207 C 169/2020

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní JUDr. Jarmilou Tůmovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , obec a číslo zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa , PSČ , obec a číslo - část obce proti žalované: osobní údaje žalované trvale bytem adresa , obec o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] spolu s úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 10 % ročně jdoucím od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do zbytku, tj. ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 10 % ročně jdoucím od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 9 % z nákladů řízení žalobkyně, tj. částku [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku, do rukou právní zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela žalobkyně se žalovanou smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které žalované zapůjčila částku [částka] a žalovaná se zavázala vrátit zápůjčku spolu s úrokem [částka] a administrativním poplatkem ve výši [částka], tedy i s dalšími náklady měla vrátit celkem [částka] ve 42 měsíčních splátkách, z toho ve 41 splátkách po [částka] a jedné závěrečné měsíční splátce ve výši [částka]. Splatnost první splátky byla sjednána na [datum] Smlouva navazovala na obchodní podmínky akceptované žalovanou ve stejný den, jako je smlouva ze dne [datum]. Žalovaná se dostala do prodlení, neboť žalobkyni nezaplatila požadované platby a v souladu se smlouvou byla zápůjčka ke dni [datum] zesplatněna. Žalovaná tak podle žalobkyně dluží na jistině částku [částka], na poplatcích za správu úvěru [částka] a na úroku [částka], vedle toho byl do data [datum] vyčíslen úrok z prodlení [částka].

2. Dále si žalobkyně nárokuje smluvní pokutu ve výši [částka] (do zesplatnění) a [částka] (po zesplatnění), celkem na pokutách [částka], a úhradu nákladů spojených s upomínáním ve výši [částka], byť mělo být smlouvou o zápůjčce sjednáno dle článku 10 smlouvy placení těchto nákladů paušální částkou [částka], z výše uvedených pokut za dobu po jejich vyčíslení žalovaná dosud nic neuhradila. Podle článku [číslo] obchodních podmínek a článku 9 smlouvy o zápůjčce se žalovaná zavázala, že v případě, že se ocitne v prodlení se splácením jakékoliv splátky, je věřitel oprávněn účtovat žalovanému smluvní pokutu v závislosti na délce prodlení z aktuální výše dlužné splátky (tj. jak z její jistinné části, tak z úrokové části) ve výši dle sazebníku. Pro platby, související s prodlením žalovaného, na něž vzniklo žalobkyni právo po dni účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelských úvěrech, tedy po dni [datum], v souladu s ustanovením § 168 odst. 1 a odst. 4 a ustanovením § 122 uvedeného zákona platí, že uplatněná smluvní pokuta za dobu od [datum] nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, s výjimkou smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je jejich souhrn v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než [částka] a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše [částka]. Dle bodu II.

1. A sazebníku se žalovaná zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,5% denně z aktuální výše dlužné splátky za každý den prodlení do zaplacení. Dle příslušných ustanovení smlouvy o zápůjčce (čl. 11) a obchodních podmínek (čl. 13) se žalovaná a věřitel dohodli, že v případě, kdy žalovaná včas nesplní své povinnosti uhradit svůj dluh po zesplatnění, a to ani v dodatečné lhůtě uvedené v informaci o zesplatnění, je věřitel oprávněn po uplynutí této dodatečné lhůty uplatnit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně. Z výše uvedených tvrzení má podle žalobkyně vyplývat, že k doplacení zbývá částka ve výši [částka] na celkových smluvních pokutách, na jistině [částka] a na poplatcích [částka], dále kapitalizované úroky a úroky z prodlení, předmětem řízení tak je částka [částka] s příslušenstvím.

3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a k jednání se bez omluvy nedostavila, proto soud jednal v její nepřítomnosti a věc rozhodl na základě listinných důkazů a vyjádření žalobkyně k nim.

