názor zdejšího soudu z té doby je pro projednávanou věc irelevantní. pokračování - 4 - sp. zn. 9 C 261/2022 <b>Podle ustanovení § 2900 občanského zákoníku vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.</b> <b>Podle ustanovení § 2951 odst. 1 občanského zákoníku škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.</b> <b>Podle ustanovení § 2952 občanského zákoníku hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.</b> Žaloba je důvodná. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1017/15, před tím, než zaujal k problematice tímto nálezem závazný právní názor, existovaly nejasnosti o tom, jak přistupovat k náhradě újmy způsobené v souvislosti s prověřováním důvodnosti trestních oznámení. Ústavní soud uvedl, že„ posuzovaný případ svědčí o nejasnostech právní úpravy nápravy újmy, k níž může dojít v souvislosti s prověřováním důvodnosti trestních oznámení, která sice neobsahují křivé obvinění podle trestního zákoníku, ale jejichž obsah je přesto nepravdivý, nebo značně neurčitý a neodůvodněný, tvořený směsicí dojmů a skutkových domněnek (a to i objektivně mylných) oznamující osoby, která přitom na jejich prověření důrazně trvá.“ Ústavní soud i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu došel k závěru, že„ v případech podání nepravdivých trestních oznámení, v nichž oznamovatel nebyl odsouzen pro křivé obvinění, připadá v úvahu jeho občanskoprávní odpovědnost za vzniklou újmu, a to dokonce i v případech, kdy nařčená osoba byla nedůvodně obviněna nebo obžalována, a újma na jejích právech tak vznikla především nesprávným postupem orgánů státu. Tím spíše (a maiori ad minus) je pak dle Ústavního soudu nezbytné, aby taková možnost existovala v případech osob, vůči kterým ani nebylo obvinění vzneseno. Takovou možnost musí prověřovaná osoba mít zejména tam, kde provedení prvotních poškozujících policejních postupů (podávání vysvětlení, vyžádání listin, apod.) nešlo s ohledem na obsah trestního oznámení obejít.“ Ústavní soud dále konstatoval, že„ vydání prostředků na právní pomoc představuje zásadně újmu na majetkových právech. Výjimku by tvořilo vynaložení takových nákladů neúčelným způsobem, kupříkladu zcela zbytečně, v nepřiměřeném množství, přehnaně předčasně, od přehnaného počtu odborníků, kdyby stěžovatelka sama disponovala dostatečným vzděláním, anebo aparátem pracovníků, kteří by jí právní pomoc poskytli bezplatně, či bez vynaložení zvláštních peněžních prostředků. Uvedené je pak třeba hodnotit v kontextu všech okolností daného případu (postup orgánů činných v trestním řízení, postavení stěžovatelky, závažnost vyslovených nařčení, atd.).“ Ústavní soud tímto nálezem tedy„ otevřel“ možnost pro osoby, na něž bylo podáno nedůvodné trestní oznámení, domáhat se po podateli trestního oznámení náhrady majetkové újmy ve formě finančních prostředků vynaložených na obranu proti trestnímu oznámení. Soud nezastírá, že věc projednávaná Ústavním soudem a věc projednávaná u zdejšího soudu se skutkově liší. Ve věci projednávané Ústavním soudem se jednalo o trestní oznámení, které na starostku města podal její politický oponent (opoziční městský zastupitel), přičemž došlo pokračování - 5 - sp. zn. 9 C 261/2022 rovněž k medializaci trestního oznámení a následného šetření Policie ČR. Zde se jedná o trestní oznámení podaná mezi manželi či bývalými manželi, když nikdo z účastníků netvrdí, že by se stala předmětem veřejného zájmu. Obecný princip formulovaný Ústavním soudem je však použitelný i na projednávanou věc, když konkrétní specifika věci nutno dle pokynu Ústavního soudu vzít do úvahy při komplexním hodnocení okolností daného případu. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalovaná podala na žalobce v rozmezí zhruba roku a dvou měsíců tři trestní oznámení, vždy s jiným obsahem. Ani u jednoho trestního oznámení se nepodařilo prokázat jeho důvodnost, přestože Policie ČR i přestupkový orgán se důkladně věnovali prošetření obsahu trestních oznámení (v případě trestního oznámení 1 Policie ČR shledala ve věci podezření ze spáchání přestupku žalobcem, avšak přestupkové řízení skončilo zastavením). Pokud by žalovaná„ zůstala“ u trestního oznámení 1, bylo by možno vést debatu o tom, zda situace důkazní nouze či důkazní rovnováhy, která byla důvodem pro zastavení přestupkového řízení, je dostatečným důvodem pro to, aby žalovaná uhradila žalobci náklady za právní zastoupení. I zde je však nutno podotknout, že přestupkovým orgánem bylo zjištěno, že to byla