207 C 61/2026

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní JUDr. Jarmilou Tůmovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 11 582,64 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhá, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 11 582,64 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím od 15. 4. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 4 912,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, do rukou právního zástupce žalovaného.

1. Žalobkyně se domáhala shora uvedené částky s tím, že mezi ní, jakožto věřitelem, a žalovaným jako dlužníkem, byla dne 27. 1. 2011 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které byla žalovanému dne 1. 2. 2011 vyplacena na účet uvedený ve smlouvě částka 121 000 Kč. Tento úvěr měl být žalovaným splacen spolu s úrokem za jeho poskytnutí v 18 měsíčních splátkách po 11 021 Kč počínaje měsícem březnem 2011. Následně byl sjednán odklad splátek č. , hodnota, a 5, ale přesto nebyly řádně hrazeny, proto byl úvěr zesplatněn. Pohledávka byla uplatněna u rozhodce , tituly před jménem, , jméno FO, , rozhodce vydal dne 16. 1. 2012 rozhodčí nález č. , spisová značka, , kterým bylo žalovanému uloženo uhradit částku 289 742 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně následně podala návrh na zahájení exekuce, ale usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 1. 2026 č.j. , spisová značka, došlo k zastavení exekučního řízení. S ohledem na to žalobkyně ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci usnesení o zastavení exekuce podala právě tuto žalobu. Přitom své nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru přehodnotila a rozhodla se požadovat pouze vrácení částky, která byla v souvislosti se smlouvou o úvěru vyplacena, tedy 121 000 Kč, ponížené o platby žalovaného ve výši 109 417,36 Kč. Proto činí dluh na jistině 11 584,64 Kč a k tomu žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky jdoucí od 15. 4. 2021 do zaplacení.

2. Proti vydanému platebnímu rozkazu podal žalovaný včasný odpor s odůvodněním, že nárok uplatněný žalobkyní považuje s ohledem na plynutí času za promlčený. Rozhodnutí vydané rozhodcem považuje žalovaný za nezákonné.

3. Na námitku promlčení reagovala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce jednak rekapitulací žalobních tvrzení, jednak podrobnějším rozpisem toho, co předcházelo podání žaloby. Žalobkyně rozebrala, že exekuční soud zastavil exekuci vedenou na základě rozhodčího nálezu vůči žalovanému, když konstatoval, že smlouva o úvěru č. , hodnota, se příčí dobrým mravům a jako taková je tudíž absolutně neplatná. To má za následek podle exekučního soudu neplatnost na ni navázané smlouvy rozhodčí, což vede k absenci pravomoci rozhodce vydat podkladový exekuční titul. Ve vyjádření zdůraznila žalobkyně rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 958/2012 a 29 ICdo 10/2013, kdy bylo stanoveno, že pokud byla exekuce zastavena z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu – rozhodčího nálezu vydaného na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky, lze takovou pohledávku uplatnit novou žalobou u obecného soudu. Odkázal zde na § 16 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, podle něhož je třeba ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci usnesení o zastavení exekuce podat návrh na vymožení pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru soudní cestou. Tím jsou podle zmíněného judikátu zachovány účinky podané žaloby u rozhodce a pohledávka tak není promlčena. Žalobkyně je toho názoru, že právě všechny stanovené podmínky jsou v tomto případě splněny, proto došlo ke stavění běhu promlčecí doby a nárok promlčen není. Žalobkyně totiž splnila i tu další podmínku, podle níž je třeba podat žalobu bez zbytečného odkladu poté, co byla exekuce pravomocně zastavena, přičemž za lhůtu bez zbytečného odkladu Nejvyšší soud ČR považuje lhůtu 30 dnů, jak je zmíněno např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 5258/2016 ze dne 12. 10. 2017. Dále žalobkyně zmínila závěry přijaté Nejvyšším soudem ČR ve věcech spisových značek 28 Cdo 4180/2013 ze dne 17. 3. 2014, 30 Cdo 3825/2011 ze dne 17. 10. 2012 či 25 Cdo 4223/2016 ze dne 20. 12. 2016, kde Nejvyšší soud ČR hodnotil námitku promlčení uplatněnou v rozporu s dobrými mravy v těch případech, kdy by bylo uplatnění této námitky výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

4. Obdobně ještě žalobkyně poukázala na nálezy Ústavního soudu, které se zabývaly výkonem práv v rozporu s dobrými mravy, konkrétně sp. zn. II. ÚS 309/95 či I. ÚS 643/04, kde se opět hovoří o zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem. Žalobkyně tudíž uplatněnou námitku promlčení pokládá za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť vymáhaná pohledávka dle hmotného práva nadále existuje.

5. Při nařízeném jednání soud v úvodu nejprve konstatoval, že nelze dospět k závěru, že by mezi účastníky bylo nesporné tvrzení o výši dlužné částky, ale sporným je mezi nimi především to, zda nárok je či není promlčen. Vedle toho soud sdělil účastníkům svůj náhled na to, že věc je na základě § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. („o.z.“), nutno posuzovat podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., resp. podle obchodního zákoníku v případě posouzení úvěrových smluv, tedy zákona č. 513/1991 Sb. Účastníci setrvali na svých dříve písemně vyjádřených stanoviscích s tím, že právní zástupce žalovaného rozvedl podrobněji důvodnost námitky promlčení v tom směru, že v případě této úvěrové smlouvy není neplatná jen rozhodčí doložka, ale je neplatná celá smlouva a žalobkyně podává žalobu, kdy je nárok nutno posoudit jako vydání bezdůvodného obohacení. Zdůraznil, že úvěr byl poskytnut v roce 2011 a objektivní promlčecí lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení již uplynula, žalovaný je spotřebitel a pokud by žalobkyně jako poskytovatel úvěru postupovala standardně, nikoliv cestou rozhodčího řízení, pak by její nárok byl uplatněn včas, ale takto je již promlčen. Celou smlouvu je nutno pokládat za neplatnou, zejména z důvodu nepřiměřeného úroku ve výši 97,06 % ročně, přičemž odkázal také na bod 18 odůvodnění rozhodnutí v exekuční věci, kdy byl návrh na exekuci zamítnut právě pro neplatnost celé smlouvy z důvodu rozporu s dobrými mravy.

6. Soud tedy k důkazu provedl předložené listiny, především šlo o návrh na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, tedy smlouvu ze dne 27. 1. 2011, včetně podrobných obecných smluvních ustanovení, přičemž nelze přehlédnout, že tato jsou uvedena velmi drobným písmem na celkem čtyřech tištěných stranách. Vše je ovšem řádně podepsáno spotřebitelem, kde jsou uvedeny jeho osobní údaje, včetně bydliště, data narození, apod., je zde uvedena částka poskytovaného úvěru 121 000 Kč na dobu 18 měsíců, přičemž celková splatná částka má dosáhnout výše 198 378 Kč a měsíční splátka má činit 11 021 Kč, výpůjční úroková sazba je 97,06 % ročně. Pokud by šlo o revolving, zde by úroková sazba činila 70,89 % ročně a RPSN v případě revolvingu 73,7 %. Pokud ovšem byla smluvní ustanovení porovnána s dokladem o vyplacení úvěru, což byl jednorázový výpis dokládající převod částky 121 000 Kč dne 1. 2. 2011 na číslo účtu označené právě ve smlouvě označené jako revolvingová smlouva, pak nelze než dospět k závěru, že šlo o poskytnutí jednorázového spotřebitelského úvěru.

7. Předložená karta klienta korespondující s číslem úvěrové smlouvy obsahuje přehled částek vyplacených, různě zaúčtovaných, vrácených, apod., vše sestaveno žalobkyní. Její tvrzení o splacení celkové částky 109 417,36 Kč nebylo zpochybněno, ale soud se jím ani detailně nezabýval vzhledem k tomu, že základem sporu bylo posoudit, zda nárok je či není promlčen, a teprve v případě negativního závěru ohledně promlčení by bylo nutné se zabývat i výší částky.

8. Proto karta klienta, oznámení o schválení úvěru či oznámení klientovi o splatnosti s datem 20. 10. 2011 byly provedeny k důkazu jen pro úplnost a z hlediska poučení soudu účastníkům v úvodu jednání o jejich povinnostech ve smyslu stanovení § 118b, odst. 1 o. s. ř. č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) o koncentraci řízení.

