9 C 74/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Lukášem Ludvíkem v právní věci [údaje o účastníkovi] [údaje o zástupci] proti žalovanému [údaje o účastníkovi], o určení vlastnického práva k nemovité věci

I. Určuje se, že žalobci ve svém společném jmění manželů výlučně vlastní pozemek parc. [číslo] zapsaný na [list vlastnictví] v katastru nemovitostí u [stát. instituce], [stát. instituce], pro [katastrální uzemí] Var, [územní celek].

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 43.188 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců. Žalobci se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 8. 3. 2024 domáhali určení, že jsou vlastníky nemovité věci uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku (dále také jen„ Pozemek“) s odůvodněním, že žalobci vlastní ve společném jmění manželů pozemky p.č.st. 180 o výměře 286 m2, jehož součástí je budova [adresa], a parc. [číslo] (zahrada) o výměře 1205 m2, vše zapsáno v katastru nemovitostí u [stát. instituce], [stát. instituce], pro [katastrální uzemí] [anonymizováno], [územní celek], na [list vlastnictví] Tyto nemovité věci získali žalobci na základě kupní smlouvy uzavřené ve formě notářského zápisu sepsaného státním notářem v [obec] [jméno] [příjmení] (sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]) dne 18. 5. 1981 se [jméno] [příjmení], matkou žalobkyně. Tyto nemovité věci podle zmíněné kupní smlouvy nabyli jako celistvý prostor (stavební parcelu s rodinným domem a zahradu), který tvořil jeden oplocený celek (plot byl minimálně od 60. let minulého století z pletiva, v letech 1977 – 1981 byl nahrazen plotem z panelových dílů, který postavil provozovatel sousedící betonárny, kterým byl stát). Od roku 1981 žalobci předmětné nemovité věci (jak pozemky shora uvedené, tak i Pozemek) řádně užívají, udržují je a mají je oplocené. Od uzavření shora uvedené kupní smlouvy jsou žalobci přesvědčeni, že všechny tyto nemovité věci jsou v jejich vlastnictví. V březnu 2020 žalovaný zjistil, že Pozemek, který je podle zápisu v katastru nemovitostí v jeho vlastnictví, je součástí zahrady žalobců. Žalovaný tedy vyzval žalobce dopisem ze dne 25. 3. 2020 k uzavření nájemní smlouvy k Pozemku. Na tuto výzvu žalobci (po předchozích jednáních se žalovaným včetně místního šetření) reagovali dopisem ze dne 18. 12. 2023 zpracovaným jejich právním zástupcem, v němž sdělili, že výzvu žalovaného jako nedůvodnou odmítají vzhledem k tomu, že mají za to, že vlastnické právo k Pozemku vydrželi, a vyzvali žalovaného k součinnosti za účelem uvedení stavu právního dle katastru nemovitostí do souladu se stavem faktickým, což žalovaný dopisem ze dne 10. 1. 2024 odmítl. Od uzavření kupní smlouvy ze dne 18. 5. 1981 měli žalobci za to, že Pozemek užívají jako pozemek vlastní s tím, že Pozemek vždy řádně užívali a udržovali, přičemž ho měli vždy řádně oplocený. Proti tomuto stavu žalovaný až do roku 2020 nikdy nic nenamítal. Umístění plotu se nezměnilo minimálně od 60. let minulého století. Žalobci vždy byli přesvědčeni o svém vlastnictví Pozemku, když jejich držba se zakládala na postačujícím právním důvodu, tedy na kupní smlouvě ze dne 18. 5. 1981, přičemž Pozemek užívali ve stejném rozsahu jako jejich právní předchůdkyně. Žalobci jsou proto přesvědčeni, že Pozemek vydrželi ke dni 1. 1. 1992 (k datu účinnosti zákona č. 509/1991 Sb.) a domáhají se určení, že Pozemek je v jejich vlastnictví (ve formě SJM).Žalovaný uvedl, že nárok žalobců neuznává. Žalovaný argumentuje rozdílem ve výměře mezi pozemky zakoupenými žalobci v roce 1981 a [příjmení] a má za to, že právě s ohledem na tento rozdíl, dosahující až 30 %, nemohli být žalobci v dobré víře, že Pozemek užívají oprávněně. Dále žalovaný uvedl, že s ohledem na zásadu materiální publicity zakotvenou v ustanovení § 980 nyní platného občanského zákoníku není možné řádné vydržení nemovité věci contra tabulas.Soud ve věci nařídil jednání, provedl při něm dokazování v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí a dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům.Soud je povinen nejprve posoudit, zda žalobci mají na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem (§ 80 o.s.