210 C 140/2025

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní JUDr. Evou Kučerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupené advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o zaplacení částky 23 708 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 11 968 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 968 Kč od 19. 1. 2025 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 11 740 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 968 Kč od 8. 12. 2024 do 18. 1. 2025, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 23 708 Kč spolu s úroky z prodlení z částky 11 968 Kč až do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 8. 4. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku celkem 13 900 Kč. Žalovaná se ji zavázala vrátit v nepravidelných splátkách, s tím, že konkrétní výši splátek zašle právní předchůdkyně žalované vždy formou SMS nejpozději 5 dnů před splatností té které splátky. Žalovaná úvěr řádně a včas nesplatila, proto došlo k postoupení pohledávky za žalovanou z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni formou smlouvy o postoupení pohledávky, o čemž byla žalovaná řádně písemně informována. Ani na výzvu žalobkyně k úhradě dlužné částky však žalobkyně nereagovala, proto nezbývá, nežli se obrátit na soud.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a k jednání se nedostavila, proto soud věc rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a jednal v nepřítomnosti účastníků (žalobkyně se z účasti u jednání předem omluvila).

3. Z předložených listinných důkazů, a to ze smlouvy o smlouvu o revolvingovém úvěru dne ze dne 8. 4. 2024, z potvrzení o platbě a upomínkách (včetně předžalobní upomínky), vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Dne 8. 4. 2024 žalobkyně a právní předchůdkyně žalované uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované převodem na účet č. , č. účtu, dne 8. 4. 2024 částku 12 000 Kč a dne 13. 4. 2024 částku 1 900 Kč. Sjednán byl úrok z úvěru ve výši 150 % ročně. Z poskytnutého úvěru žalobkyně žádá po žalované zaplacení jistiny ve výši 11 968 Kč. O zaplacení dluhu byla žalovaná opakovaně upomínána.

4. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

5. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

6. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

7. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

8. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

9. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná vystupovala jako spotřebitelka (§ 419 občanského zákoníku). Žalobkyně pak byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku) poskytla spotřebitelský úvěr. Soud proto vedle občanského zákoníku aplikoval i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

10. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020–103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).

11. Soud má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Jak plyne z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Posouzení se pak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí být mj. spolehlivé a dostatečné. Z judikatury k předchozí právní úpravě spotřebitelského úvěru (která je použitelná i nyní s ohledem na prakticky shodný obsah dotčených ustanovení) v této souvislosti plyne, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Naopak nepostačuje, pokud poskytovatel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

12. Právní předchůdkyně žalobkyně však při posuzování vycházela víceméně jen z údajů, které jí uvedla žalovaná, neprokázala, že by údaje od žalované měla jakkoliv objektivně podloženy, což není dostatečné. Pokud jde o příjmy, neprokázala a ze spisu nevyplývá, že by si ke dni uzavření smlouvy tyto ověřila. Chybí tvrzení o příjmech domácnosti, není zřejmé, zda vůbec s někým v domácnosti žalovaná žije. Zkoumány nebyly ani výdaje žalované a celkové její domácnosti.

13. Žalobkyně ani žádné listiny či jiné důkazy, které by výsledek prověření úvěruschopnosti žalované prokazovaly, neoznačila k důkazu.

14. Soud zdůrazňuje, že bylo na žalobkyni, aby řádně tvrdila skutečnosti ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované, tj. na základě jakých údajů a proč dospěla ke kladnému závěru. Na soudu naopak není, aby si sám dohledával údaje svědčící o úvěruschopnosti žalované a nahrazoval tím nedostatek tvrzení žalobkyně. Taková tvrzení (tedy např. jaké konkrétní výdaje žalovaná měla a jak plynou z těchto listin) žalobkyně nepřednesla, neunesla tedy v tomto směru své břemeno tvrzení.

15. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila svá tvrzení a označila důkazy k tomu, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání. Po účastníkovi lze spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud ani není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomu jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).

16. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní stran toho, že dostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohla mít bez důvodných pochybností za to, že žalovaná bude schopna na základě spotřebitelské smlouvy splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož zápůjčka byla žalované poskytnuta v rozporu s tímto ustanovením, je předmětná smlouva o absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to včetně ujednání o – mimo jiné naprosto nepřijatelném – úroku 150 % ročně, smluvních pokutách a dalším. Smlouva o revolvingovém úvěru, byť byla fakticky uzavřena, 45 pro neplatnost vůbec z právního hlediska nevznikla.

17. Žalobkyně nicméně žalované na základě neplatného závazku poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 13 900 Kč, z nichž jí žalovaná doposud vrátila 1 932 Kč. Žalovaná, které soud v souladu s o. s. ř. doručil žalobu, nenamítala, že by na úhradu předmětného dluhu uhradila částku vyšší – k jednání se bez omluvy nedostavila a k obsahu žaloby se nikterak nevyjádřila. Soud proto vycházel z úhrady dluhu ve výši, jak shora uvedeno.

18. Rozdíl mezi těmito částkami, tedy částka 11 968 Kč, představuje bezdůvodné obohacení (§ 2991 a § 2993 občanského zákoníku) na straně žalované, které byla povinna podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni v době přiměřené jejím možnostem.

19. Splatnost se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem ze dne 15. 1. 2025 k úhradě dlužné částky – do tří dnů. Žalovaná se nijak nebránila, avšak zůstala nečinná. Počínaje dnem 19. 1. 2025 je tak žalovaná v prodlení. Od tohoto dne též žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

20. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě prvním výrokem vyhověl v části 11 968 Kč, představující výši bezdůvodného obohacení, jak uvedeno shora a zákonného úroku z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od 19. 1. 2025 do zaplacení.

21. Ve zbývající části (tj. co do poplatků, nákladů na vymáhání a smluvních pokut a úroků z prodlení, soud žalobu druhým výrokem jako nedůvodnou zamítl.

22. Třetím výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., Ve věci dosáhla žalobkyně pouze částečného úspěchu, její neúspěch se prakticky vyrovnal jejímu neúspěch ve věci. Proto soud rozhodl, jak ve výroku uvedeno.