9. Soud se naopak podrobněji zabýval rozhodčím nálezem ze dne 16. 1. 2012 č.j. , Anonymizováno, rozhodcem , tituly před jménem, , jméno FO, a usnesením zdejšího soudu č.j. , spisová značka, ze dne 19. 1. 2026, které nabylo právní moci 18. 2. 2026. Z těchto důkazů bylo zjištěno, že v roce 2012 rozhodce zcela vyhověl žalobě v neveřejném písemném a jedno- instančním řízení, přičemž takto bylo rozhodováno na základě bodu 16.1 smluvních podmínek k úvěru poskytovanému společností žalobkyně (o kterých bylo konstatováno, že jsou psány velmi nepřehledně, velmi drobným písmem a formou velmi rozsáhlého textu), právě tuto smlouvu a na ni navazující rozhodčí nález posuzoval zdejší soud v exekuční věci , spisová značka, . Usnesením ze dne 19. 1. 2026 bylo rozhodnuto, že exekuce nařízená usnesením zdejšího soudu ze dne 29. 3. 2012 se zastavuje, a rozhoduje se zde dále o nákladech řízení mezi účastníky i ve vztahu k soudnímu exekutorovi. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že sám soudní exekutor zaslal podnět k zastavení exekuce s tím, že řízení bylo zahájeno na základě rozhodčího nálezu, který je stižen vadou, neboť rozhodčí doložka podle ustálené judikatury soudu byla sjednána neplatně a exekuční řízení zahájené na základě takové doložky je neplatné a mělo by být zastaveno. V odůvodnění tohoto usnesení zmiňuje zdejší soud vývoj v judikatuře zejména Ústavního soudu, který mimo jiné připustil, že je možno zkoumat otázku nedostatku pravomoci rozhodce i v exekučním řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu se v těchto případech zabývalo zejména platností rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, kde předpokládají transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce (viz odůvodnění usnesení , spisová značka, v bodě 12 a 13). Zmíněné soudní usnesení se však ve svém odůvodnění v bodě 15 zabývá též otázkou, zda je zde soulad úvěrové smlouvy a rozhodčí smlouvy s dobrými mravy, je zde poukázáno na nutnost přesvědčivého zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, tedy vychází se z nutnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka a z toho, zda věřitel tuto povinnost dodržel. Zejména je však velmi podrobně odůvodněno zmíněné soudní exekuční usnesení v bodě 18, kdy soud přesvědčivě vysvětluje, proč je předmětná úvěrová smlouva, a to nikoliv pouze její rozhodčí doložka, absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Odkazuje se zde i na nálezy Ústavního soudu v jeho závěrech, že není možno poskytovat soudní ochranu subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Rovněž Nejvyšší soud ČR se zabýval těmito otázkami ve svém usnesením ze dne 30. 7. 2019 č.j. 20 Cdo 1610/2019–241, které nabylo právní moci 26. 8. 2019. Zde Nejvyšší soud ČR uzavřel, že není vyloučeno, aby se otázka platnosti hlavní úvěrové smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a tedy posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu. Je třeba uvážit, zda obojí ve svém celku, tedy jak smlouva, tak rozhodčí doložka, není v kolizi s dobrými mravy. K obsahu úvěrové smlouvy by měl exekuční soud přihlížet jen při vyhodnocení, zda komplex právních jednání, která vedla k uzavření rozhodčí smlouvy, úvěrové smlouvy a k vydání rozhodčího nálezu, ve svém celku není postižen stigmatem kolize s dobrými mravy, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele. Již dříve dovolací soud dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (zde je odkázáno na rozsudek NS ČR ze dne 15. 12. 2004 sp.zn. 21 Cdo 1484/2004). Exekuční soud tak v tomto rozsáhlém bodě odůvodnění svého usnesení dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, a exekuci zcela zastavil.

10. V souvislosti s provedením těchto listinných důkazů soud účastníkům sdělil svůj náhled na skutečnosti vyplývajících z těchto listin, včetně zmíněné argumentace v usnesení exekučního soudu, který zastavil exekuci na základě neplatného rozhodčího nálezu, a účastníkům sdělil, že se s tímto hodnocením ztotožňuje. Soud si přitom je vědom ustanovení § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř. o tom, že soud je oprávněn si s výjimkou taxativně uvedených věcí posoudit otázky řešené v jiném řízení sám, ale je-li ve věci vydáno rozhodnutí, soud z něj vychází. Zjevně je míněna vázanost soudu výrokem, nikoliv jeho odůvodněním, ale soud zároveň sdělil účastníkům, že s právním hodnocením vyjádřeným v odůvodnění zastavovacího usnesení v exekuční věci se ztotožňuje a hodlá z něj vyjít.