4. Při posouzení důkazů vyšel soud především z předložených listin a žalobních tvrzení k nim, doplňovaných při jednání dle výzev soudu ve smyslu ust. § 118a odst. 1,3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.s.ř.“). Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a žalovanou, s jejím vlastnoručním podpisem, identifikovanou rodným číslem a bydlištěm, včetně č. účtu a výdajového dokladu bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o zápůjčce (včetně všeobecných obchodních podmínek odkazující na zákon o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb.), na základě které žalobkyně žalované vyplatila v hotovosti zápůjčku ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala zaplatit jistinu a celkové náklady půjčky ve výši [částka], úroková sazba je 55% ročně, RPSN činí 103,6% a ve smlouvě je uveden též pojem celkový dluh ve výši [částka], vše splatné v 42 měsíčních splátkách po [částka], resp. poslední ve výši [částka]. Pro případ prodlení se splácením byť jedné splátky si smluvní strany sjednaly oprávnění žalobkyně prohlásit celou zápůjčku za splatnou. Pro případ prodlení se splácením byla sjednána povinnost žalované hradit smluvní pokutu ve výši denní sazby určené dle sazebníku z aktuální výše nesplacené jistiny za každý den, který následuje po dni, kdy se žalovaná ocitla v prodlení se splacením splátky či její části, dále v případě prodlení po zesplatnění ve výši denní sazby určené dle sazebníku z aktuální výše celkové dlužné částky za každý den prodlení se zaplacením zesplatněné částky. Z nerozporovaného tvrzení žalobkyně a z vyčíslení pohledávky má soud za prokázané že žalovaná na zápůjčku zaplatil částku, jejíž výši lze dovodit výpočtem z jednotlivých položek předkládaných žalobkyní, když z její strany nebylo tvrzeno a ani ze spisu nevyšlo najevo, že by plnila v jiném rozsahu. Tvrdí-li žalobkyně, že na jistinu plnila žalovaná [částka], na úrok z úvěru částku [částka] a na poplatky částku [částka], je zřejmé, že zaplatila celkem na plnění z této smlouvy [částka]. Z oznámení o zesplatnění pohledávky ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně zápůjčku zesplatnila a vyzvala žalovanou k zaplacení celého dluhu.

5. Dalším důkazem byl výtisk obchodních podmínek, který do jisté míry nahrazuje poskytnutí standardních informací o spotřebitelském úvěru, včetně splátkového kalendáře smlouvy o zápůjčce. Soud v té souvislosti hodnotil i ujednání o tzv. celkových nákladech půjčky v částce [částka], přičemž poukázal i na úrokovou sazbu 55 % a RPSN 103,6%, to vše v souvislosti s ujednáním o smluvní pokutě ve výši 0,5 % za každý den prodlení dle čl. 13 obchodních podmínek a 0,1% za každý den prodlení dle čl. 13 obchodních podmínek. Dále soud hodnotil text obchodních podmínek žalobkyně i z toho hlediska, že jsou smlouvou prohlášeny za její součást. Především je zřejmé, že obsahují 18 stran textu, kdy vzhledem k dosavadním poznatkům soudu z úřední činnosti lze těžko předpokládat, že by měl zájemce o zápůjčku možnost se s nimi důkladně seznámit, event. obdržet„ náležité vysvětlení“, což je pojem, kterým obchodní podmínky také operují. Vedle toho žalobkyně předložila prohlášení o celkových měsíčních výdajích žalované [částka] a jejích nulových nákladech na bydlení a k tomu 3 výpisy z účtu žalované, jimiž je přímo popřeno tvrzení o nízkých výdajích žalované (z účtu vyplývají výdaje v r. 2019 v červnu [částka], v červenci [částka] a v srpnu [částka]).

6. K důkazu nebyla předložena žádná listina, která by věrohodně dokládala, že žalobkyně dostála svým povinnostem, uvedeným v jejích obchodních podmínkách pod bodem 5. Ty jsou stanoveny takto: „ Posouzení úvěruschopnosti klienta: 5.

1. Klient, který má zájem o uzavření Smlouvy, mustí [jméno] [příjmení] za účelem posouzení úvěruschopnosti doložit alespoň následující informace a doklady: [číslo] své identifikační údaje, zejména jméno a příjmení, rodné číslo, občanství, adresu trvalého pobytu, adresu bydliště (je-li odlišné od adresy trvalého pobytu); [číslo] informace, zda bylo či je proti němu vedeno exekuční a nebo insolvenční řízení či zda takové řízení Klientovi hrozí; [číslo] informace o celkové výši jeho čistých měsíčních příjmů a o jeh očekávaných měsíčních výdajích; [číslo] informace o svých existujících dluzích – splatných i nesplatných; [číslo] je-li Klient zaměstnancem; informace o zaměstnavateli, pracovní pozici, výši mzdy, době trvání pracovního poměru, doklady prokazující příjem měsíční mzdy (zejména výplatní pásky, pracovní smlouvy, výpisy z účtu a/nebo potvrzení zaměstnavatele); [číslo] je-li Klient fyzickou osobou – podnikající: výpis z živnostenského rejstříku, vydané faktury za období posledních 6 měsíců, výpisy z účtu za posledních 6 měsíců; [číslo] je-li Klient osobou pobírající dávky dle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění: doklad o výši vyplaceného důchodu za posledních 6 měsíců. 5.

2. Konkrétní obsah požadovaných informací a dokladů podle článku 5.1. těchto Obchodních podmínek může být dále upraven (tj. zúžen či rozšířen) na základě sdělení (požadavku) [jméno] [příjmení], a to v závislosti na průběhu Individuálního posouzení úvěruschopnosti daného Klienta. 5.

3. Klient bere na vědomí, že dle § 84 odst. 2 ZoSÚ je povinen [jméno] [příjmení] poskytnout úplné a pravdivé informace a doklady a že na žádost [jméno] [příjmení] je povinen poskytnuté informace a doklady vysvětlit a doplnit. 5.

4. Klient dále bere na vědomí, že pokud nesplní svoji povinnost poskytnout úplné a pravdivé informace a doklady nezbytné pro posouzení jeho úvěruschopnosti a [jméno] [příjmení] proto nebude schopna posoudit jeho úvěruschopnost, [jméno] [příjmení] Smlouvu neuzavře a jistinu, resp. Spotřebitelský úvěr, neposkytne. 5.

5. Po dodání požadovaných informací a dokladů nezbytných pro posouzení úvěruschopnosti Klienta, provede [jméno] [příjmení] jejich ověření způsobem přiměřeným individuálním okolnostem klienta. [jméno] [příjmení] tímto Klienta výslovně upozorňuje, že za účelem posouzení úvěruschopnosti Klienta bude vyhledávat údaje o Klientovi v Databázích, dalších veřejně přístupných registrech (včetně katastru nemovitostí, insolvenčním rejstříku, obchodním rejstříku a Centrální evidenci exekucí) a Databázi neplatných dokladů PČR - MV ČR 8 Databázi stratených a odcudzených dokladov PSR - MV SR, případně kontaktovat osoby, které považuje v důsledku sděleni informaci dle článku 5.1 těchto Obchodních podmínek za osoby, jejichž vyjádření je relevantní pro posouzení úvěruschopností Klienta. 5.

6. Při posuzování úvěruschopnosti [příjmení] [jméno] [příjmení] posuzuje zejména schopnost Klienta splácet Splátky, a to na základě porovnání příjmů a výdajů Klienta a způsobu plnění dosavadních dluhů. [příjmení] [jméno] [příjmení] odmítne poskytnout Klientovi Spotřebitelský úvěr v důsledku posouzení jeho úvěruschopnosti, informuje Klienta bez zbytečného odkladu o tomto odmítnout a pokud je důvodem neposkytnutí výsledek automatizovaného zpracování údajů nebo vyhledávání v Databázích, informuje [jméno] [příjmení] [jméno] o tomto výsledku a použité Databázi, a to prostřednictvím Klientského centra a/nebo E-mailem.“ 7. Přesto, že žalovaná se nedostavila k prvnímu jednání bez důvodné a včasné omluvy, soud nerozhodl rozsudkem pro zmeškání a právnímu zástupci žalobkyně sdělil, že rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír, a podmínkou pro schválení smíru je, že požadavek není v rozporu s hmotným právem. Je zapotřebí prokázat, zda skutečně byl úvěr poskytnut v souladu s požadavky zákona, a teprve na základě takového dokazování rozhodnout. Především by měla žalobkyně prokázat, zda splnila veškeré své povinnosti podle zákona o spotřebitelském úvěru včetně prověření úvěruschopnosti žalované. V té souvislosti poukázal soud na tvrzení o porovnání příjmů a výdajů žalované a ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř. vyzval právního zástupce žalobkyně, aby tvrdil a prokazoval, jakým způsobem žalobkyně jako úvěrující ověřovala úvěruschopnost potenciální úvěrované, a to s odbornou péčí. Soud v té souvislosti upozornil například na rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp.zn: 27Co 165/2019 či 27 Co 221/2019, kde je podrobně rozebráno, že takovým prohlášením není naplněno splnění povinnosti posoudit řádně úvěruschopnost dlužníka, přičemž důsledkem je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu zákona 257/2016 Sb. Podrobně je zdůvodněno, proč zákon vyžaduje náležité posouzení úvěruschopnosti a že tato povinnost není jen na ochranu dlužníka, ale též poskytovatele úvěru. Povinnost řádně zkoumat, zda úvěrující náležitostí ověřil schopnost úvěrovaného úvěr splatit, zmiňuje i ústavní soud v rozhodnutí z [datum] sp.zn.: III.ÚS 4129/18. S tím souvisejí zákonné důsledky při nesplnění zmíněné povinnosti úvěrujícího, zejm. nutný závěr o absolutní neplanosti úvěrové smlouvy, pokud úvěrující neprokáže, že své povinnosti řádně splnil. Ve zmíněném rozhodnutí Krajského soudu v Praze je podrobně odůvodněno, proč je tato neplatnost posouzena ve smyslu § 588 o.z. jako absolutní. Dle výzvy soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. bylo břemenem žalobkyně tvrdit a prokazovat, že smlouva je v konečném důsledku platná v plném rozsahu, tedy že především úvěrující splnil své povinnosti ze zákona vyplývající. Pokud by žalobkyně přes naprosto nevěrohodný údaj žalované v jejím prohlášení o celkových měsíčních výdajích [částka] a nulových nákladech na bydlení své povinnosti dostála, pak je její povinností tvrdit a prokazovat, nakolik je úročení, výše RPSN veškeré další sankční platby a skryté poplatky v souladu s požadavkem zákona na jednání v souladu s dobrými mravy. Z výše provedených důkazů lze mít za prokázané pouze poskytnutí jistiny [částka] a splacení částky [částka], když splacení této částky tvrdí sama žalobkyně a žalovaná k tomu nic nenamítla. Mělo by být také vysvětleno, jak odpovídá požadavkům přiměřenosti úrok, který je ve smlouvě uveden ve výši 55% ročně, přičemž vedle toho je žádán poplatek 42 x [částka], tj. celkem [částka], ve skutečnosti tak jde o další skrytý úrok, odpovídající roční výši 15 % z jistiny [částka], celkový úrok by tak byl 70% ročně.

8. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

9. Na smlouvu o zápůjčce mezi účastníky přitom nutno pohlížet jako na smlouvu o spotřebitelském úvěru podřízenou právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když žalobkyně ji uzavřela v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná jako spotřebitel, což prokazuje nejenom předmět smlouvy, ale i identifikace žalované osobními údaji nepodnikajícího subjektu. Ve smyslu ust. § 84 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Je stanovena lhůta tří let, v níž se spotřebitel může neplatnosti dovolat.

10. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně dostatečně a s odbornou péčí neposoudila úvěruschopnost žalované a v tomto smyslu odkazuje na rozhodnutí NS ČR 33 Cdo 2178/2018, případně nález Ústavního soudu III.ÚS 4129/2018, z nichž vyplývá, že ani údaj o neevidenci dlužníka v databázích dlužníků není dostatečným zjištěním poměrů dlužníka, jsou-li zde údaje tomu odporující, a že věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je skutečně zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Tyto závěry jsou využitelné i pro aktuální právní úpravu podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jinak je smlouva neplatná ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Ústavní soud nadto ve svém nálezu vysvětlil, že není obecným zájmem poskytovat ochranu v podobě vykonávacího řízení právům subjektu, který nejen že neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení většího zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel o úvěr, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti, přistoupil. Ústavní soud výslovně uvádí, že určujícím kritériem není skutečnost, zda si dlužník zvýšenou ochranu„ zaslouží“ či nikoliv, ale zda může být posuzovaná úvěrová smlouva hodnocena jako rozporná s dobrými mravy.

11. Krajský soud v Praze se již opakovaně vyslovil k dříve sporné otázce, zda aktuální právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru má v případě nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele za následek absolutní či relativní neplatnost příslušné úvěrové smlouvy a dospěl ke zcela logickému závěru, že i podle aktuálně platné právní úpravy je následkem porušení této povinnosti neplatnost smlouvy absolutní. [příjmení] soud se s argumentací uvedenou např. v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č.j. 27Co 143/2019-113 zcela ztotožňuje, považuje ji za správnou, a proto na tam uvedenou argumentaci odkazuje. Také Ústavní soud ve své judikatuře - srov. opakovaně citované nálezy sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12 či III. ÚS 4129/2018 - dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům - tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům - které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, kde jeho eventuální závazky jsou zajištěny biankosměnkami, smluvními pokutami ve výši desítek procent (tehdy Ústavní soud uvedl 30 % až 45 %) z dlužné částky nastupujícími již při prodlení v řádech jednotek dnů či týdnů, je proto nutné podle Ústavního soudu považovat za neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Tyto závěry pak ve své rozhodovací praxi přijal i Nejvyšší soud (srov. například jeho usnesení z 21. 3. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3324/2017), když dovodil, že nejde o věcný přezkum exekučního titulu v rozporu s judikaturou, je-li ve smyslu citovaných nálezů ve vykonávacím řízení zkoumáno, zda je tato úvěrová smlouva v rozporu s dobrými mravy.

