19 C 54/2020

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl soudcem JUDr. Jaroslavem Lockenbauerem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce trvale bytem adresa žalobce zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa žalované , Belgické království zastoupená obecným zmocněncem jméno příjmení sídlem ulice a číslo , PSČ obec žaloba o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy,

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhá, aby soud nahradil souhlas žalované s odevzdáním vozidla BMW [registrační značka], [příjmení]: WBA3P110X0KS52675, barva černá, rok výroby 2014, z úschovy Policie ČR (správně ze soudní úschovy vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 31 Sd 20/2020) ve prospěch žalobce, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 750 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byl nahrazen souhlas žalované s odevzdáním vozidla BMW [registrační značka], [příjmení]: WBA3P110X0KS52675, barva černá, rok výroby 2014 (dále jen„ předmětné vozidlo“), z úschovy Policie ČR ve prospěch žalobce. Svůj návrh odůvodnil tím, že předmětné vozidlo se nachází v policejní úschově (správně však již v soudní úschově), a to na základě úkonů trestního řízení vedeného u policejního orgánu pod sp. zn. KRPS [číslo], k vozidlu si činí nárok jak žalobce tak i žalovaná. Dle žalobce je nárok žalované na vydání vozidla nedůvodný, když žalobce je jedinou osobou, které svědčí k předmětnému vozidlu vlastnické právo. Žalobce nabyl vozidlo do svého vlastnictví od osoby [jméno] [příjmení] [příjmení] [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení] [jméno], a to kupní smlouvou ze dne [datum]. Žalobce ověřil [příjmení] kód vozidla u [právnická osoba] a také STK [obec], přičemž nebylo zjištěno nic negativního či nelegálního a žalobce tak neměl důvod pochybovat o oprávnění prodejce vozidlo prodat. Žalobce tak vyvinul dostatečnou míru opatrnosti, při nabývání vozidla byl v dobré víře, a proto vozidlo nabyl v souladu s ust. § 1109 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“).

2. Žalovaná se ve věci vyjádřila tak, že právě jí svědčí vlastnické právo k předmětnému vozidlu a žádala, aby bylo vozidlo vydáno jí, když se jedná původně o vozidlo odcizené v Belgii, přičemž na pojišťovnu (tedy žalovanou) přešlo vlastnictví vozidla okamžikem vyplacení škody pojišťovnou původně pojištěnému vlastníkovi, a to na základě belgických právních předpisů a pojistných podmínek žalované.

3. Vzhledem k tomu, že žalovaná je belgickou právnickou osobou se sídlem v Belgii a žalobce je českým státním příslušníkem s pobytem a bydlištěm v ČR, jde o tzv. věc s cizím (mezinárodním) prvkem, v níž je soud povinen především zkoumat svou mezinárodní příslušnost. Pro posouzení této otázky je třeba postupovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum] o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I bis), u něhož je dána teritoriální působnost (věc se týká České republiky a Belgie, členů Evropské unie), časová působnost (řízení bylo zahájeno po [datum]) i věcná působnost (jde o spor o vydání věci nacházející se v soudní úschově u Okresního soudu v Kladně). Ostatně příslušnost zdejšího soudu ve věci je založena i dle článku 26 Nařízení Brusel I bis, když obě strany se řízení před zdejším soudem zúčastnili. Ve věci se použije český právní řád, a to pokud jde o samotnou právní úpravu nahrazování souhlasu s vydáním věci ze soudní úschovy dle § 8 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

4. Nicméně vzhledem k tomu, že soud v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním věci ze soudní úschovy vždy posuzuje jako předběžnou otázku, právě to komu svědčí vlastnické právo k věci (srov. NS ČR sp. zn. 21 Cdo 2127/2014), musí se soud zabývat i tím jakým způsobem, tedy na základě jakého právního titulu k nabytí vlastnického práva příslušného subjektu ve skutečnosti došlo, což v případě nabytí věci v zahraničí nutně nese i posouzení, zda došlo k řádnému nabytí vlastnického práva v souladu s právním řádem, kterým se příslušný nabývací titul řídí. Žalobce ve skutečnosti dovozuje vznik svého vlastnického práva ze smlouvy kupní uzavřené dne [datum] v Německu. Žalovaná naopak odvozuje své vlastnické právo z příslušných ustanovení belgických právních předpisů, podle nichž mělo na žalovanou přejít vlastnické právo k předmětnému vozidlu okamžikem vyplacení pojistného plnění původnímu vlastníku předmětného vozidla, který žil v Belgii a jemuž bylo předmětné vozidlo odcizeno, a to ještě předtím než předmětné vozidlo zakoupil v Německu žalobce. Pro posouzení nabytí vlastnického práva je tedy podstatná i příslušná právní úprava, podle níž mělo být vlastnické právo k předmětnému vozidlu nabyto.

5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

6. Z kupní smlouvy ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce uzavřel téhož dne v Německu kupní smlouvu o koupi předmětného vozidla s osobou označenou jako [jméno] [příjmení], a to za kupní cenu 15 000 Euro zaplacenou v hotovosti, kdy kupující obdržel mimo vozidla od prodávající i potřebné dokumenty k vozidlu. Bydliště prodávajícího bylo uvedeno také v Německu.

7. Z osvědčení o registraci vozidla bylo zjištěno, že osvědčení uvádí jako majitele předmětného vozidla osobu jménem [jméno] [příjmení] [příjmení] [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení] [jméno], přičemž vozidlo bylo dle těchto listin registrováno v Německu.

8. Z podstatného obsahu spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 31 Sd 20/2020 bylo zjištěno, že Policie ČR uložila do soudní úschovy předmětné vozidlo a 1 klíč k vozidlu, a to na základě usnesení Policie ČR, územní odbor [obec], oddělení obecné kriminality, ze dne 31. 07. 2020 [číslo jednací] (s právní mocí dne [datum]). Důvodem pro uložení předmětného vozidla do soudní úschovy byla ta skutečnost, že dne [datum] vydal žalobce na základě výzvy policii v Kladně předmětné vozidlo. Předmětné vozidlo zakoupil žalobce v Německu dne [datum] společně s originálními doklady k vozidlu, prokazující registraci vozidla v Německu. Šetřením v souvisejícím trestním řízení bylo zjištěno, že originální doklady k předmětnému vozidlu jsou ve skutečnosti falsa vytištěná na originálních bianco dokladech, používaných v Německu s tím, že bianco doklady použité série byly v Německu hlášeny jako odcizené. Dále bylo provedenými lustracemi zjištěno, že předmětné vozidlo bylo původně odcizeno v Belgii, a to dne [datum] na adrese [adresa]. Jako poškozený je uvedena žalovaná, která je pojistnou společností a jíž svědčí vlastnické právo k předmětnému vozidlu od doby, kdy původnímu vlastníku vozidla, jemuž bylo vozidlo odcizeno, vyplatila pojistné plnění. Do soudní úschovy bylo předmětné vozidlo uloženo, neboť na předmětné vozidlo uplatnil nárok jak žalobce, tak i žalovaná a vznikly tak pochybnosti o tom, komu má být předmětné vozidlo vydáno.

9. Ze spisu Policie ČR, územní odbor [obec], oddělení obecné kriminality sp. zn. KRPS [číslo] byly příslušnými listinami zjištěny totožné skutečnosti, které jsou uvedeny již v odůvodnění výše uvedeného usnesení o předání vozidla do soudní úschovy, a dále bylo na základě mezinárodní policejní spolupráce zjištěno, že vozidlo bylo původně odcizeno v Belglii, a dále v Německu (v Essenu) prodáno žalobci, a to s padělanými, v Německu odcizenými originálními bianco dokumenty, které byly dodatečně vyplněny neoprávněnou osobou. Majitelem vozidla v době spáchání krádeže v Belgii, byl pan [příjmení] [jméno], přičemž vozidlo mu bylo odcizeno dne [datum] při vloupání do domu, kdy vozidlo samotné měl zaparkované před domem. Tento původní vlastník předmětného vozidla měl registrované pojištění vozidla u žalované (jejíž subjektivita je ověřena výpisem z belgického rejstíku). Pokud jde o osobu [jméno] [příjmení] [příjmení] [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení] [jméno], pak tato osoba nebyla ztotožněna, na adrese v Německu uvedené ve smlouvě se dle pátrání nezdržuje. Vozidlo bylo jako kradené zjištěno v souvislosti s registrací vozidla žalobcem v ČR, přičemž ve vozidle byl toliko jiný motor, než se kterým bylo vozidlo původně registrováno (viz i odborné vyjádření z [datum] nacházející se v policejním spisu).

10. Ze všeobecných podmínek žalovaného (včetně jejich překladů do českého jazyka) bylo zjištěno, že dle čl. 16 písm. D bod 1. pojistných podmínek v případě, že bylo odcizené pojištěné vozidlo nalezeno poté, kdy pojišťovna vyplatila pojistné plnění, za předpokladu, že si pojištěný ponechá vyplacené plnění, přechází vlastnické právo k vozidlu na pojišťovnu. Uvedené oprávnění v pojistných podmínkách pak vychází z ustanovení belgického právního řádu, konkrétně z ust. článku 95 tamního zákona o pojišťovnictví z [datum], podle něhož pojistitel, který vyplatil pojistné plnění, vstupuje až do výše pojistného plnění do práv a povinností pojištěného nebo oprávněné osoby vůči třetím osobám odpovědným za škodu (jedná se o subrogační právo pojistitele) (zjištěno dále z ověřeného překladu belgického zákona o pojišťovnictví).

11. Z dokladů o zaplacení bylo zjištěno, že žalovaná vyplatila původnímu majiteli vozidla panu [jméno] [příjmení] pojistné plnění ve výši 31 859, 19 Euro a 791,30 Euro (viz i doklady o vyplacení ve výše uvedeném policejním spise na č.l. 65-69, z nichž je patrné, že číslo klienta ZW2854 je přiděleno právě původnímu pojištěnému majiteli předmětného vozidla panu [příjmení]). K výplatě došlo [datum] a [datum] (viz i překlady platebních dokladů na č.l. 83 a 86 policejního spisu).

12. Podle ust. § 299 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli. Podle odst. 2 téhož ustanovení je pro řízení o nahrazení souhlasu podle odstavce 1 příslušný soud, u něhož probíhá řízení o úschově.

13. Komentářová literatura k ust. § 299 pak uvádí, že„ Výrok pravomocného rozsudku soudu, že žalovaný je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci, nahrazuje podle § 161 odst. 3 OSŘ prohlášení vůle žalovaného. Uplatňuje-li právo k předmětu úschovy více osob, žaloba musí směřovat vůči všem dalším osobám uplatňujícím právo k předmětu úschovy. Souhlas s vydáním předmětu úschovy nahrazuje i pravomocný rozsudek soudu, kterým byla žaloba zamítnuta v případě, že na straně žalované vystupovala jen jedna osoba a nikdo další právo k předmětu úschovy neuplatnil, takže v takovém případě se předmět úschovy vydá žalovanému. Došlo-li k zamítnutí žaloby směřující vůči více žalovaným, kteří všichni uplatňují právo k předmětu úschovy, nelze na základě takového rozsudku předmět úschovy některému z žalovaných vydat, dokud nebudou vyřešeny i všechny spory o právo na vydání předmětu úschovy mezi účastníky na straně žalované, kteří uplatnili právo k předmětu úschovy.“ (srov. Zákon o zvláštních řízeních soudních, 2. vydání, 2020, s. 610 - 611: J. [příjmení])