11. Na základě provedených důkazů soud učinil skutkový závěr, že mezi účastníky byla uzavřena úvěrová smlouva v roce 2011, že žalovaný zde vystupoval jako spotřebitel, neboť to vyplývá mj. z označení této smluvní strany osobními, nikoliv podnikatelskými údaji, nikým nebylo rozporováno, že byla poskytnuta celková částka 121 000 Kč, a vyplývá to též z dokladu o vyplacení úvěru na účet, který je označen ve smlouvě jako účet žalovaného, a rovněž bylo nesporné, že nějaká část úvěru byla splacená, celkovou částku uváděla žalobkyně v žalobě jako 109 417,36 Kč a k výši této částky se žalovaný negativně nevyjádřil, když akcentoval jako jádro sporu to, zda nárok je či není promlčen.

12. Podle § 3028 o.z. jsou rozepsány typy právních vztahů, které se řídí tímto zákonem, tedy především práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti a zásadně i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných, ovšem v odst. 3 je stanoveno, že jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními právními předpisy.

13. Vzhledem k tomu bylo nutno nahlížet na právní vztah účastníků jako na vztah uzavřený podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a pro specifika smlouvy o úvěru jde konkrétně o § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., podle něhož se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků tam uvedené závazkové vztahy, mimo jiné ze smlouvy o úvěru ve smyslu § 497 obchodního zákoníku. Dále je třeba mít na paměti zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, který zesiloval princip ochrany spotřebitele a zdůrazňoval v § 5 povinnosti věřitele poskytnout spotřebiteli v listinné podobě informace k uzavření smlouvy o úvěru s dostatečným předstihem, včetně náležitého vysvětlení, aby byl spotřebitel schopen posoudit, zda navrhovaná smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci, a v § 9 je uvedena povinnost věřitele před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

14. Při posouzení předložené smlouvy z roku 2011 se soud zcela ztotožnil s hodnocením exekučního soudu při posuzování nejen rozhodčí doložky, ale celé smlouvy o úvěru, jakožto smlouvy neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Absolutní neplatnost v případě právních úkonů příčících se dobrým mravům stanovoval § 39 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., kdy zejména nemravný úrok sjednaný ve smlouvě, řada pro běžného laika nesrozumitelných, špatně čitelných a jednostranně stanovených podmínek rovněž vylučuje možnost adekvátně posoudit ze strany zájemce o úvěr veškeré důležité okolnosti a zjevně tím obchází ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, což je také jeden z důvodů neplatnosti právních úkonů ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku (neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází, nebo se příčí dobrým mravům).

15. Vzhledem k charakteru absolutního obchodu ve smyslu § 497 obchodního zákoníku, pokud by bylo možno na smlouvu nahlížet jako na platnou, by se i na takový vztah měla aplikovat úprava daná v § 387 odst. 1, 2, § 388 odst. 1 a § 397 obchodního zákoníku, podle nichž se právo promlčí uplynutím promlčecí doby a vztahuje se to na všechna práva ze závazkových vztahů. Promlčením právo nezaniká, při námitce promlčení však nelze nárok přiznat, a podle § 397 obchodního zákoníku je obvyklá promlčecí doba čtyři roky. Samostatně však není upraveno promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.

16. Bezdůvodné obohacení je v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. upraveno v §§ 451–459, především svou definicí, podle níž bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Právě této definice uvedené v občanském zákoníku z roku 1964 je třeba využít při posouzení vztahu mezi účastníky, byť byly původně založeny úvěrovou smlouvou, kterou však, jak je zmíněno výše, soud vyhodnocuje jako absolutně neplatnou.

17. To, že svým charakterem je nárok uplatněný žalobkyní bezdůvodným obohacením, vyplývá právě ze zmíněné definice, kdy pokud soud uzavřel, že smlouva mezi účastníky je absolutně neplatná, byl by zde nárok věřitele na vyplacení rozdílu mezi částkou poskytnutou a částkou vrácenou, tedy na vyplacení částky, o níž žalobkyně tvrdí, že právě ta je předmětem tohoto řízení a že právě o tento rozdíl jde.

18. Podle § 100 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené, a k námitce promlčení se přihlédne jen k námitce dlužníka. Promlčují se všechna práva majetková, s výjimkou práva vlastnického. Podle § 101 je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

19. Podle § 107 občanského zákoníku z roku 1964 právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za 10 let ode dne, kdy k němu došlo.