12. Soud tedy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva nebyla z hlediska úvěruschopnosti spotřebitele náležitě posouzena, a proto by dle dřívější právní úpravy ve smyslu ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. byla absolutně neplatná. Nynější úprava soud nijak nezbavuje povinnosti posoudit právní jednání ze všech zákonných hledisek včetně vyhodnocení možné neplatnosti absolutní, jak je rozebráno ve shora uvedeném rozhodnutí odvolacího soudu.

13. Soud hodnotil předloženou smlouvu ze všech hledisek, která se nabízejí, tedy i pro případ, že by bylo možno nahlédnout na smlouvu jako na uzavřenou platně. Pro úplnost soud posoudil, zda smlouva netrpí neplatností také z jiného právního důvodu, a to pro rozpor s dobrými mravy.

14. Podle § 1811 odst. 1 o.z. veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.

15. Podle § 1812 odst. 1 o.z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje.

16. Podle § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

17. Podle § 1815 o.z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

18. Ustanovení § 1802 o.z. stanoví, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

19. Dle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Zákonodárce také v ustanovení § 1796 o.z. ve vztahu k lichvě určil, že neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

21. Předně je třeba konstatovat, že spotřebitelské právo, jak je upraveno v českém právním řádu, je částečně transponovanou směrnicí [číslo] a dále směrnicí č. 2008 [číslo], která se vztahuje k úpravě spotřebitelského úvěru. Z těchto směrnic mimo jiné vyplývá i základní povinnost členských států v rámci ochrany spotřebitelů zamezit zneužívajícím klauzulím ve smlouvách. V případě, že spotřebitelská smlouva obsahuje zneužívající klauzule v jakékoli podobě, není taková klauzule pro spotřebitele jakkoli závazná. Přestože směrnice nemají tzv. přímý horizontální účinek, mají tzv. nepřímý účinek, který je určen jak zákonodárci (v rámci jeho povinnosti úplně transponovat příslušnou směrnici do svého právního řádu), tak i k příslušným národním soudům. Soudy mají povinnost volit takový výklad právního řádu, který je výkladem eurokonformním, neboť pouze tím způsobem může být v konečném důsledku dosaženo zamýšleného účelu stejné ochrany spotřebitele v rámci celého společného evropského prostoru.

22. Soudní dvůr EU disponuje bohatou judikaturou, kterou se vyjadřuje ke spotřebitelskému právu. Např. ve věci [příjmení] (C [číslo] z [datum]) dospěl Soudní dvůr EU k závěru, že čl. 7 odst. 1 směrnice Rady [číslo] ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách /zneužívajících klauzulích/ ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která v insolvenčním řízení neumožňuje soudu, u něhož je toto řízení vedeno, zkoumat z moci úřední případnou zneužívající povahu smluvních ujednání, z nichž vznikly pohledávky přihlášené v uvedeném řízení, ačkoli má tento soud za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, a která uvedenému soudu umožňuje zkoumat pouze nezajištěné pohledávky a námitky omezuje jen na možnost tvrdit zánik či promlčení těchto pohledávek. Článek 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu, který se zabývá sporem ohledně pohledávek z úvěrové smlouvy ve smyslu této směrnice, ukládá povinnost zkoumat z moci úřední, zda byla dodržena informační povinnost stanovená v tomto ustanovení, a vyvodit důsledky, které podle vnitrostátního práva vyplývají z jejího porušení, za podmínky, že sankce splňují požadavky stanovené v článku 23 uvedené směrnice. Článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008, stejně tak i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Ustanovení směrnice [číslo] musí být vykládána v tom smyslu, že pro účely posouzení, zda je výše odškodnění požadovaného po spotřebiteli, který neplní své závazky, nepřiměřená, je třeba hodnotit kumulativní účinek všech sankčních klauzulí v dotyčné smlouvě bez ohledu na to, zda věřitel skutečně trvá na jejich plné úhradě, a že vnitrostátní soudy případně musí na základě čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice vyvodit veškeré důsledky ze zjištění, že jsou některé klauzule zneužívající, a vyloučit všechny klauzule uznané za zneužívající, aby se ujistily, že pro spotřebitele nebudou závazné.

23. Dále Soudní dvůr EU ve věci Banco Espaňol (C [číslo] z [datum]) uvedl, že uvedená směrnice [číslo] brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní.

