210 C 18/2026

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní JUDr. Evou Kučerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky se sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o zaplacení částky 32 119 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 25 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 25 000 Kč od 8. 2. 2025 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 7 119 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 7 119 Kč od 8. 2. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkynina nákladech řízení 2 332,02 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna doplatit soudní poplatek ve výši 321 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Kladně.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 32 119 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 32 119 Kč od 8. 2. z částky do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, a žalovaná uzavřely dne 2. 9. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku celkem 1 000 Kč a po navýšení částku (celkem) 25 000 Kč. Žalovaná se ji zavázala vrátit v nepravidelných splátkách nejpozději do 9. 3. 2025. Žalovaná úvěr řádně a včas nesplatila, nesplatila vůbec nic, proto došlo k zesplatnění dluhu a následně k postoupení pohledávky za žalovanou z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni formou smlouvy o postoupení pohledávky, o čemž byla žalovaná, stejně jako o zesplatnění dluhu, řádně písemně informována. Ani na výzvu žalobkyně k úhradě dlužné částky však žalobkyně nereagovala, proto nezbývá, nežli se obrátit na soud.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a k jednání se nedostavila, proto soud věc rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a jednal v nepřítomnosti účastníků (žalobkyně se z účasti u jednání předem omluvila).

3. Ze smlouvy o úvěru a následných dodatků ke smlouvě (č. smlouvy 479322003) bylo prokázáno, že původní věřitelka, společnost , právnická osoba, , poskytla žalované částku celkem ve výši 25 000 kč s roční úrokovou sazbou 352,83 % ročně. Žalovaná se ji zavázala vrátit v nepravidelných splátkách nejpozději do 9. 3. 2025. Z dopisu ze dne 7. 2. 2025 bylo prokázáno oznámení žalobkyně, adresované žalované, o tom, že došlo dne 7. 2. 2025 k zesplatnění dluhu, čímž bylo prokázáno, že žalovaná byla o tomto postupu informována a současně vyzvána k úhradě celé dlužné částky. Jelikož žalovaná nereagovala, došlo k postoupení pohledávky (za žalovanou) z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni formou smlouvy o postoupení pohledávky, o čemž byla žalovaná řádně písemně informována. Tato skutečnost byla prokázána smlouvou o postoupení pohledávky i dopisem žalobkyně, kterým žalobkyně žalované oznamuje, že převzala pohledávku za žalovanou z titulu výše označené smlouvy. Ani na výzvu žalobkyně k úhradě dlužné částky žalobkyně nereagovala.

4. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

5. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

6. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

7. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

8. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

9. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná vystupovala jako spotřebitelka (§ 419 občanského zákoníku). Žalobkyně pak byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku) poskytla spotřebitelský úvěr. Soud proto vedle občanského zákoníku aplikoval i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

10. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020–103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).

11. Soud má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Jak plyne z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Posouzení se pak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí být mj. spolehlivé a dostatečné. Z judikatury k předchozí právní úpravě spotřebitelského úvěru (která je použitelná i nyní s ohledem na prakticky shodný obsah dotčených ustanovení) v této souvislosti plyne, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Naopak nepostačuje, pokud poskytovatel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

12. Právní předchůdkyně žalobkyně však při posuzování vycházela víceméně jen z údajů, které jí uvedla žalovaná, neprokázala, že by údaje od žalované měla jakkoliv objektivně podloženy, což není dostatečné. Pokud jde o příjmy, neprokázala a ze spisu nevyplývá, že by si ke dni uzavření smlouvy tyto ověřila. Chybí tvrzení o příjmech domácnosti, není zřejmé, zda vůbec s někým v domácnosti žalovaná žije. Zkoumány nebyly ani výdaje žalované a celkové její domácnosti.

13. Žalobkyně ani žádné listiny či jiné důkazy, které by výsledek prověření úvěruschopnosti žalované prokazovaly, neoznačila k důkazu.

14. Soud zdůrazňuje, že bylo na žalobkyni, aby řádně tvrdila skutečnosti ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované, tj. na základě jakých údajů a proč dospěla ke kladnému závěru. Na soudu naopak není, aby si sám dohledával údaje svědčící o úvěruschopnosti žalované a nahrazoval tím nedostatek tvrzení žalobkyně. Taková tvrzení (tedy např. jaké konkrétní výdaje žalovaná měla a jak plynou z těchto listin) žalobkyně nepřednesla, neunesla tedy v tomto směru své břemeno tvrzení.

15. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila svá tvrzení a označila důkazy k tomu, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání. Po účastníkovi lze spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud ani není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomu jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).

16. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní stran toho, že dostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohla mít bez důvodných pochybností za to, že žalovaná bude schopna na základě spotřebitelské smlouvy splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož úvěr byl žalované poskytnut v rozporu s tímto ustanovením, je předmětná smlouva o absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to včetně ujednání o – mimo jiné naprosto nepřijatelném – úroku, který přesáhl 352 % ročně. Smlouva o úvěru, byť byla fakticky uzavřena, pro neplatnost vůbec z právního hlediska nevznikla.

17. Žalobkyně nicméně žalované na základě neplatného závazku poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 25 000 Kč, z nichž jí žalovaná doposud nevrátila nic. Žalovaná, které soud v souladu s o. s. ř. doručil žalobu, nenamítala, že by na úhradu předmětného dluhu uhradila částku vyšší – k jednání se bez omluvy nedostavila a k obsahu žaloby se nikterak nevyjádřila. Soud proto vycházel z úhrady dluhu ve výši, jak shora uvedeno.

18. Částka 25 000 Kč tedy představuje bezdůvodné obohacení (§ 2991 a § 2993 občanského zákoníku) na straně žalované, které byla povinna podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni v době přiměřené jejím možnostem.

19. Splatnost se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem ze dne 7. 2. 2025 k úhradě dlužné částky – ihned. Žalovaná se nijak nebránila, avšak zůstala nečinná. Počínaje dnem 8. 2. 2025 je tak žalovaná v prodlení. Od tohoto dne též žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

20. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě prvním výrokem vyhověl v části 25 000 Kč, představující výši bezdůvodného obohacení, jak uvedeno shora a zákonného úroku z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od 8. 2. 2025 do zaplacení.

21. Ve zbývající části (tj. co do poplatků, nákladů na vymáhání a smluvních pokut a úroků z prodlení, soud žalobu druhým výrokem jako nedůvodnou zamítl.

22. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení úspěšná z 55,67% (rozdíl mezi úspěchem žalobkyně a úspěchem žalované), náklady při úspěchu 100 % by sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 285 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, účinné ode dne 1. 1. 2025 (dále jen „a. t.”). Z tarifní hodnoty ve výši 32 119 Kč a sestávají náklady právního zastoupení z částky 700 Kč za převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 700 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 700 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., dále paušální náhrada hotových výdajů třikrát po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty vypočtená sazbou 21 % z nákladů řízení vyjma soudního poplatku. Žalobkyně měla ale úspěch jen částečný (55,67 %) a tomuto poměru odpovídá částka 2 332,02 Kč.

23. Postup podle ust. § 14b a.t. je odůvodněn tím, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech vedených u zdejšího soudu, jedná se o peněžité plnění, tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50 000 Kč a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Zaplacení nákladů řízení soud žalované uložil ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

24. Výrok o doplacení soudního poplatku za situace, kdy nebyl vydáván elektronický platební rozkaz a soud věc bez dalšího nařídil k projednání, se opírá o z. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění.