210 C 101/2021

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Kučerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně se sídlem adresa , obec - 00 zastoupená advokátem Mgr. jméno jméno se sídlem adresa , obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa , obec – část obce o zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedeného úvěru ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení tak, jak uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně – [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena dne [datum] smlouva o úvěru, prostřednictvím prostředků elektronické komunikace, kdy totožnost žalovaného byla ověřena také bezpečnostním kódem, zaslaným na telefonní číslo žalovaného a číslem jeho běžného účtu. Na základě smlouvy došlo ze strany původního věřitele (převodem na stejný účet žalovaného) k zaslání předmětu úvěru – částky [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr, navýšený na částku, žádanou v petitu, do dne [datum], což nesplnil. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni. Žalovaný neplnil ani k předžalobní výzvě právního zástupce žalobkyně.

2. Žalovaný se k jednání nedostavil, přestože měl doručení řádně vykázáno. soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o.s.ř. a jednal v jeho nepřítomnosti.

3. Z předložené smlouvy o úvěru ze dne [datum], z potvrzení o provedené platbě a ze všeobecných smluvních podmínek původního věřitele bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně, [právnická osoba], poukázal žalovanému na jeho účet č.: [bankovní účet] dne [datum] částku ve výši [částka]. Úvěr byl dohodnut splatným dne [datum] Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě tak, že žalovaný se nejprve elektronicky registroval jako zájemce o úvěr vyplněním formuláře na internetových stránkách [webová adresa]. V rámci toho vyplnil své identifikační údaje.

4. Po zhodnocení provedených důkazů soud učinil závěr, podle něhož žalovaný se nejprve elektronicky registroval jako zájemce o úvěr vyplněním formuláře na internetových stránkách provozovaných prvním předchůdcem žalobkyně. V rámci toho vyplnil své identifikační údaje. Totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím autorizační platbě z jeho účtu. Žalovaný netvrdil a ani jinak nevyšlo v řízení najevo, že by z titulu předmětné smlouvy o úvěru cokoliv zaplatil. Soud tedy má za to, že dluh z ní stále trvá. Podle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] bylo prokázáno, že v seznamu postoupených pohledávek byla uvedená pohledávka postoupena na žalobkyni.

5. Pod takto získanou elektronickou identitou pak elektronicky (kliknutím) vybral požadovanou částku a vyjádřil i souhlas se smluvními podmínkami na předem připraveném předtisku smlouvy a obchodních podmínek. Z předložených dokumentů to samo o sobě nevyplývá, nicméně výplata finančních prostředků byla prokázána výpisem z účtu. Tím byla potvrzena totožnost osoby, která registraci provedla, jakož i skutečnost, že podle sjednaných podmínek převzala půjčenou částku, jinak by totiž žalobkyně neměla důvod konkrétní osobě peníze zasílat a žalovaný neměl důvod peníze přebírat, zejména pokud sám žalovaný nic netvrdil o jiném důvodu či o jiných podmínkách pro převzetí peněz v daném místě a čase. Je tedy zřejmé, že důvodem plnění byl v dokumentaci popsaný úvěr. Samotná (zcela anonymní) registrace (elektronická identita) by naproti tomu pro uzavření smlouvy právě se žalovaným nepochybně v dostatečné míře nesvědčila, stejně jako tvrzené (a jinak nedoložené) uzavření smlouvy kliknutím.

6. Ze smlouvy o úvěru vzal soud za prokázané, že žalovaný se kromě jistiny úvěru [částka] zavázal zaplatit 40% úrok z úvěru a dále poplatek za uzavření smlouvy ve výši [částka] (po slevě) nebo [částka] (před slevou). Pro případ prodlení s vrácením úvěru se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši [částka]. Žalovaný závazek neuznal.

7. Podle smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky byla uvedená pohledávka postoupena na žalobkyni.

8. Podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Smlouva o úvěru ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu právního jednání, lze ji tedy uzavřít v libovolné formě (§ 559 o. z.). Proto se soud nezabýval tím, zda smlouva byla uzavřena elektronicky v písemné formě alespoň v souladu s § 562 o. z. Patrně nebyla, neboť ani podle tvrzení žalobkyně nebyly využity žádné elektronické služby důvěryhodné identifikace a autentizace žalovaného. V daném případě nicméně není pochyb o tom, komu a za jakých podmínek byly finanční prostředky poukázány, finanční prostředky převzal žalovaný připsáním na svůj účet, nedostatek písemné formy není relevantní. Protože žalovaný úvěr ve sjednané lhůtě nevrátil, shledal soud žalobu co do nesplacené jistiny úvěru po právu a uložil žalovanému povinnost dlužnou částku žalobkyni, na kterou byla pohledávka podle § 1879 a násl. o. z. postoupena, zaplatit.