24. Mezi podstatná rozhodnutí Soudní dvora EU také patří rozhodnutí ve věci [příjmení] (C [číslo] z [datum]), podle něhož musí být směrnice [číslo] vykládána v tom smyslu, že pokud má vnitrostátní soud rozhodující o žalobě podané prodávajícím nebo poskytovatelem proti spotřebiteli, která se týká splnění smlouvy, podle vnitrostátních procesních pravidel pravomoc zkoumat z úřední moci rozpor mezi klauzulí, která je základem žaloby, a kogentními vnitrostátními právními normami, musí stejným způsobem zkoumat z moci úřední případnou zneužívající povahu dotčené klauzule s ohledem na kritéria uvedené směrnice, pokud určí, že dotčená klauzule spadá do působnosti této směrnice. Pokud má vnitrostátní soud podle vnitrostátních procesních pravidel pravomoc zrušit klauzuli, která je v rozporu s veřejným pořádkem nebo kogentním právním ustanovením, jehož působnost odůvodňuje takovou sankci, musí v zásadě poté, co dal účastníkům možnost kontradiktorní debaty, zrušit z moci úřední klauzuli, jejíž zneužívající povahu určil s ohledem na kritéria stanovená směrnicí. Podstatným je též závěr, že čl. 6 odst. 1 směrnice [číslo] musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje vnitrostátnímu soudu omezit se (jak to umožňuje vnitrostátní právo), na snížení částky pokuty uložené podle uvedené klauzule spotřebiteli, pokud určí zneužívající povahu klauzule o pokutě ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, nýbrž mu ukládá, aby bez dalšího vyloučil použití této klauzule vůči spotřebiteli.

25. Z výše uvedených zákonných ustanovení a závěrů Soudní dvora EU je zcela zřejmé, že soud se z úřední povinnosti (tedy i bez námitky spotřebitele) musí zabývat posouzením platnosti smluvních ustanovení ve spotřebitelských smlouvách a nemůže zvolit takový právní výklad, v jehož důsledku by (v případech, že jednotlivá smluvní ustanovení shledá zneužívajícími) mohl moderovat výši takových zneužívajících klauzulí na výši dle názoru soudu„ přijatelnou“, ale naopak k takovým zneužívajícím klauzulím nesmí vůbec přihlížet. Důvody pro přijetí takových závěrů Soudní dvora EU (stejně tak i předsedajícího soudce v této věci) spočívají v jednoznačných a z úřední činnosti soudu (stejně tak i z běžného života) známých a nepřehlédnutelných mimořádně negativních a velmi závažných důsledků pro život celé společnosti. V důsledku predátorských úvěrů a zápůjček totiž dochází ke zcela mimořádnému narušení sociálních a ekonomických vztahů v rámci celé společnosti. Stačí zmínit skutečnost, že významná část jinak ekonomicky aktivního obyvatelstva České republiky se právě mnohdy v důsledku blahosklonného tolerování predátorských zápůjček a úvěrů nachází v exekuci či insolvenci, a to často v takové míře, že již za současné právní úpravy nejsou jejich závazky (často uměle navýšené a zcela nemravné) vymahatelné. Tito lidé se tak často uchylují k životu„ mimo systém“, pokud pracují, pak často pracují načerno (z čehož stát ani oni samotní jistě neprofitují). Dalším negativním prvkem takové tolerance a nerespektování účelu přijímaných právních předpisů na ochranu spotřebitelů je zásah do rodinného života, kdy dochází mnohdy k rozpadu rodin, a to nejenom k faktickým (kdy narůstá frustrace rodičů i dětí), ale také k rozpadům fiktivním (což má za následek tlak na výdaje státu stran následného zatížení sociální sítě, nehledě na provozní náklady s touto agendou spojené). Skutečnost, že lidé v podobných situacích pak při uplatnění svého volebního práva inklinují k těm, kteří slibují radikální řešení porušující základní lidská práva (což smíru ve společnosti nepřispívá) je také všeobecně známá, byť příčinné souvislosti si ne vždy každý dokáže všimnout na první pohled.