14. Pro řízení je tedy rozhodující otázkou, kdo je vlastníkem předmětného vozidla. Vzhledem k tomu, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že předmětné vozidlo bylo zakoupeno žalobcem v Německu, zjevně podle německého práva (když smlouva samotná jinou volbu rozhodného práva neobsahuje) je pro posouzení nabytí vlastnického práva žalobcem rozhodná právě německá právní úprava, a to podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen Nařízení Řím I). Nebyla-li totiž provedena volba práva podle čl. 3 Nařízení Řím I., řídí se podle čl. 4 bod. 1 písm. a) Nařízení Řím I. smlouva právem země, v níž má prodávající obvyklé bydliště (sídlo). I kdyby se jednalo o uzavření kupní smlouvy s prodávající osobou, jejíž údaje byly zfalšované, je nutné vzít v potaz, že smlouva byla uzavřena v Německu, kde bylo vozidlo také předáno, a proto by došlo k aplikaci německého právního řádu na věc stran nabytí vlastnického práva z důvodů uvedených v dalších odstavcích tohoto článku, neboť předmětná kupní smlouva je z uvedených důvodů nejúžeji spojena s Německem. Proto se na otázku nabytí vlastnického práva k předmětnému vozidlu použije i německý právní řád. Ostatně ani při použití českého právního řádu by za daných okolností nebyly splněny podmínky pro nabytí věci od nevlastníka (dle ust. § 1109 – 1113 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník /dále jen o.z.), když ze skutkových tvrzení a také skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že původní vlastník věc pozbyl činem povahy úmyslného trestného činu, automobil také nebyl nabyt od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti). Skutečnost, že žalobce při koupi zřejmě projevil určitou obezřetnost (lustrace CEBIA - viz výpověď žalobce dne [datum] na oddělení obecné kriminality PČR [obec], viz č.l. 213 policejního spisu), a pravděpodobně nebyl ve špatné víře (tedy nepodílel se na legalizaci výnosů z trestné činnosti ani na jiném trestném činu a spíše byl další obětí související s trestnou činností – jak uzavírá pravomocné usnesení Policie ČR z 07. 01. 2021 [číslo jednací]) za daných okolností nemůže být rozhodující. Opačný závěr by v podstatě znamenal možnost řádného nabytí vlastnického práva věci ukradené a zároveň zakoupené či převzaté v cizině jen z toho důvodu, že věc překročila státní hranice, což by bylo ve zjevném rozporu s dobrými mravy a zjevném rozporu s veřejným pořádkem. Dalším argumentem tedy je ta skutečnost, že předmětné vozidlo nebylo nabyto jako ukradené na území ČR, ale v Německu, proto se jen těžko může ve věci uplatnit český právní řád na samotné nabytí věci od neoprávněného (který se od německé právní úpravy v určitých okolnostech liší a za určitých okolností i nabytí kradené věci připouští), když k žádnému nabytí v ČR zjevně nedošlo (ani ke smlouvě, ani k tradici ani jinak). Koneckonců již profesor práva a bývalý ústavní soud [jméno] [příjmení] lapidárně shrnul podstatu občanského práva tak, že„ Škody je třeba napravovati, dané slovo dodržeti a ukradené vraceti“, čímž mimo jiné odkázal na to, že mezi základní zásady občanského práva patří i zásada restituce, tedy uvedení věci v původní stav (je-li to možné), což se v daném případě projevuje příkazem vrátit ukradenou věc původnímu vlastníku.

15. V řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že předmětné vozidlo bylo odcizeno v Belgii a následně prodáno a předáno společně s padělanými doklady žalobci v Německu (nikoli v ČR). V daném případě se tak jedná o posouzení otázky, zda lze dle německého právního řádu za daných okolností na základě kupní smlouvy (či jinak např. na základě držby apod.) nabýt do vlastnictví odcizenou movitou věc (což předmětné vozidlo jistě je). Podle německého právního řádu (viz překlad příslušných ustanovení z německého občanského zákoníku – dále jen BGB) konkrétně podle § 935 odst. 1 BGB nabytí vlastnického práva na základě §§ 932 až 934 BGB (tedy nabytí od neoprávněného v dobré víře) nepřipadá v úvahu, pokud byla věc vlastníkovi ukradena, ztratila se nebo o ni přišel nějakým jiným způsobem, což platí i pro případ, že vlastník byl pouze nepřímým držitelem, tehdy, když o věc přišel držitel. Jinými slovy německá právní úprava pro případ nabytí vlastnického práva k věci i v dobré víře od neoprávněného zcela jednoznačně vylučuje, přičemž vlastník je dle § 985 BGB oprávněn od držitele požadovat vrácení věci.

16. Soud se pro úplnost zabýval i otázkou, zda může mít na věc vliv i ta skutečnost, že ve vozidle byl instalován jiný motor, než s jakým bylo původně registrováno, přičemž je jednoznačné, že ani tato skutečnost na věci nic nemění. Motor vozidla je totiž, nikoli překvapivě, i dle německého práva součástí věci hlavní (tedy vozidla) a sdílí tak s věcí hlavní právní osud (srov. § 93 BGB). Ostatně zdejšímu soudu jsou známé i závěry německé judikatury právě v tom směru, že vyměněný motor v autě není považován za podstatnou věc a nemůže tak být předmětem zvláštních práv (srov. publikované rozhodnutí BGH NJW 2017, 818 bod 7). Výměnou motoru automobilu tedy nevzniká ani nová věc např. zpracováním dle § 950 BGB. Vydržení věci dle německého práva pak v daném případě také nepřipadá v úvahu, a to nejenom proto, že neuplynula desetiletá vydržecí lhůta, ale i proto, že vydržení v případě kradených věcí je dle německého práva zcela vyloučeno (srov. § 937 BGB).