20. Byť ve věcech obchodních vztahů, potažmo tzv. absolutních obchodů (například úvěrové smlouvy) vyplývala z předchozí právní úpravy určitá dvojkolejnost a bylo nutno zvažovat, zda na promlčecí dobu je nutno aplikovat čtyřletou či dvouletou subjektivní lhůtu, pak je naprosto nepochybné, že objektivní promlčecí doba stanovená v § 107 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964 je tříletá, resp. může být desetiletá. Další možnost desetileté objektivní promlčecí doby ve smyslu § 110 občanského zákoníku soud nemůže aplikovat, protože zde je předpoklad přiznání nároku pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, nicméně rozhodnutí vydané rozhodcem bylo jednoznačně vyhodnoceno jako neplatné, které nemůže být exekučním titulem.

21. Nezbylo než shrnout, že je-li úvěrová smlouva včetně rozhodčí doložky absolutně neplatná, nárok uplatněný žalobkyní v tomto řízení je nutno vyhodnotit jako nárok z bezdůvodného obohacení, přičemž k němu mělo dojít v roce 2011 zesplatněním úvěru (dopis z 20. 10. 2011), pak je nutno pokládat tento nárok za promlčený. Nemůže tomu zabránit právní konstrukce, na kterou poukazovala žalobkyně ve svém vyjádření k odporu žalovaného odkazem na rozhodnutí velkého senátu NS ČR 31 Cdo 958/2012, který se zabýval nezpůsobilostí exekučního titulu z toho důvodu, že byl rozhodčí nález vydán na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky. Hodnotil tedy procesní stránku věci, nikoliv absolutní neplatnost úvěrové smlouvy samé. V tom soud spatřuje rozdíl oproti zde posuzované věci, kdy smlouva jednoznačně odporovala zákonným požadavkům na sjednání spotřebitelského úvěru, obcházela tato ustanovení, byla zjevně v rozporu s dobrými mravy pro lichvářský úrok a nemohla nárok ze smlouvy o úvěru jako závazkový vztah založit. Soud přisvědčil argumentaci právního zástupce žalovaného v tom, že žalobkyně si měla lépe ochránit svůj nárok, kdy vědomě zvolila postup nikoliv prostřednictvím uplatnění žaloby u soudu, ale v rozhodčím řízení. Jako subjekt disponující odborným aparátem si musela být vědoma oněch rozporů se zákonem a s dobrými mravy, tudíž i rizika toho, že smlouva bude posouzena jako neplatná, včetně rozhodčí doložky. Žalobkyně tak měla možnost od počátku uplatnit v řádném soudním řízení nárok z bezdůvodného obohacení, což neučinila. Pokud je touto žalobou uplatněn nárok z úvěrové smlouvy s tvrzením o tom, že bylo řádně pokračováno a žaloba podána v třicetidenní lhůtě od právní moci usnesení o zastavení exekuce (což lze potvrdit, neboť se tak stalo 5. 3. 2026 a právní moc zastavovacího usnesení je 18. 2. 2026), ale zde soud přisvědčil námitce, že jde o jiný druh nároku, nikoliv z platné smlouvy a nikoliv nepřiznaný v exekučním řízení pouze na základě neplatné rozhodčí doložky. Soud nepřesvědčil argumentaci žalobkyně, že námitka promlčení vznesená ze strany žalovaného je v tomto případě v rozporu s dobrými mravy, neboť takové posouzení je zpravidla na místě, když dlužník různě protahuje jednání, oddaluje dohody, vyvolává v protistraně dojem, že bude přistoupeno na plnění atd. a takto manévruje do té doby, dokud se nárok nepromlčí. Pak by to zajisté bylo v rozporu s dobrými mravy, ale to není případ onoho nároku z neplatné úvěrové smlouvy. Proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný byl ve věci zcela úspěšný a vznikly mu náklady za právní zastoupení, a to za dva úkony právní služby po 1 580 Kč a 2x paušální náhrada nákladů po 450 Kč, celkem tedy 4 060 Kč, k čemuž je nutno připočíst jako DPH částku 852,60 Kč, neboť právní zástupce žalovaného osvědčil, že je plátcem této daně. Dva úkony právní služby spočívaly v přípravě a převzetí věci a za účast, o jednání soudu. Proto bylo rozhodnuto výrokem II. o povinnosti žalobkyně nahradit tyto náklady do rukou právního zástupce žalovaného v obvyklé pariční lhůtě ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.