26. Je třeba si dále uvědomit, že věřitel ve spotřebitelských úvěrech a zápůjčkách je tím, kdo vykonává faktickou vládu, a je také tím, kdo zcela určuje podmínky smluvního vztahu. Představa, že adhezní spotřebitelské smlouvy může jakkoli významně ovlivnit spotřebitel, je zcela lichá. Věřitel je z povahy svého postavení silnější smluvní stranou, má sílu ekonomickou, zná prostředí i právní řád, využívá účinný marketing (který z povahy věci míří na slabá místa člověka, která jsou známá a kdy je jistota, že podstatná část populace mu není schopna vůbec čelit, neboť má jen rozum průměrného člověka jak koneckonců konstatuje i § 4 odst. 1 o.z.). Na věřitele, který je podnikatelem zabývajícím se poskytováním zápůjček, tak musí být kladeny nároky uvedené i v Hlavě I. občanského zákoníku. Věřitel je tedy dle ust. § 5 o.z. povinen jednat jako profesionál se znalostmi a pečlivostí, která je s jeho oborem podnikání spojena a pokud tak nečiní a jedná bez odborné péče, jde to k jeho tíži. Odbornou péčí pak není myšleno v daných případech pouze posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr či zápůjčku, ale tento pojem v sobě zahrnuje i požadavek na poctivé, tedy férové jednání (dle ust. § 6 o.z.), přičemž sankcí i dle vnitrostátní právní úpravy je ta skutečnost, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany (§ 8 o.z.). Věřitel je tak povinen uzavírat jen takové smlouvy, které se svým obsahem poctivému jednání nepříčí.

27. Soud vzhledem ke shora uvedenému nemůže volit jiné důsledky porušení takového typu spotřebitelských smluv, než absolutní neplatnost zneužívajících klauzulí (v případech kdy dospěje k závěru, že se jedná o zneužívající klauzuli), neboť uplatnění jiného postupu (např. moderace na jiné číslo než na 0) by nemělo odrazující účinek, který jako jediný může působit preventivně a zabránit tak již v samotném zárodku výše uvedeným negativním důsledkům. Právě zásada prevence je hlavním důvodem, proč zákonodárce vůbec k prolomení zásady smluvní volnosti přistoupil, přičemž jakákoli moderace ze strany soudu by právě zásadu prevence popírala, neboť by zcela absentoval odrazující účinek. Soud nemůže připustit takový výkon práva, který silnější smluvní straně bezostyšně umožňuje masově porušovat zákon, s tím že za takové jednání bude ještě odměněn, byť o něco méně. [obec] prevence mimo jiné v sobě zahrnuje i to, že žádný subjekt nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání, tedy nesmí z něj těžit vůbec, a ne jen trochu (§6 o.z.). Smyslem zásady prevence je předcházet nepříznivým důsledkům nepoctivých právních jednání.

28. V případech aplikace toliko národního práva nelze opomíjet ani ust. § 1815 o.z. a nelze přijmout jiný závěr, než že se k nepřiměřeným ujednání nepřihlíží (stejné závěry ostatně zaujal i Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 15. 3. 2018 č.j. 27Co 445/2017). Je třeba si také uvědomit, že ust. § 1815 o.z. žádným způsobem nevylučuje svou aplikaci ve vztahu k ustanovení o ceně.

29. Tvrzení, že někdo něco neměl podepisovat a že si za vše může sám, se tak ve spotřebitelském právu bezpochyby neuplatní, když důvodem pro zavedení práva na ochranu spotřebitelů a prolomení zásady smluvní autonomie, bylo právě to, že spotřebitel se zhusta bránit nedokáže (což je faktický stav, se kterým samozřejmě věřitel při nastavení svého obchodního modelu počítá a při hodnocení rizika s tímto kalkuluje). Věřitel musí být již při uzavření smluv poctivý a musí dodržovat zákon. Není možné dát věřiteli signál, že pokud bude zákon masivně porušovat, tak má vždy vyděláno a může z takového nepoctivého jednání těžit, neboť celkový zisk z takového jednání se v souhrnu více než vyplatí.

30. Pokud jde o daný případ, účastníci smlouvy sjednali úrok ve výši 55% (ve skutečnosti 70%) p.a. Nejvyšší soud ČR již svou ustálenou judikaturou (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Odo 236/2005, obdobně sp. zn. 21 Cdo 1484/2004) také dospěl k závěru, že za nepřiměřenou výši úroků lze zpravidla mít takovou výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (zápůjček). Shora uvedené ustanovení § 1802 o.z. se v daném případě nemůže uplatnit, neboť výše úroků stranami ujednána byla, ovšem v absolutně neplatné výši. Konstrukce, že by i v takovém případě mělo docházet, navíc z úřední povinnosti, k přiznání obvyklých úroků dle bankovních sazeb podle místa a času uzavření smlouvy se zcela míjí se smyslem základní zásady prevence a jejího odrazujícího účinku, a proto se v obdobných spotřebitelských případech uplatnit nemůže.

