208 C 36/2023

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Zelenkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zaplacení 13 608 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 608 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 8. 10. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení kapitalizovaným částkou 594,90 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 608 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do kapitalizovaného úroku ve výši 3 045 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 864 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení úvěru, poskytnutého ve výši 12 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 045 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 608 Kč. To vše s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, žalovaný ale poskytnutý úvěr nevrátil a nezaplatil ani další sjednané nároky.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byl poučen, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez jednání na základě předložených listinných důkazů.

3. Z předložené smlouvy o úvěru ze dne 15. 3. 2022 a všeobecných smluvních podmínek bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] poskytla žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč. Úvěr byl splatný do 3. 5. 2022 Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě tak, že žalovaný se nejprve elektronicky registroval jako zájemce o úvěr vyplněním formuláře na internetových stránkách [webová adresa]. V rámci toho vyplnil své identifikační údaje.

4. Pod takto získanou elektronickou identitou pak elektronicky (kliknutím) vybral požadovanou částku a vyjádřil i souhlas se smluvními podmínkami na předem připraveném předtisku smlouvy a obchodních podmínek. Z předložených dokumentů to samo o sobě nevyplývá, nicméně výplata finančních prostředků dne 3. 1. 2022 ve výši 1 500 Kč, dne 4. 1. 2022 ve výši 10 400 Kč, dne 11. 1. 2022 ve výši 1 100 Kč, dne 7. 2. 2022 ve výši 1 800 Kč, dne 8. 2. 2022 ve výši 1 500 Kč, dne 10. 2. 2022 ve výši 1 400 Kč, dne 28. 2. 2022 ve výši 2 000 Kč a dne 1. 3. 2022 ve výši 1 300 Kč byla prokázána výpisem z účtu právní předchůdkyně žalobkyně. Tím byla potvrzena totožnost osoby, která registraci provedla a zadala číslo účtu na který byla platba poukázána, jakož i skutečnost, že podle sjednaných podmínek převzala půjčenou částku, jinak by totiž žalobkyně neměla důvod konkrétní osobě peníze zasílat a žalovaný neměl důvod peníze přebírat, zejména pokud sám žalovaný nic netvrdil o jiném důvodu či o jiných podmínkách pro převzetí peněz v daném místě a čase. Je tedy zřejmé, že důvodem plnění byl v dokumentaci popsaný úvěr. Samotná (zcela anonymní) registrace (elektronická identita) by naproti tomu pro uzavření smlouvy právě se žalovaným nepochybně v dostatečné míře nesvědčila, stejně jako tvrzené (a jinak nedoložené) uzavření smlouvy kliknutím.

5. Žalovaný se kromě jistiny úvěru zavázal zaplatit úrok ve výši 74,65 % ročně v částce 2 945 Kč. Pro případ prodlení s vrácením úvěru se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně a náklady na vymáhání ve výši 50 Kč za zaslanou písemnou upomínku, maximálně 3 zpoplatněné upomínky.

6. Podle smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky byla uvedená pohledávka postoupena na žalobkyni.

7. Žalovaný netvrdil, a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by podle uzavřené smlouvy úvěr žalobkyni nebo právnímu předchůdci žalobkyně vrátil, soud proto vycházel z toho, že úvěr (v celém rozsahu) zaplacen nebyl.

8. Podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode den, kdy byl o vrácení požádán.

11. Smlouva o úvěru ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu právního jednání, lze ji tedy uzavřít v libovolné formě (§ 559 o. z.). Proto se soud nezabýval tím, zda smlouva byla uzavřena elektronicky v písemné formě alespoň v souladu s § 562 o. z. Patrně nebyla, neboť ani podle tvrzení žalobkyně nebyly využity žádné elektronické služby důvěryhodné identifikace a autentizace žalovaného. Z předložených dokumentů také nevyplývá, že by k danému právnímu jednání došlo v elektronickém systému, v němž jsou záznamy prováděny systematicky a posloupně a jsou chráněny proti změnám. Z hlediska § 561 o. z. je také zřejmé, že smlouva nebyla žalovaným elektronicky podepsána uznávaným či jen zaručeným elektronickým podpisem.

12. V daném případě nicméně není pochyb o tom, komu a za jakých podmínek byly finanční prostředky zapůjčeny, finanční prostředky převzal žalovaný, nedostatek písemné formy není relevantní.

13. Protože žalovaný úvěr ve sjednané lhůtě nevrátil, shledal soud žalobu co do nesplacené jistiny úvěru po právu a uložil žalovanému povinnost dlužnou částku žalobkyni, na kterou byla pohledávka podle § 1879 a násl. o. z. postoupena, zaplatit.

14. Dále soud žalovanému uložil povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Tento nárok vyplývá ze zákona a prováděcího předpisu.

15. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

16. Vzhledem k tomu, že smluvní pokuta byla sjednána ve výši 0,1 % denně, tedy v souladu s § 122 zákona číslo 256/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, soud žalobě vyhověl i co do částky 1 608 Kč za kapitalizovanou smluvní pokutu. Ve zbytku ale žalobu zamítl.

17. Smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovaným jako spotřebitelem (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.), s ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu [číslo] o. z., u níž neměl žalovaný jako úvěrovaný možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek.

18. V první řadě je třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.).

19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

20. Naproti tomu podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.

21. Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.

22. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

23. Z uvedeného vyplývá, že podle nového občanského zákoníku je ingerence soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázána na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů„ zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny„ zvláště nevýhodné doložky“.

24. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura Soudního dvora EU. České právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS. Základní povinností členského státu EU je zamezit zneužívajícím klauzulím, tyto nejsou pro spotřebitele závazné. Tento postulát směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo - viz např. rozhodnutí ve věci Radlinger (C -377/14), nebo Pohotovosť (C -76/10).

25. Ve věci Banco Espaňol (C -618/10) Soudní dvůr uzavřel, že uvedená směrnice brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní.

26. Podle § 1802 o. z. mají-li být u adhezní smlouvy plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

27. Tuto úpravu ale také nelze ze shora uvedených důvodů v dané věci použít. Soud je povinen posoudit platnost zneužívající klauzule z úřední povinnosti (i bez námitky žalovaného) a není oprávněn provést jakoukoli moderaci takového ujednání.

28. Ve světle shora uvedených skutkových zjištění má soud za to, že ujednání stran o poplatku za poskytnutí úvěru je ve skutečnosti ujednáním o úroku, tedy o civilním plodu peněz, neboť se jedná o jedinou platbu za jejich dočasné poskytnutí. Ujednání o výši tohoto úroku je ale absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úrok ze zápůjčky či úvěru je obecně možný (v komerčních vztazích obvyklý), nelze však tolerovat tzv. lichevní smlouvy.

29. Zvýšená rizikovost poskytování půjček a úvěrů na nebankovním trhu není sama o sobě důvodem, pro který by úvěry měly být poskytovány se stále vyšší úrokovou sazbou, byť nejrůznějším způsobem zakuklenou pod různými„ úplatami“,„ poplatky“,„ odměnami“ apod., popř. pod smluvními pokutami, nýbrž důvodem, pro který by úvěr (půjčka) neměl být poskytován vůbec.

30. Soud má zato, že v rozmezí dvoj či troj násobku obvyklých sazeb bank (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005), je třeba se přidržet dolní hranice, zejména jde-li o spotřebitelské či adhezní smlouvy, u kterých lze v konfrontaci s aktuální situací zadlužování obyvatel (zjevné z úřední činnosti soudu) uvažovat o hranicích ještě nižších. Respektování smluvní autonomie stran musí mít určité meze a v konečném důsledku se judikatura nemůže vyhnout jasné definici limitů zjevného porušení obecných zájmů, pokud ani ve vztahu ke spotřebitelům dosud nejsou stanoveny uvedeným zákonem ani jiným právním předpisem.

31. Celkový úrok ve výši 25- 30 % ročně (jako dvojnásobek obvyklých úroků bank) jako limitní sazba úroku předmětné hotovostní půjčky se tak soudu jeví jako skutečné maximum, jehož překročení je důvodem pro zásah soudu z úřední povinnosti. V daném případě činila RPSN dokonce 1 592,4 %, úrok byl sjednán ve výši 74,65 % ročně. Jednalo se o pevnou úrokovou sazbu, která svojí výší je zcela jednoznačně lichvářská, ujednání o tomto smluvním úroku je v rozporu s dobrými mravy. Proto soud návrh žalobkyně v této části zcela zamítl. Ze stejného důvodu byl zamítnut i nárok na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky, neboť dle smlouvy byla sjednána náhrada za písemnou upomínku, žalobkyně však nijak neprokázala, že by tato upomínka byla skutečně odeslána. Náklady na vymáhání jsou tak jen dalším ziskem právní předchůdkyně žalobkyně, který dále navyšuje již tak lichvářské úroky.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná co do 76 %, nárok na náhradu nákladů řízení v tomto poměru z částky 2 452 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 608 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.