ř.). Žalobci tuto zákonnou podmínku splnili. Žalobci jsou přesvědčeni, že jsou vlastníky Pozemku. V katastru nemovitostí je však jako vlastník Pozemku zapsán žalovaný. Za situace, kdy se na vlastnickém právu účastníci řízení neshodnou, je podání určovací žaloby jediným způsobem, jak se žalobci eventuálně mohou domoci toho, aby stav zápisu v katastru nemovitostí reflektoval skutečný právní stav.Mezi účastníky řízení je nesporné, že žalobci užívají Pozemek, který je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastnictví žalovaného. Níže uvedená skutková zjištění jsou také mezi účastníky nesporná, byť soud vycházel i z provedených listinných důkazů. Spornou mezi účastníky zůstala právní otázka vydržení vlastnického práva k Pozemku žalobci.Z informací o pozemcích z katastru nemovitostí bylo zjištěno, že Pozemek o výměře 370 m2 je evidován ve vlastnictví žalovaného a pozemky p.č.st. 180 o výměře 286 m2, jehož součástí je budova [adresa], a parc. [číslo] (zahrada) o výměře 1205 m2 jsou ve společném jmění žalobců (viz informace na č.l. 5 – 6 spisu).Z notářského zápisu ze dne 18. 5. 1981 pořízeného pod sp. zn. [spisová značka], 2 [anonymizováno] [číslo] státním notářem v [obec] [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že jeho předmětem je kupní smlouva, podle které byla [jméno] [příjmení], [datum narození], matka žalobkyně, výlučnou vlastnicí rodinného domu [adresa] v [katastrální uzemí] se stavební parc. [číslo] o výměře 286 m2 a pozemku (zahrady) parc. [číslo] o výměře 1205 m2, zapsaných tehdy u střediska geodézie v [obec] na [list vlastnictví], El. [číslo] Tyto nemovitosti prodala jmenovaná žalobcům do bezpodílového spoluvlastnictví za dohodnutou kupní cenu ve výši 62.500 Kč. Dále bylo v této kupní smlouvě uvedeno, že kupujícím je stav nemovitostí dobře znám, protože žalobkyně v rodinném domě bydlí od narození a její manžel (žalobce) od doby uzavření sňatku v roce 1969 (viz notářský zápis na č.l. 7 – 8 spisu).Dne 25. 3. 2020 vyzval žalovaný žalobce k podání žádosti o pronájem Pozemku, neboť bylo zjištěno, že ho žalobci užívají bez právního důvodu jako součást jejich zahrady (viz výzva na č.l. 9 spisu a doručenka na č.l. 49 spisu). K témuž vyzval žalovaný žalobce i dopisem ze dne 1. 3. 2021, z něhož je také zřejmé, že věc byla projednána i při místním šetření (viz výzva na č.l. 49 p.v. spisu).Dopisem ze dne 18. 12. 2023, zpracovaným jejich právním zástupcem, sdělili žalobci žalovanému, že výzvu žalovaného k uzavření nájemní smlouvy jako nedůvodnou odmítají vzhledem k tomu, že mají za to, že vlastnické právo k Pozemku vydrželi, a vyzvali žalovaného k součinnosti za účelem uvedení stavu právního dle katastru nemovitostí do souladu se stavem faktickým, což žalovaný dopisem ze dne 10. 1. 2024 odmítl (viz dopisy na č.l. 24 – 25 spisu).Důkaz byl proveden rovněž fotografiemi předloženými žalobci. Z fotografie na č.l. 14 spisu je z leteckého pohledu zřejmý současný rozsah a stav nemovitých věcí ve vlastnictví žalobců včetně Pozemku. Další fotografie zachycují pletivový plot, kterým byl Pozemek připlocen k pozemkům ve vlastnictví právní předchůdkyně žalobců přinejmenším od druhé poloviny 60. let minulého století, a následný proces výstavby plotu z panelových dílů v letech 1977 – 1981 (zejména fotografie [číslo] – 8 na č.l. 10, 12 a 13 spisu). Z těchto i dalších fotografií je také zřejmé, že se ihned za plotem nachází areál průmyslového závodu. Fotografie [číslo] na č.l. 13 spisu zachycuje stav panelového plotu v 90. letech minulého století a fotografie na č.l. 15 – 23 spisu přehledně ukazují současný stav zahrady žalobců a panelového plotu, který je převážně obrostlý popínavými rostlinami. Provedení ohledání na místě proto není nutné, ostatně ani účastníci provedení tohoto důkazu nenavrhovali.Podle § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen„ NOZ“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.Podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (zákon č. 40/1964 Sb., dále jen„ OZ“) je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.Podle § 134 odst. 1 OZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.Právní otázka vydržení Pozemku žalobci se podle ustanovení § 3028 odst. 1, 2 NOZ řídí OZ (viz zejména shora uvedená ustanovení), neboť se jedná o tvrzený vznik vlastnického práva žalobců před 1. 1. 2014. Žalobci tvrdí, že po dobu 10 let, která započala běžet dne 18. 5. 