10. Dále soud žalovanému uložil povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Tento nárok vyplývá ze zákona a prováděcího předpisu. Ve zbytku ale soud žalobu zamítl.

11. Smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovaným jako spotřebitelem (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.), s ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu [číslo] o. z., u níž neměl žalovaný jako úvěrovaný možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek.

12. Uvedená právní úprava však nestojí v novém občanském zákoníku osamoceně, v první řadě je třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.).

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. V tomto směru např. § 18a zákona o spotřebitelském úvěru, platném v době uzavření smlouvy, jasně stanoví, že zajištění spotřebitelského úvěru nesmí být ve zcela zjevném nepoměru k hodnotě zajišťované pohledávky.

15. Podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

16. Z uvedeného vyplývá, že podle nového občanského zákoníku je zásah soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázána na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) konkrétním ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů„ zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny„ zvláště nevýhodné doložky“, včetně ujednání o smluvní pokutě, která je typickým vedlejším (zajišťovacím) ujednáním smlouvy (§ 18a zákona o spotřebitelském úvěru).

17. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura Soudního dvora EU. [obec] právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí [číslo]. Základní povinností členského státu EU je zamezit zneužívajícím klauzulím, tyto nejsou pro spotřebitele závazné. Tento postulát směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo - viz např. rozhodnutí ve věci [příjmení] (C [číslo]), nebo Pohotovosť (C [číslo]).

18. Podle § 1802 o. z. mají-li být u adhezní smlouvy plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Tuto úpravu ale také nelze ze shora uvedených důvodů v dané věci použít. Soud je povinen posoudit platnost zneužívající klauzule z úřední povinnosti (i bez námitky žalovaného) a není oprávněn provést jakoukoli moderaci takového ujednání.

19. Ve světle shora uvedených skutkových zjištění má soud za to, že ujednání stran o poplatku za poskytnutí úvěru je ve skutečnosti ujednáním o úroku, neboť se jedná paušálně stanovenou platbu za poskytnutí úvěru, úročeného 40% ročně. Ujednání jak o výši poplatku, pohybujícího se mezi 41 – více než 100% výše poskytnutého úvěru, tak i úroku z úvěru 40% ročně, je ale absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úrok ze zápůjčky či úvěru je obecně možný (v komerčních vztazích obvyklý), nelze však tolerovat tzv. lichevní smlouvy 20. Zvýšená rizikovost poskytování půjček a úvěrů na nebankovním trhu není sama o sobě důvodem, pro který by úvěry měly být poskytovány se stále vyšší úrokovou sazbou, byť nejrůznějším způsobem zakuklenou pod různými„ úplatami“,„ poplatky“,„ odměnami“ apod., popř. pod smluvními pokutami, nýbrž důvodem, pro který by úvěr (půjčka) neměl být poskytován vůbec.

21. Soud má zato, že v rozmezí dvoj či troj násobku obvyklých sazeb bank (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 234/2005), je třeba se přidržet dolní hranice, zejména jde-li o spotřebitelské či adhezní smlouvy, u kterých lze v konfrontaci s aktuální situací zadlužování obyvatel (zjevné z úřední činnosti soudu) uvažovat o hranicích ještě nižších. Respektování smluvní autonomie stran musí mít určité meze a v konečném důsledku se judikatura nemůže vyhnout jasné definici limitů zjevného porušení obecných zájmů, pokud ani ve vztahu ke spotřebitelům dosud nejsou stanoveny uvedeným zákonem ani jiným právním předpisem. Celkový úrok ve výši 25- 30 % ročně (jako dvojnásobek obvyklých úroků bank) jako limitní sazba úroku předmětné hotovostní půjčky se tak soudu jeví jako skutečné maximum, jehož překročení je důvodem pro zásah soudu z úřední povinnosti. V daném případě činil úrok 40 % ročně, což je v rozporu s dobrými mravy. Proto soud návrh žalobkyně v této části zcela zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu za situace, kdy ve věci převážně úspěšný žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval.