208 C 179/2023

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní JUDr. Danou Zelenkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zaplacení částky 14 926 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 526 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 958 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 6 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 030 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení zápůjčky, poskytnuté ve výši 12 000 Kč, poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 900 Kč, zákonného úroku z prodlení a účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením v částce 2 500 Kč. To vše s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, žalovaný ale poskytnutou zápůjčku nevrátil a nezaplatil ani další sjednané nároky.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byl poučen, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez jednání na základě předložených listinných důkazů.

3. Z předložené smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] a všeobecných smluvních podmínek bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 12 000 Kč. Zápůjčka byla splatná do [datum] Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě tak, že žalovaný se nejprve elektronicky registroval jako zájemce o půjčku vyplněním formuláře na internetových stránkách [webová adresa]. V rámci toho vyplnil své identifikační údaje.

4. Pod takto získanou elektronickou identitou pak elektronicky (kliknutím) vybral požadovanou částku a vyjádřil i souhlas se smluvními podmínkami na předem připraveném předtisku smlouvy a obchodních podmínek. Z předložených dokumentů to samo o sobě nevyplývá, nicméně výplata finančních prostředků dne [datum] byla prokázána potvrzením banky žalobkyně. Tím byla potvrzena totožnost osoby, která registraci provedla, jakož i skutečnost, že podle sjednaných podmínek převzala půjčenou částku, jinak by totiž žalobkyně neměla důvod konkrétní osobě peníze zasílat a žalovaný neměl důvod peníze přebírat, zejména pokud sám žalovaný nic netvrdil o jiném důvodu či o jiných podmínkách pro převzetí peněz v daném místě a čase. Je tedy zřejmé, že důvodem plnění byla v dokumentaci popsaná půjčka. Samotná (zcela anonymní) registrace (elektronická identita) by naproti tomu pro uzavření smlouvy právě se žalovaným nepochybně v dostatečné míře nesvědčila, stejně jako tvrzené (a jinak nedoložené) uzavření smlouvy kliknutím.

5. Žalovaný se kromě jistiny zápůjčky zavázal zaplatit poplatek ve výši 3 900 Kč. Pro případ prodlení s vrácením zápůjčky se žalovaný zavázal zaplatit poplatky za úkony vedoucí k vymáhání podle sazebníku, který byl součástí smlouvy a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný zaplatil 9 042 Kč.

6. Podle § 2390 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Při peněžité zápůjčce lze podle § 2392 odst. 1 o. z. ujednat úroky.

7. Smlouva o zápůjčce ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu právního jednání, lze ji tedy uzavřít v libovolné formě (§ 559 o. z.). Proto se soud nezabýval tím, zda smlouva byla uzavřena elektronicky v písemné formě alespoň v souladu s § 562 o. z. Patrně nebyla, neboť ani podle tvrzení žalobkyně nebyly využity žádné elektronické služby důvěryhodné identifikace a autentizace žalovaného (v úrovni vysoké či alespoň značné) v souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 (Nařízení eIDAS). Z předložených dokumentů také nevyplývá, že by k danému právnímu jednání došlo v elektronickém systému, v němž jsou záznamy prováděny systematicky a posloupně a jsou chráněny proti změnám. Z hlediska § 561 o. z. je také zřejmé, že smlouva nebyla žalovaným elektronicky podepsána, a to nejen kvalifikovaným elektronickým podpisem (podle čl. 25 Nařízení eIDAS), ale ani některou z nižších úrovní elektronického podpisu (uznávaným či jen zaručeným elektronickým podpisem).

8. V daném případě nicméně není pochyb o tom, komu a za jakých podmínek byly finanční prostředky zapůjčeny, finanční prostředky převzal žalovaný, nedostatek písemné formy není relevantní.

9. Protože žalovaný zápůjčku ve sjednané lhůtě nevrátil, shledal soud žalobu co do nesplacené jistiny zápůjčky po právu a uložil žalovanému povinnost dlužnou částku žalobkyni zaplatit. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný celkem uhradil na dluh částku 9 042 Kč, kterou žalobkyně použila k umoření smluvní pokuty, snížení poplatku o částku 974 Kč a uhrazení nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Dlužná jistina dle názoru soudu činí 2 958 Kč (zápůjčka 12 000 Kč – uhrazená částka 9 042 Kč).

10. Dále soud žalovanému uložil povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku ale soud žalobu zamítl.

11. Smlouva byla uzavřena zapůjčitelem jako podnikatelem a vydlužitelem jako spotřebitelem (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.), s ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu [číslo] o. z., u níž neměl žalovaný jako vydlužitel možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek.

12. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

13. Protože smluvní pokuta byla sjednána v souladu s § 122 zákona č. 257/2016 Sb., a je vymáhána ve výši maximálně 50 % ze zápůjčky, bylo žalobě vyhověno i co do přiznání smluvní pokuty ve výši 5 568 Kč.

14. V první řadě je třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.).

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Naproti tomu podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.

17. Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.

18. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

19. Z uvedeného vyplývá, že podle nového občanského zákoníku je ingerence soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázána na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů„ zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny„ zvláště nevýhodné doložky“.

20. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura Soudního dvora EU. [obec] právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS. Základní povinností členského státu EU je zamezit zneužívajícím klauzulím, tyto nejsou pro spotřebitele závazné. Tento postulát směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo - viz např. rozhodnutí ve věci [příjmení] (C [číslo]), nebo Pohotovosť (C [číslo]).

21. Ve věci Banco Espaňol (C [číslo]) Soudní dvůr uzavřel, že uvedená směrnice brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní.

22. Podle § 1802 o. z. mají-li být u adhezní smlouvy plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

23. Tuto úpravu ale také nelze ze shora uvedených důvodů v dané věci použít. Soud je povinen posoudit platnost zneuživající klauzule z úřední povinnosti (i bez námitky žalovaného) a není oprávněn provést jakoukoli moderaci takového ujednání.

24. Ve světle shora uvedených skutkových zjištění má soud za to, že ujednání stran o poplatku za poskytnutí zápůjčky je ve skutečnosti ujednáním o úroku, tedy o civilním plodu peněz, neboť se jedná o jedinou platbu za jejich dočasné poskytnutí. Ujednání o výši tohoto úroku je ale absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úrok ze zá půjčky či úvěru je obecně možný (v komerčních vztazích obvyklý), nelze však tolerovat tzv. lichevní smlouvy.

25. Zvýšená rizikovost poskytování půjček a úvěrů na nebankovním trhu není sama o sobě důvodem, pro který by úvěry měly být poskytovány se stále vyšší úrokovou sazbou, byť nejrůznějším způsobem zakuklenou pod různými„ úplatami“,„ poplatky“,„ odměnami“ apod., popř. pod smluvními pokutami, nýbrž důvodem, pro který by úvěr (půjčka) neměl být poskytován vůbec.

26. Soud má zato, že v rozmezí dvoj či troj násobku obvyklých sazeb bank (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 234/2005), je třeba se přidržet dolní hranice, zejména jde-li o spotřebitelské či adhezní smlouvy, u kterých lze v konfrontaci s aktuální situací zadlužování obyvatel (zjevné z úřední činnosti soudu) uvažovat o hranicích ještě nižších. Respektování smluvní autonomie stran musí mít určité meze a v konečném důsledku se judikatura nemůže vyhnout jasné definici limitů zjevného porušení obecných zájmů, pokud ani ve vztahu ke spotřebitelům dosud nejsou stanoveny uvedeným zákonem ani jiným právním předpisem.

27. Celkový úrok ve výši 25- 30 % ročně (jako dvojnásobek obvyklých úroků bank) jako limitní sazba úroku předmětné hotovostní půjčky se tak soudu jeví jako skutečné maximum, jehož překročení je důvodem pro zásah soudu z úřední povinnosti. V daném případě činil poplatek za zápůjčku ve výši 12 000 Kč na jeden měsíc částku 3 900 Kč, tedy 32,5 % ze zápůjčky. To odpovídá ročnímu úroku 390 %, což je úrok zcela jednoznačně lichvářský a proto návrh na zaplacení tohoto poplatku byl zamítnut, jednání se o ujednání v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatné. RPSN činila dokonce 1690 %. Ze stejného důvodu soud nepřiznal žalobkyni ani poplatek za upomínky, neboť dle výše nákladů podle sazebníku se nejedná o skutečné náklady na vymáhání, ale jen další částky, které uměle navyšují sankce za prodlení dlužníka. Přiznáním těchto částek, celkově vyčíslených na 2 500 Kč by byla překročena maximální částka, kterou zákon o spotřebitelském úvěru přiznává při prodlení dlužníka. Z těchto důvodů nemohla žalobkyně započítat provedené platby na úhradu těchto nároků a soud započetl celou částku ve výši 9 042 Kč na jistinu.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná co do 42 %, nárok na náhradu nákladů řízení v tomto poměru z částky 2 452 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 14 926 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.