17. Uvedené závěry stran německé právní úpravy pak uvádí i česká odborná literatura, kdy je uvedeno, že„ V německém právu je upraveno nabytí od neoprávněného v § 932 až 936 BGB. Tato ustanovení se vztahují výhradně jen na věci movité. V německém právu se obecně vychází z toho, že převod vlastnického práva neoprávněným, respektive jakékoli nakládání s cizím právem je zásadně neplatné. Tuto zásadu však prolamuje výjimka spočívající v nabytí vlastnického práva od neoprávněného za splnění zákonem stanovených požadavků. Předpokladem nabytí od neoprávněného je dohoda stran o tom, že má přejít vlastnické právo (§ 929 BGB), předání věci, a to buď jako traditio corporalis, nebo jinou způsobilou formou předání, a dále existence skutkových okolností, které jsou založeny na držbě věci a jsou schopny vyvolat právní zdání, že převodce je vlastníkem věci (§ 932 až 934 BGB). Musí být také splněna podmínka dobré víry nabyvatele a skutečnost, že věc vlastníkovi„ nezmizela“ (abhandenkommen). Je tedy obecně vyloučeno, aby byla věc ztracená nebo vlastníkovi ukradená nabyta od neoprávněného. Pokud jde o dobrou víru nabyvatele, pak jí škodí pouze úmysl nebo hrubá nedbalost. Existence dobré víry se předpokládá, takže důkazní břemeno je v německém právu postaveno tak, že povinnost tvrzení a povinnost důkazní leží na vlastníkovi věci, který musí prokázat, že nabyvatel nemohl být v dobré víře. Podle § 932 odst. 1 BGB je rozhodujícím časovým momentem pro posouzení dobré víry nabyvatele okamžik dovršení procesu převodu vlastnického práva (ve standardním případě se jedná o předání věci). [obec] víra se musí vztahovat na vlastnické právo převodce, nikoli na pouhé oprávnění věc převést. Z toho existuje výjimka týkající se nabytí od podnikatele při výkonu jeho podnikatelské činnosti, který nebyl k převodu vlastnického práva k věci oprávněn (§ 366 HGB). Zde postačí dobrá víra v oprávnění převodce (k tomu Kropholler 2010 s. 707). Nabyvatel za splnění podmínek nabytí od ne-oprávněného získává věc nezatíženou právy třetích osob pouze v případě, že je také ohledně práv věc zatěžujících v dobré víře (tj. nesmí vědět o tom, že věc je zatížena takovým, například zástavním, právem).“ (Srov. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ [číslo]), 2. vydání, 2021, s. 405 - 418: E. [příjmení]).

18. V daném případě byla provedeným dokazováním zcela potvrzena skutková verze žalované v tom směru, že žalovaná prokázala nabytí vlastnického práva od předchozího vlastníka na základě belgických právních předpisů, přičemž bylo dále prokázáno, že žalovaná jako vlastnice dále vlastnické právo později ani v Německu a ani v ČR nepozbyla. Naopak žalobci vlastnické právo k předmětnému vozidlu podle žádného nabývacího titulu nesvědčí, proto je jednoznačné, že žaloba na nahrazení souhlasu žalované s vydáním vozidla žalobci, důvodná být nemůže a soud musel žalobu zamítnout. Předmětné vozidlo tedy může být po právní moci tohoto rozsudku vydáno přímo žalované (či jejímu zástupci), když v daném případě pro vydání vozidla ze soudní úschovy je postačující i zamítavý rozsudek vůči žalobci na nahrazení souhlasu žalované s vydáním vozidla (jak je výše uvedeno).

19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, když soud žalobu žalobce zamítl, a proto je žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 3 750 Kč, která sestává z náhrady 2 x 300 Kč dle § 1 a 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu, za 2 úkony, tj. 2 jednání u soudu a dále náhradu nákladů ve výši 900 Kč, kterou žalovaný zaplatil na fakturu za překlad všeobecných podmínek. Dále soud přiznal cestovné za jízdu automobilem obecného zmocněnce žalované k soudu dne [datum] a zpět, tj. 166 km, při průměrné spotřebě paliva 6 litrů na 100 km, sazbě základní náhrady 4,4 Kč za 1 km a ceně nafty 27,20 Kč za 1 litr, tj. částku 1 001 Kč a dále za cestu k soudu dne [datum] a zpět, za 166 km, při průměrné spotřeba paliva 6 litrů na 100 km, sazbě základní náhrady 4,7 Kč za 1 km a ceně nafty 47,10 Kč za 1 litr, tj. částku 1 249 Kč.