207 C 184/2020

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyně titul Jarmilou Tůmovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky [částka] společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši [částka], se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném u zdejšího soudu domáhala zaplacení nejprve částky celkem [částka] a po částečném zpětvzetí žaloby co do smluvní pokuty a kapitalizovaného úroku se domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím. To vše s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně (společnost [právnická osoba]) a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] platná a účinná ve znění smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne [datum], žalovaný obdržel celkem [částka]. První částku [částka] obdržel žalovaný v hotovosti proti podpisu, jak stvrdil v písemné smlouvě, o uzavření dodatku a zvýšení úvěru na celkem [částka] požádal prostřednictvím formuláře na internetových stránkách [webová adresa]. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně prověřil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, bankovního registru klientských informací a nebankovního registru klientských informací, na základě toho poskytnutí úvěru schválil a úvěr žalovanému vyplatil na účet. Žalovaný však poskytnutý úvěr nevrátil a nezaplatil ani další sjednané platby, byla proto požadována i smluvní pokuta 0,1% dlužné částky denně. S účinností ke dni [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Nárok žalobkyně sestával z nesplacené jistiny ve výši [částka], nesplaceného úroku z prodlení ve výši [částka], neuhrazených nákladů na upomínání (označeny jako kapitalizovaný úrok) [částka] a smluvní pokuty ve výši [částka]. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původnímu věřiteli uhradil žalovaný celkem [částka], což bylo částečně započteno na smluvní úroky a na jistinu dluhu bylo zohledněno [částka]. Po dílčím zastavení řízení zůstala jeho předmětem tvrzená jistina [částka] a úrok z prodlení vyčíslený do [datum] částkou [částka]. Dále žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

2. Platební rozkaz ve věci nebyl vydán pro pochybnosti o oprávněnosti celkové žalované částky. Protože účastníci na výzvu soudu souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, žalobkyně souhlasila již v žalobě, rozhodl soud pouze na základě listinných důkazů ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“).

3. Ze znění smlouvy o úvěru ze dne [datum] ve znění smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne [datum] včetně obchodních podmínek v porovnání se dvěma výpisy z účtu bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši celkem [částka], to splnila nejprve hotově vyplacenou částkou [částka], poté dvěma platbami na účet ([částka] a [částka]). Strany si v této smlouvě sjednaly jednak splacení úvěru jednorázově za 30 dní ve výši [částka] (sjednaná úroková sazba z částky [částka] ve výši 279,83% ročně, RPSN 1 141,20%, což se obojí geometrickou řadou zvyšuje při každém prodloužení o 30 dnů), dále smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z jistiny, a to za každý den prodlení, a poplatek [částka] za písemnou upomínku, přičemž další poplatky za upomínky při prodlení jsou výrazně vyšší ([částka], [částka], [částka]). V dodatku, jímž se jistina úvěru zvyšuje o dalších [částka] už činí úroková sazba 259,88% ročně a RPSN 1418,7%, celková částka ke splacení se uvádí [částka].

4. Z podpisu pod prohlášením klienta v první smlouvě pak vyplývá vyplacení úvěru [částka] žalovanému v hotovosti. Z potvrzení o přijetí platby, smlouvy o postoupení, oznámení o postoupení, sdělení České pošty a.s. a podacího archu bylo zjištěno, že pohledávka byla postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován. Oznámením o postoupení pohledávky byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dluhu do 10 dnů od doručení, zásilka byla na poštu podána [datum]. Z podacího archu a předžalobní výzvy bylo zjištěno, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu.

5. Ze statistiky [obec] národní banky bylo zjištěno, že roční úroková sazba u úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu činila ke dni uzavření smlouvy 9,65 %. Z tabulky označené KIZAP [číslo] soud žádné jiné (odlišné) relevantní skutečnosti nezjistil.

6. Žalovaný netvrdil, a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by podle uzavřené smlouvy o úvěru žalobkyni cokoli zaplatil nad rámec toho, co žalobkyně sama připouští, soud proto vycházel z toho, že úvěr včetně dalších nároků v celém rozsahu zaplacen nebyl.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. V případě prvé smlouvy je prokázáno prohlášením a podpisem žalovaného ve smlouvě, komu a za jakých podmínek byly finanční prostředky poskytnuty v hotovosti, druhá smlouva je naplněna poukázáním peněz na účet, z nějž byla odeslána potvrzovací platba.

8. Podle § 86 odst. 1,2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Dle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Krajský soud v Praze se již aktuálně vyslovil k dříve sporné otázce, zda aktuální právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru má v případě nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele za následek absolutní či relativní neplatnost příslušné úvěrové smlouvy a dospěl ke zcela logickému závěru, že i podle aktuálně platné právní úpravy je následkem porušení této povinnosti neplatnost smlouvy absolutní. Zdejší soud se s argumentací uvedenou např. v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č.j. 27Co 143/2019-113 zcela ztotožňuje, považuje ji za správnou, a proto na tam uvedenou argumentaci odkazuje. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného), vrácení se řídí principy bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o.z.

11. K předpokládané námitce žalobkyně, že uvedená neplatnost smlouvy je jen relativní, lze uvést následující: povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 [číslo], ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č. j. FA/SR/SU [číslo] – 20 aj.).

12. Pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 ZSÚ by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

13. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

14. Zákon [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho přijetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

15. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

16. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 ZSÚ by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce.

17. Smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

18. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět.

19. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce. [obec] spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí [číslo] a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 [číslo]. Článek 8 směrnice č. 2008 [číslo] ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 20. Žalovaný v daném případě od právního předchůdce žalobkyně převzal částku ve výši [částka], kterou na výzvu žalobkyně dosud nevrátil v plné výši, splatil jen [částka]. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení žalobkyni také vrátit. Nadto nelze opomenout, že druhá smlouva („ Dodatek“ z [datum]) navyšující jistinu o dalších [částka] nebyla v rozporu s ust. § 110 zákona č. 257/2016 Sb. sjednána písemně, tudíž se nepřihlíží k žádným vedlejším ustanovením (smluvní pokuty, lichvářské, tudíž i absolutně neplatné úroky, různé poplatky, apod.), také v této části je nutno uvažovat o vrácení pouze rozdílu mezi poskytnutou a vrácenou částkou, tj. povinnosti vrátit [částka]. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele ve smyslu ust. § 1958 o.z.

21. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni dle ust. § 1968 o.z. ve spojení s § 1970 o.z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zákonný úrok z prodlení bylo možné žalobkyni přiznat až od data, od nějž byl žalobou požadován úrok z prodlení v procentní výši na základě oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], když v té době již dluh prokazatelně vznikl, žalovaný je tak v prodlení ode dne následujícího.

22. Ve zbylém rozsahu soudu nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

23. O náhradě nákladů řízení bylo ve výroku III. rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Původně žalovaná částka byla [částka] a částečné zastavení řízení je procesním neúspěchem žalobkyně stejně jako částečné zamítnutí žaloby. Nadto ačkoli se obecně příslušenství pohledávky při stanovení úspěchu či neúspěchu ve věci nezohledňuje, nemohl soud z tohoto pravidla vyjít, když i u rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba vycházet z celkového kontextu věci. Předmětem řízení byla jednak jistina úvěru, ale podstatnou součástí nároku byl úrok (nazývaný též poplatek). Nejedná se o obvyklé příslušenství pohledávky, jako jsou zákonné úroky z prodlení nebo nesporné úroky. Naopak v tomto řízení se jedná o velmi spornou část řízení. Soud tak má za to, že (ne) úspěch v této části řízení musí být zohledněn i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Oba účastníci tak byli úspěšní téměř stejně, soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z nich.