1981, kdy žalobci uzavřeli kupní smlouvu s matkou žalobkyně, byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jim Pozemek patří, byli tedy oprávněnými držiteli Pozemku a jako takoví se ke dni 1. 1. 1992 (k datu účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kterým byla do OZ vložena možnost vydržet nemovitou věc v někdejším socialistickém vlastnictví) stali vlastníky Pozemku jeho vydržením. [příjmení] byli žalobci v řízení neúspěšní, musí žalovaný prokázat, že žalobci oprávněnými držiteli Pozemku nebyli, neboť v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Soud je přesvědčen, že se žalovanému nepodařilo oprávněnost držby Pozemku žalobci vyvrátit.Žalovaný tvrdí, že žalobci nemohli být v dobré víře o tom, že jim Pozemek patří, již od samotného uzavření kupní smlouvy s matkou žalobkyně, neboť výměra Pozemku je 370 m2 a činí tak až 30 % výměry pozemků, které žalobci podle kupní smlouvy nabyli (skutečný poměr dle výpočtu soudu je 24,8 %). Žalobcům tak muselo být ihned zřejmé, že nemovité věci, které od matky žalobkyně převzali oplocené, jsou podstatně rozlehlejší, než by odpovídalo kupní smlouvě. Žalobci tedy mohli a měli při zachování náležité opatrnosti zjistit, že výměra jimi držených nemovitých věcí neodpovídá výměře uvedené v kupní smlouvě.Nejvyšší soud (dále jen„ NS“) v usnesení sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 ze dne 27. 2. 2002 uvedl:„ Nejvyšší soud uvedl v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1848/98 ze dne 9. 3. 2000, uveřejněném pod C 631 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, že“ pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. [obec] víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní smlouvě”.“Rozhodující tedy není absolutní velikost nekoupených nemovitých věcí (zde Pozemku), ale poměr plochy koupených a skutečně držených pozemků, tedy vyjádření procentní. Tento poměr zde činí cca 25 % NS přitom v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3079/2014 ze dne 28. 1. 2015 uvedl, že„ jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu. Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uveřejněný v Souboru pod pod č. C [číslo], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, [číslo] str. 101). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C [číslo]). Závěr o tom, že není nezbytným požadavkem seznámení se s obsahem katastrální mapy, akceptoval Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 16. července 2013, sp. zn.

I. ÚS 4365/12, jímž rozhodoval o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2197/2010 (nalus.usoud.cz).“V této věci se tedy poměr plochy žalobci koupených pozemků a skutečně drženého Pozemku zcela komfortně„ vejde“ do rozmezí stanoveného shora citovanou judikaturou. Žalobci nebyli povinni se před uzavřením kupní smlouvy v roce 1981 seznamovat s obsahem katastrální mapy (a nebyli tak povinni ani nikdy poté), ani nebyli povinni po uzavření kupní smlouvy držené nemovité věci přeměřovat a vytyčovat jejich hranice.I další kritéria shora citovaného rozsudku NS svědčí ve prospěch objektivní omluvitelnosti omylu žalobců o tom, že vlastní i Pozemek. Pozemky žalobci vlastněné i Pozemek jsou sice umístěné v rovině, nejsou však pravidelného tvaru, což je zřejmé z informací o nich z katastru nemovitostí.Žalobci rovněž nabyli od matky žalobkyně všechny nemovité věci včetně Pozemku společně oplocené, přičemž ta je takto užívala přinejmenším od 60. let 20. století, když nejprve se jednalo o plot z pletiva, později (a i v současnosti) o plot z panelových dílů.Ani žalovaný si zjevně neuvědomil, že žalobci drží i jeho nemovitou věc, nebo pokud si to uvědomil, rozhodně o tom až do roku 2020 nijak nevyrozuměl žalobce. Naopak, sám žalovaný, tedy stát, provedl prostřednictvím jím řízeného podniku (betonárny; nutno si uvědomit, že se jednalo o dobu, kdy veškerý těžký průmysl provozoval stát) výměnu plotu pletivového za plot panelový při jeho totožném umístění.Vše tedy ukazuje na skutečnost, že žalobci byli při uzavření kupní smlouvy s matkou žalobkyně v dobré víře, že jsou vlastníky i Pozemku.Tuto dobrou víru žalobci neztratili ani následně během vydržecí doby.Soud má tedy za prokázané, že žalobci byli po celou dobu od 18. 5. 1981 do 18. 5. 