31. Nejvyšší soud ČR se také v minulosti opakovaně zabýval lichvou, včetně určení horní hranice lichvy, kdy v individuálních případech dospěl k závěru o hranici lichvy u podobného typu smluv ve výši přibližně od 60%, s tím, že spodní hranice výše lichvy nebyla zatím judikaturou ani zákonodárcem jasně vymezena (srov. např. rozsudek NS ČR sp. zn. 21Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 či usnesení NS ČR sp. zn. 5 TDo 1282/2004 ze dne 12. 1. 2005 a další). Soud má za to, že horní hranice lichevní výše úroků je v obdobných případech naplněna již tehdy, pokud sjednaná výše úroků činí více než trojnásobek bankovních sazeb obvyklých v dané době a místě. [ulice] hranice lichvy pak závisí vždy na okolnostech daného případu. Ostatně soudu je dobře známo, že v rámci evropského prostoru bývá lichva upravena i hranicí výrazně nižší.

32. Ujednání, které byť jen svou samotnou lichevní výší přesahuje výše uvedené hranice, jako se tomu stalo v tomto případě, musí být vždy ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Zkrátka existuje hranice, kterou již není nikdy možné akceptovat, opačný závěr by soud považoval za zcela rozporný se zásadou spravedlnosti. Pokud jde o druhou podmínku lichvy, která i dle § 1796 o.z. vyžaduje tíseň, nezkušenost, rozumovou slabost, rozrušení či lehkomyslnost, je v případě lichevních spotřebitelských smluv splněna bez dalšího, neboť nikdo, kdo by se v podobném postavení již nenacházel, by nemohl takovou smlouvu podepsat. Jedinou výjimku z této premisy představuje snaha ze strany spotřebitele spáchat úvěrový podvod, pak je ovšem opět na věřiteli, aby jako profesionál podobnou smlouvu vůbec neuzavíral, když je zřejmé, že uzavření smlouvy v lichevní výši je zjevným zneužitím práva a nemůže požívat právní ochrany dle § 8 o.z.

33. V daném případě činila obvyklá úroková sazba bank kolem 11 %. V nebankovním sektoru lze mít za přiměřenou sazbu úroků cca dvojnásobek bankovních sazeb, a nikoli více. V daném případě se jedná o pětinásobek, což je ujednání zjevně nepřiměřené, zcela zjevně rozporné s dobrými mravy a tedy ujednání absolutně neplatné dle ust. § 588 o.z., ke kterému se navíc s ohledem na nejasné znění smlouvy dle § 1815 o.z. nepřihlíží (ostatně spotřebitel se jej ani nedovolal).

34. V souzené věci lze v souhrnu uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (alespoň při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Žalovaná zaplatila žalobkyni na poskytnutý úvěr ve výši [částka] v době rozhodování soudu celkem částku [částka]. Rozdíl, odpovídající dosud nevrácené části pohledávky žalobkyně za žalovanou, je tak představován částkou [částka], proto byla žalobkyni tato částka přiznána. Vzhledem k výše uvedenému také soud shledal absolutní neplatnost ujednání o úroku a absolutní neplatnost a zároveň nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, přičemž absolutně neplatná ujednání ani nepřiměřená ujednání moderovat nelze, naopak k těmto nepřiměřeným ujednáním nelze přihlížet. Pak je ovšem na místě zjistit, jaká částka byla poskytnuta, jaká byla vrácena a věc posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Na absolutně neplatně sjednané nároky, stejně tak na nároky, ke kterým nelze přihlížet, nelze činit jakákoli platná započtení případného plnění, které by bylo žalovanou na splacení dluhu poskytnuto. Zákonný úrok z prodlení pak byl žalobkyni přiznán dle ust. § 1970 o.z., od [datum], tj. ode dne požadovaného žalobkyní. Ve zbytku pak soudu nezbylo než žalobu zamítnout, ať již by byla smlouva neplatná pro nezkoumání úvěruschopnosti, nebo částečně neplatná pro rozpor dílčích (zejména sankčních) ujednání s dobrými mravy.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení více úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka], přičemž tato částka představuje 9% z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 54,5 % a úspěchu žalované v rozsahu 45,5%). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka], sestávající z částky 4x [částka] za převzetí a přípravu zastoupení, za výzvu k plnění předcházející návrhu ve věci samé, za písemné podání nebo návrh ve věci samé a účast právního zástupce při jednání, včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po [částka], náhradu za ztrátu času [částka], cestovné [částka] a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % tj. [částka]. Z nákladů [částka] činí 9 % částku [částka], splatnou dle § 149/1 o.s.ř. do rukou právního zástupce žalobkyně.