107 C 3/2020

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní JUDr. Jarmilou Tůmovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem ulice a číslo , PSČ obec pro doručování adresa žalovaného o zaplacení částky částka s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka], jdoucím od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím (úrokem ve výši 73,91 % ročně a úrokem z prodlení) a zaplacení smluvní pokuty. Žalobu žalobkyně odůvodnila tvrzením, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka [částka], kterou se žalovaný zavázal splácet spolu s dojednaným úrokem za poskytnutí úvěru (úroková sazba 104,87 % ročně) ve 30 měsíčních splátkách po [částka] splatných vždy k 16. dni každého kalendářního měsíce počínaje květnem 2019. Dle žaloby si žalobkyně schopnost žalovaného řádně hradit úvěr prověřila, a to na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a z prohlášení dlužníka. Osoba žalovaného byla také prověřena v nebankovním registru klientských informací, bylo ověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání atp. Žalobkyně v žalobě dále tvrdila, že žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy, ocitl se v prodlení s úhradou některých splátek, úvěr byl automaticky zesplatněn k datu [datum]. Dle tvrzení uvedeného v žalobě žalovaný ke dni zesplatnění celého úvěru uhradil celkem částku ve výši [částka]. Podle žaloby před zesplatněním úvěru v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut v celkové výši [částka]. Žalobkyně proto požaduje po žalovaném jednak zaplacení dlužné nové jistiny [částka], která sestává ze zbývající původní dlužné jistiny ve výši [částka] a dlužného úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši [částka], příslušenství nové jistiny, dále smluvní pokutu ve výši [částka] s příslušenstvím, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši [částka] s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru ve výši [částka] za každý den prodlení od [datum] do [datum], smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky [částka] ve výši [částka] za každý den prodlení od [datum] do [datum], smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky [částka] od [datum] do data vyhotovení žaloby (tj. [datum]) ve výši [částka] a úrok za poskytnutí úvěru z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 73,91 % ročně s tím, že tento úrok požaduje maximálně do částky [částka]. Žalobkyně ještě uvedla, že žalovaného o zaplacení všech těchto částek upomenula – zaslala mu předžalobní výzvu, avšak žalovaný dluh neuhradil.

2. Žalobkyně na podporu žalobních tvrzení založila do spisu smlouvu o úvěru, oznámení žalobkyně o schválení úvěru, dodejku k oznámení o schválení úvěru, doklad o vyplacení úvěru, formulář hodnocení klienta, výpisy z registrů, kartu klienta, výzvu k zaplacení dlužné splátky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, oznámení o zesplatnění úvěru, předžalobní výzvu včetně podacího archu.

3. Soud ve věci nařídil ústní jednání, ke kterému účastníky předvolal. K jednání se dostavil právní zástupce žalobkyně, k dotazu soudu uvedl, že žalobkyně na žalobě trvá, a odkázal na listiny založené do spisu.

4. Žalovaný se vyjádřil tak, že první úvěr si vzal v roce 2016 u jiné společnosti, chodil do práce a řádně splácel. Tento úvěr byl asi druhý a asi z něj něco splatil, bylo to v době, kdy o práci přišel a potřeboval peníze na podnájem. Veškeré dokumenty ohledně úvěru podepisoval najednou, peníze nutně potřeboval. V příslušné kanceláři ukázal pracovní smlouvu, výpisy z účtu a sdělil, že má úvěr u [jméno], který 3 roky splácel. Na výdaje se nikdo neptal. Náklady na bydlení ve výši [částka] měsíčně žalovaný uvedl, protože tolik platil matce, u níž bydlel. Následně se musel odstěhovat a peníze z úvěru potřeboval právě na podnájem, údaj o nákladech na bydlení vyplňoval asi přes internet.

5. Účastníci posléze učinili nesporným, že žalovaný žalobkyni uhradil celkem [částka] a žalobkyně mu úvěr poskytla převodem částky [částka] na účet.

6. Soud provedl při jednání dokazování všemi do spisu založenými listinami, ze kterých vzal za prokázané, že všechna ujednání o výši úvěru, sjednané úplatě za poskytnutí úvěru, dalších poplatcích s úvěrem spojených i sankční ujednání popsaná žalobkyní v žalobě účastníci skutečně stvrdili svými podpisy na písemné smlouvě. Žalobkyně tedy skutečně poskytla žalovanému částku [částka], žalovaný měl splatit celkem [částka], splatil však pouze [částka]. Na předžalobní výzvu žalovaný nereagoval s ohledem na probíhající insolvenci.

7. V řízení bylo dále zapotřebí prokázat, zda skutečně byl úvěr poskytnut v souladu s požadavky zákona, a teprve na základě takového dokazování rozhodnout. Především by měla žalobkyně prokázat, zda splnila veškeré své povinnosti podle zákona o spotřebitelském úvěru včetně prověření úvěruschopnosti žalovaného.

8. Z potvrzení společnosti [právnická osoba], pracovní smlouvy ze dne [datum], potvrzení o příjmu a rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný je u uvedené společnosti zaměstnán od [datum] na dobu neurčitou, v lednu 2019 dosáhl čistého měsíčního příjmu včetně naturálních požitků ve výši [částka] (čistý příjem [částka]), v únoru 2019 pak ve výši [částka] (čistý příjem [částka]). Od 19. 2. do [datum] žalovaný byl v pracovní neschopnosti.

9. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací bylo zjištěno, že žalovaný dosáhl skóre 471, tedy kategorie III., tj. lepší segment klientů s menším rizikem (nesplácení). Z výpisu z registru [příjmení] bylo zjištěno, že žalovaný nemá žádný záznam.

10. Z insolvenčního rejstříku soud zjistil, že Krajský soud v Praze dne [datum] vydal vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení ve věci žalovaného, která byla zveřejněna uvedeného dne ve 14:47 hodin pod č. j. [insolvenční spisová značka]. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], byl zjištěn úpadek žalovaného a bylo povoleno jeho řešení oddlužením. Usnesením ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum], bylo rozhodnuto o neschválení oddlužení a zastavení insolvenčního řízení. Z insolvenčního návrhu ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný do insolvenčního řízení přihlásil svůj dluh ze smlouvy o úvěru se žalobkyní ve výši [částka] splatný [datum], svůj dluh ze smlouvy o půjčce se společností [právnická osoba] ve výši [částka] splatný [datum] a svůj dluh ze smlouvy s [právnická osoba] ve výši [částka] splatný [datum].

11. Z formuláře hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaný uvedl, že jeho měsíční náklady spojené s bydlením činí [částka]. Žalobkyně k této částce připočetla životní minimum ve výši [částka] měsíčně, čímž dospěla k celkovým výdajům žalovaného ve výši [částka] měsíčně.

12. V té souvislosti s ohledem na uzavření smlouvy o úvěru dne [datum] ve smyslu ustanovení § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), soud vyzval právního zástupce žalobkyně, aby tvrdil a prokazoval, jakým způsobem žalobkyně jako úvěrující ověřovala úvěruschopnost potenciální úvěrované osoby, a to s odbornou péčí. Soud v té souvislosti upozornil například na rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp.zn: 27Co 165/2019 či 27 Co 221/2019, kde je podrobně rozebráno, že takovým prohlášením není naplněno splnění povinnosti posoudit řádně úvěruschopnost dlužníka, přičemž důsledkem je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu zákona 257/2016 Sb. Podrobně je zdůvodněno, proč zákon vyžaduje náležité posouzení úvěruschopnosti a že tato povinnost není jen na ochranu dlužníka, ale též poskytovatele úvěru. Povinnost řádně zkoumat, zda úvěrující s náležitou pečlivostí ověřil schopnost úvěrovaného úvěr splatit, zmiňuje i Ústavní soud v rozhodnutí z [datum] sp.zn.: III.ÚS 4129/18. S tím souvisejí zákonné důsledky při nesplnění zmíněné povinnosti úvěrujícího, zejm. nutný závěr o absolutní neplanosti úvěrové smlouvy, pokud úvěrující neprokáže, že své povinnosti řádně splnil. Ve zmíněném rozhodnutí Krajského soudu v Praze je podrobně odůvodněno, proč je tato neplatnost posouzena ve smyslu § 588 o.z. jako absolutní. Dle výzvy soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. bylo břemenem žalobkyně tvrdit a prokazovat, že smlouva je v konečném důsledku platná v plném rozsahu, tedy že především úvěrující splnil své povinnosti ze zákona vyplývající.

13. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala obecně koncipovaným podáním, opakovaně zasílaným v obdobných věcech, v němž toliko shrnula svá dosavadní tvrzení a nereagovala například na skutečnost, že žalovaný měl v době uzavření úvěru další závazky, jak je patrné zejména z insolvenčního návrhu.

14. Pro úplnost soud uvádí, že další provedené důkazy nebyly pro nadbytečnost hodnoceny (např. kopie občanského průkazu žalovaného, vyjádření znalce atp.).