1991 se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jim Pozemek patří, byli tedy oprávněnými držiteli Pozemku a jako takoví se ke dni 1. 1. 1992 stali vlastníky Pozemku jeho vydržením. Ke dni 1. 1. 1992 proto, že k tomuto datu nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., který novelizoval OZ a umožnil vydržet nemovitou věc, která byla součástí někdejšího socialistického (státního) vlastnictví, přičemž se započítávala i doba držby před 1. 1. 1992 (viz žalobci v žalobě citovaná komentářová literatura k OZ a judikatura, např. rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 2273/1998 ze dne 8. 12. 1998).Úspěšná nemůže být ani druhá linie obrany žalovaného. Žalovaný tvrdí, že s ohledem na zásadu materiální publicity katastru nemovitostí zakotvenou v ustanovení § 980 NOZ není možné řádné vydržení nemovité věci contra tabulas. Bylo by jistě možné vést debatu, zda takové vydržení je v poměrech NOZ možné, avšak pro projednávanou věc je to bez významu, neboť žalobci se chopili držby Pozemku a celá vydržecí doba uplynula za účinnosti právní úpravy, tedy OZ, která princip materiální publicity katastru nemovitostí neznala, a proto ho nelze na danou věc aplikovat.Byl zcela přirozený postup žalobců, kteří až do roku 2020 neměli důvod jakkoliv řešit otázku vlastnictví Pozemku, neboť od roku 1981 byli přesvědčeni o tom, že jim Pozemek patří. Až v reakci na výzvu žalovaného k pronájmu Pozemku se žalobci o ochranu jejich vlastnického práva počali brát, v konečném důsledku touto žalobou. Nelze odhlédnout ani od nečinnosti žalovaného, který téměř 40 let, počítáno od koupě Pozemku žalobci, nevznesl proti užívání Pozemku žalobci žádné výhrady, lze tedy presumovat, že rovněž pokládal žalobce za vlastníky Pozemku. Žalobci v jejich replice citovanou judikaturu Ústavního soudu pokládá soud za přiléhavou.Obecně lze říci, že pokud soud žalobě vyhoví a žalobce určí jako vlastníky Pozemku, bude to souladné s ideou spravedlnosti, jejíž dosažení, či alespoň přiblížení se k ní, by mělo být konstantní snahou soudu. Žalobci takto zůstanou v držení Pozemku, který kontinuálně drží a starají se o něj od roku 1981, přičemž jejich právní předchůdkyně tak ve stejných hranicích činila přinejmenším od 60. let minulého století. Nelze zcela pominout ani určité citové vazby žalobců a jejich rodiny, které se pojí s držbou Pozemku (zahrada s ovocným sadem, apod.). Na druhou stranu formální„ ztráta“ Pozemku nebude pro žalovaného představovat žádnou zásadní újmu, když Pozemek je pro žalovaného prakticky nevyužitelný, neboť je obklopen pozemky ve vlastnictví jiných osob (zejména rozsáhlý pozemek parc. [číslo] tvořící areál sousedící betonárny již není ve vlastnictví žalovaného, ale soukromé obchodní společnosti, jak lze zjistit nahlédnutím do katastru nemovitostí na internetu).Žalobci tedy prokázali, že nabyli vlastnictví k Pozemku ex lege vydržením ke dni 1. 1. 1992. Jelikož formální stav zápisu vlastnictví k Pozemku v katastru nemovitostí neodpovídá stavu faktickému, lze při neshodě účastníků změnu provést pouze na základě deklaratorního rozhodnutí soudu, kterým bude určeno, že žalobci jsou vlastníky Pozemku. Žalobci se takového určení důvodně domáhali a soud proto žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).Výrok II. rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci měli ve věci plný úspěch, přísluší jim tedy plná náhrada nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5.000 Kč, odměny za zastoupení účastníků advokátem dle ustanovení § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, v celkové výši 29.760 Kč (odměna za šest úkonů právní služby v plné výši - převzetí zastoupení, předžalobní výzva ze dne 18. 12. 2023, podání žaloby, vyjádření ze dne 28. 5. 2024, porada se žalobci přesahující jednu hodinu dne 16. 9. 2024 a účast zástupce žalobců na jednání soudu dne 18. 9. 2024), náhrady hotových výdajů advokáta za šest úkonů právní služby po 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění a 21 % DPH z odměny a náhrady, neboť zástupce žalobců je plátcem této daně. Celkem byla žalobcům přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 43.188 Kč splatná dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobců, a to v běžné třídenní lhůtě běžící od právní moci tohoto rozsudku dle ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.