žalovaná, která jednoznačně situaci po slovním konfliktu účastníků eskalovala tím, že žalobci vzala z obličeje brýle, ať už se poté stalo cokoliv. Žalovaná však pokračovala v podávání trestních oznámení na žalobce, přičemž lze konstatovat, že věrohodnost oznámení měla zřetelnou klesající tendenci. Nelze se ubránit dojmu, že se žalovaná uchýlila k opakovanému podávání trestních oznámení v souvislosti s vyhroceným koncem manželství účastníků a ve snaze určitým způsobem ovlivnit probíhající řízení o rozvod manželství. Není důvodná obrana žalované, že při podávání trestních oznámení byla vždy v dobré víře v to, že se prokáže pravdivost skutečností v nich uváděných. Minimálně v případě trestního oznámení 3 (a do jisté míry i trestního oznámení 2) má soud o tvrzeném stavu mysli žalované silné pochybnosti. I kdyby tomu však bylo tak, jak žalovaná tvrdí, na její odpovědnosti by to nic neměnilo. Dokazování subjektivního přesvědčení jakékoliv osoby je záležitostí velice složitou, ne-li někdy nemožnou. Proto Ústavní soud formuloval relevantní test jako objektivní, tj. odpovědnost za výsledek trestního řízení, příp. řízení správního. I kdyby snad nebylo možno o trestních oznámeních žalobkyně říci, že byla všechna a v celém rozsahu nepravdivá, tak rozhodně lze o jejich obsahu uvažovat jako o„ značně neurčitém a neodůvodněném, tvořeném směsicí dojmů a skutkových domněnek (a to i objektivně mylných) oznamující osoby, která přitom na jejich prověření důrazně trvala“, což k založení odpovědnosti žalované postačuje. Tento kontext opakovaných nedůvodných trestních oznámení podávaných žalovanou na žalobce vede soud k závěru, že si žalovaná nepočínala tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na vlastnictví žalobce, byť to zvyklosti soukromého života vyžadovaly (§ 2900 občanského zákoníku). V souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu je tak žalovaná povinna uhradit žalobci vzniklou majetkovou újmu, neboť je zde dána jednoznačná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované (podání nedůvodných trestních oznámení) a újmou, která v důsledku toho vznikla žalobci v jeho majetkové sféře. Stručně řečeno: Nebýt trestních oznámení žalované, nemusel žalobce utratit finanční prostředky na kvalifikovanou právní obranu proti nim. Nárok žalobce nemůže být v rozporu s dobrými mravy, neboť vyplývá z citovaných ustanovení občanského zákoníku a nálezu Ústavního soudu. Při větší míře velkorysosti se pokračování - 6 - sp. zn. 9 C 261/2022 samozřejmě mohl žalobce podání žaloby zdržet, což mu soud také sdělil. Pokud však žaloba podána byla, tak je nárok žalobce po právu. Žalovaná je tedy povinna žalobci uhradit skutečnou škodu (§ 2952 občanského zákoníku), a to v penězích, neboť uvedení do předešlého stavu není v této věci dost dobře možné (§ 2951 odst. 1 občanského zákoníku). Žalobci vznikla škoda ve výši 34.000 Kč, odpovídající smluvní odměně Advokáta ve výši 2.000 Kč za hodinu a 17 hodinám poskytnutých právních služeb. Soud neshledává, že by tyto náklady byly žalobcem vynaloženy neúčelně, např. zcela zbytečně, či v nepřiměřeném množství. Hodinovou smluvní odměnu Advokáta ve výši 2.000 Kč soud pokládá dle skutečností známých mu z jeho činnosti za obvyklou v daném místě a čase, to ani žalovaná nečinila sporným, nebylo proto potřeba tuto skutečnost dokazovat. Žalobci se také podařilo vyvrátit obranu žalované spočívající v tvrzení, že žalobce možná zaplatil odměnu Advokátovi finančními prostředky náležejícími do společného jmění žalobce a žalované. Stalo se tak potvrzením o úhradě právních služeb ze dne 2. 5. 2023. Pokud žalobce zaplatil Advokátovi za předmětné právní služby částku v celkové výši 34.000 Kč, a to ve čtyřech splátkách od 15. 2. 2022 do 19. 4. 2022, stalo se tak až po zániku manželství účastníků, k němuž došlo dne 15. 11. 2021. Odměnu Advokátovi tak žalobce zaplatil ze svých výlučných finančních prostředků. Soud by si bez dalších důkazů (které zde absentují) nikdy nedovolil tvrdit, jak činí žalovaná, že potvrzení ze dne 2. 5. 2023 bylo Advokátem vystaveno účelově, aby podepřelo tvrzení žalobce. Soud u jakéhokoliv advokáta presumuje, že listiny, které předkládá soudu, odpovídají skutečnosti. Pokud ještě vůbec někde je důvod spoléhat na čestné slovo stvrzené podpisem a razítkem, tak by to mělo být právě ve vztahu soudu a advokáta. Každý advokát si musí být vědom toho, že pokud by soudu předkládal jakkoliv„ upravené“ listiny, tak se vystavuje hrozbě minimálně kárného postihu. Že by tak advokát postupoval, proto soud nemůže bez dalších důkazů předpokládat. Soud nesouhlasí se žalovanou ani v tom, že by jedinými důkazy prokazujícími zaplacení odměny za právní služby advokáta měl být výpis z účtu nebo pokladní příjmový doklad. Z různých důvodů tyto nemusí mít advokát ani klient k dispozici. Poté zcela postačí potvrzení advokáta o tom, že mu za služby bylo zaplaceno, a kdy se tak stalo. Ani v tom, že žalobce Advokátovi z části zaplatil za poskytnuté právní služby až více než půl roku poté, co právní zastoupení žalobce Advokátem bylo v trestním řízení 1 a přestupkovém řízení ukončeno, nespatřuje soud, na rozdíl od žalované, nic zvláštního a podezřelého. Je věcí dohody mezi advokátem a klientem, jak bude za právní služby placeno, zda bude advokát požadovat zálohu na odměnu, či zda dojde (důvodů může být mnoho) k odložení platby. Žalovaná se také domnívá, že pokud už by měl mít žalobce na náhradu škody nárok, tak by to nemělo být ve výši určené smluvní odměnou Advokáta, ale ve výši určené z mimosmluvní odměny Advokáta dle advokátního tarifu. Soud tento pohled žalované nesdílí. Ustanovení § 1 advokátního tarifu normuje, že smluvní ujednání je primárním způsobem určení odměny advokáta. Teprve není-li ujednání mezi advokátem a klientem, nastupuje určení odměny dle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně, která se také použijí při stanovení nákladů řízení přiznaných klientovi rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu. Je zřejmé, že v trestních řízeních a v přestupkovém řízení nebyl žalobci rozhodnutím jakéhokoliv orgánu přiznán nárok na náhradu nákladů řízení. Zcela jednoznačně se tak uplatní smluvní určení odměny, kterou žalobce zaplatil Advokátovi. Pokud žalovaná poukazuje na absenci písemné smlouvy o poskytování právních služeb mezi Advokátem a žalobcem, tak lze konstatovat, že ani zákon o advokacii, ani advokátní tarif, ani žádný jiný právní předpis pokračování - 7 - sp. zn. 9 C 261/2022 nepředepisují povinnou písemnou formu smlouvy o poskytování právních služeb, postačuje proto i smlouva ústní. Žalované nemůže pomoci ani poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06. Tam Ústavní soud posuzoval způsob určení náhrady nákladů zastoupení vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného úředního postupu dle zákona č. 82/1998 Sb. Jednalo se tedy o soudní řízení, kdy tehdy platná právní úprava o.s.ř. přikazovala soudu primárně postupovat podle přísudkové vyhlášky (č. 484/2000 Sb.), subsidiárně podle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně. V tomto kontextu Ústavní soud konstatoval, že o.s.ř. v žádné alternativě neobsahuje náhradu nákladů řízení ve výši smluvní odměny za zastoupení. Jednalo se tedy o zcela odlišnou situaci od projednávané věci, kde se nejedná o určení nákladů za zastoupení v soudním řízení, nýbrž v řízeních trestních (ve fázi předsoudní) a správním, v nichž o otázce nákladů řízení nebylo autoritativně rozhodnuto. Proto se odměna za zastoupení žalobce Advokátem řídí jejich smlouvou. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 34.000 Kč a úrok z prodlení, neboť počátek prodlení i výše úroku z prodlení je v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku a s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Žalované byla ke splnění této povinnosti dle ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. určena běžná třídenní lhůta (výrok I.). Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce měl ve věci plný úspěch, přísluší mu tedy plná náhrada nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.700 Kč, odměny za zastoupení účastníka advokátem dle ustanovení § 6 odst. 1, § 7, § 8 a § 11 advokátního tarifu v celkové výši 19.680 Kč (odměna za osm úkonů právní služby v plné výši - převzetí zastoupení, kvalifikovaná výzva k plnění, podání žaloby, vyjádření ze dne 24. 10. 2022, vyjádření ze dne 1. 12. 2022, vyjádření ze dne 10. 5. 2023 a účast zástupce žalobce na jednáních zdejšího soudu ve dnech 19. 4. 2023 a 26. 7. 2023), náhrady hotových výdajů advokáta za osm úkonů právní služby po 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % DPH z odměny a náhrady, neboť zástupce žalobce je plátcem této daně. Celkem byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 28.416,80 Kč splatná dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobce, a to rovněž v běžné třídenní lhůtě dle ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.