15. Z výše provedených důkazů tak lze mít za prokázané pouze poskytnutí jistiny [částka] a splacení částky [částka], když splacení této částky potvrdili při jednání žalobkyně i žalovaný.

16. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 588 věta první o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

18. Podle § 1813 věta první o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele.

19. V daném případě po provedeném dokazování a zhodnocení všech zjištěných skutečností soud dospěl jednoznačně k závěru, že smlouva o úvěru, na kterou je třeba pohlížet jako na smlouvu spotřebitelskou, byla sjednána zcela zjevně v neprospěch žalovaného, když smluvní úrok několikanásobně převyšoval běžný úrok požadovaný v době uzavírání smlouvy bankami, nemluvě o sankčních ujednáních, když výše jednotlivých smluvních pokut je taková, že při byť jen několikadenním se opoždění s pravidelnou splátkou, by se mohla tato v řádu několika měsíců vyšplhat až na několikanásobek samotné dlužné částky, což jistě spravedlivé není. Co se týče schopnosti žalovaného poskytnutou částku splácet, vyzval soud ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř. právního zástupce žalobkyně k vysvětlení toho, jak žalobkyně před poskytnutím úvěru zkoumala věrohodnost údajů uváděných zájemcem o úvěr, zejména v tom bodě, že náklady bydlení ohodnotil částkou [částka] měsíčně, když je zcela zřejmé z běžně dostupných poznatků i laikům, nejen společnostem pohybujícím ve finanční oblasti, že hladina takových nákladů v [anonymizováno] je jen mírně nižší než v nejdražších oblastech, což je třeba [obec], a částka [částka] měsíčně je od prvního pohledu nevěrohodná, zejména má-li minimálně třetina z ní činit spotřebu energií. Na tom nic nemění ani příjem žalovaného ze zaměstnání, když současně trvá jeho povinnost splácet jiné„ půjčky“ či úvěry. Údaje uváděné zájemcem o úvěr svědčí spíše o snaze výdaje minimalizovat, aby se dosáhlo dostatečné rezervy, která bude naznačovat úvěruschopnost zájemce o úvěr. Právní zástupce žalobkyně namítl, že žalovaný napsal údaj, o němž tvrdil, že je pravdivý, a žalobkyně nemá možnost takový údaj přezkoumávat. Takové vysvětlení soud odmítl, neboť je zjevně účelové, nijak nezohledňuje obvyklé výdaje na provoz domácnosti, stravu, volnočasové aktivity, léky apod. [příjmení] zdroje tak vyšly podle tohoto„ dotazníku“ značně zkreslené, aby zde byly potvrzeny zdroje na splácení splátek po [částka] měsíčně.

20. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem a posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla, v příkrém rozporu s tím jsou naopak výsledky insolvenčního řízení, které sice bylo zahájeno později, ale na základě dříve vzniklých dluhů. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalované).

21. K námitce žalobkyně, že uvedená neplatnost smlouvy je jen relativní, lze uvést následující: povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 [číslo], ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č. j. FA/SR/SU [číslo] – 20 aj.).

22. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 ZSÚ by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

23. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

24. Zákon [číslo] 2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho přijetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

25. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

26. Problematikou neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v případě nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele se ostatně zabývala i generální advokátka, která ve svém stanovisku předneseném [datum] ve věci C [číslo] a C [číslo] dospěla k následujícím závěrům: <i>27. „ Ochrana spotřebitele zaručená směrnicí 2008 [číslo] o spotřebitelském úvěru brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, které v soudním řízení zahájeném na návrh podnikatele proti spotřebiteli na základě úvěrové smlouvy, kterou spolu uzavřeli, zakazuje vnitrostátnímu soudu po uplynutí pětileté promlčecí lhůty počínající dnem uzavření smlouvy uplatnit bez návrhu nedodržení povinnosti ověřit úvěruschopnost spotřebitele, která je stanovena v článku 8 směrnice, nebo nedodržení ustanovení o informacích, jež musí být jasně a výstižně uvedeny v úvěrových smlouvách, která jsou obsažena v čl. 10 odst. 2 směrnice, a vyvodit důsledky, které podle vnitrostátního práva vyplývají z porušení těchto povinností. Při uložení sankce za takovéto porušení musí vnitrostátní soud s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu posoudit, jsou-li příslušné sankce účinné, odrazující a přiměřené.“</i> <i>„ 1) Článek 8 směrnice 2008 [číslo] o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě, která vnitrostátnímu soudu neumožňuje, aby v rámci žaloby podané věřitelem proti spotřebiteli, jež se opírá o smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi nimi, z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel splnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jestliže se toho spotřebitel nedovolával během tříleté prekluzivní lhůty nebo jestliže tato lhůta uplynula.</i> <i>2) V případě, že vnitrostátní soud zjistil z úřední povinnosti porušení článku 8 směrnice 2008, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce stanovené tímto právemúčinné, odrazující a přiměřené.“</i> 28. Z citovaného stanoviska generální advokátky vyplývá, že v případě, kdy věřitel řádně neposoudí úvěruschopnost spotřebitele, nepřipadá relativní neplatnost takové smlouvy vůbec v úvahu. Smlouva je neplatná absolutně.

29. Zdejší soud dále také upozorňuje na to, že mu není známo, že by za celou dobu platnosti výše uvedené směrnice došlo k jakékoli změně samotného textu směrnice, který by umožňoval výklad opačný, než tomu bylo dříve, jak podrobně popisuje Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 18. 7. 2019, č. j. 27 Co 143/2019-113. Dále zdejší soud považuje za důležité si uvědomit, že věřitel ve spotřebitelských úvěrech a zápůjčkách je ten kdo vykonává faktickou vládu a je také tím, kdo zcela určuje podmínky smluvního vztahu. Představa, že adhezní spotřebitelské smlouvy může jakkoli významně ovlivnit spotřebitel je zcela lichá. Věřitel je z povahy svého postavení silnější smluvní stranou, má sílu ekonomickou, zná prostředí i právní řád, využívá účinný marketing (který z povahy věci míří na slabá místa člověka, která jsou známá a kdy je jistota, že podstatná část populace tomuto není schopna vůbec čelit, neboť má jen rozum průměrného člověka jak koneckonců konstatuje i § 4 odst. 1 o.z.). Na věřitele, který je podnikatelem zabývajícím se poskytováním zápůjček, tak musí být kladeny nároky uvedené i v Hlavě I. občanského zákoníku. Věřitel je tedy dle ust. § 5 o.z. povinen jednat jako profesionál se znalostmi a pečlivostí, která je s jeho oborem podnikání spojena a pokud tak nečiní a jedná bez odborné péče, jde to k jeho tíži. Odbornou péčí pak není myšleno v daných případech pouze posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr či zápůjčku, ale tento pojem v sobě zahrnuje i požadavek na poctivé, tedy férové jednání (dle ust. § 6 o.z.), přičemž sankcí i dle vnitrostátní právní úpravy je ta skutečnost, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany (§ 8 o.z.). Věřitel je tak povinen uzavírat jen takové smlouvy, které se svým obsahem poctivému jednání nepříčí. Úroková sazba v tomto případě sjednaná ve výši jak je shora uvedeno, je zcela jistě zjevným zneužitím práva (srov. např. rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], vydaný v řízení, v němž žalobkyně měla shodné procesní postavení).

30. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 ZSÚ by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce.

31. Smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit v dluhové spirále, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

32. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět.

33. Současně, pokud má nynější právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce. [obec] spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí [číslo] a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 [číslo]. Článek 8 směrnice č. 2008 [číslo] ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 34. Soud ze všech shora uvedených důvodů žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka], když zohlednil relevantní skutečnost v řízení prokázanou, a to, že žalovaný ještě před podáním žaloby zaplatil žalobkyni celkem částku [částka], ve zbývajícím rozsahu žalobu s ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy zamítl (výrok I. a II.). Žalobkyně má tudíž ve smyslu ust. § 2991 o.z. právo na vrácení poskytnutých finančních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Samozřejmě s touto částkou se žalovaný beze sporu do prodlení dostal, proto mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o.z., když žalobkyně úrok z prodlení požadovala v zákonem stanovené výši (dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.)

35. O náhradě nákladů řízení bylo ve výroku III. rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Ačkoli se obecně příslušenství pohledávky při stanovení úspěchu či neúspěchu ve věci nezohledňuje, nemohl soud z tohoto pravidla vyjít, když i u rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba vycházet z celkového kontextu věci. Předmětem řízení byla jednak jistina úvěru, ale podstatnou součástí nároku byl úrok (nazývaný též poplatek). Nejedná se o obvyklé příslušenství pohledávky, jako jsou zákonné úroky z prodlení nebo nesporné úroky. Naopak v tomto řízení se jedná o nejspornější část řízení. Soud tak má za to, že (ne) úspěch v této části řízení musí být zohledněn i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Soud tak vyšel z toho, že základ věci tvoří součet jistiny a poplatku. Oba účastníci tak byli úspěšní téměř stejně, soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z nich.

36. Lhůta k plnění byla určena dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.