210 C 182/2025

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní JUDr. Evou Kučerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o zaplacení částky 33 261 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 000 Kč od 24. 5. 2025 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 13 261 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 4. 2025 do 23. 5. 2025, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení 925,48 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 33 261 Kč spolu s úroky z prodlení z částky 20 000 Kč až do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 4. 12. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku celkem 20 000 Kč. Žalovaná se ji zavázala vrátit způsobem, ujednaným ve smlouvě, svůj závazek však porušila. Dne 5. 4. 2025 byl proto úvěr předčasně zesplatněn a žalovaná vyzvána k okamžité úhradě celkové dlužné částky, ale marně.

2. Následně došlo k postoupení pohledávky za žalovanou z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni formou smlouvy o postoupení pohledávky, o čemž byla žalovaná řádně písemně informována. Ani na výzvu žalobkyně k úhradě dlužné částky však žalovaná nereagovala, proto nezbývá nežli se obrátit na soud.

3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a k jednání se nedostavila, proto soud věc rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a jednal v nepřítomnosti účastníků (žalobkyně se z účasti u jednání předem omluvila).

4. Z předložených listinných důkazů – ze smlouvy o revolvingovém úvěru dne ze dne 4. 12. 2024 a z potvrzení o platbě (včetně předžalobní upomínky), vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Dne 4. 12. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru na dobu neurčitou, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované dne 4. 12. 2024 částku 20 000 Kč. Sjednán byl úrok z úvěru ve výši 200 % ročně, počítán denně ze skutečné výše vyčerpané a nesplacené jistiny úvěru. Z poskytnutého úvěru žalobkyně žádá po žalované zaplacení dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč + smluvní úrok ve výši 13 261 Kč za dobu od 4. 12. 2025 do 5. 4. 2025, k tomu zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny.

5. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí.

8. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

9. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

10. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvou o revolvingovém úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná vystupovala jako spotřebitel (§ 419 občanského zákoníku). Právní předchůdkyně žalobkyně pak byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku) poskytla spotřebitelský úvěr. Soud proto vedle občanského zákoníku aplikoval i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

11. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinna přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020–103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).

12. Soud má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Jak plyne z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Posouzení se pak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí být mj. spolehlivé a dostatečné. Z judikatury k předchozí právní úpravě spotřebitelského úvěru (která je použitelná i nyní s ohledem na prakticky shodný obsah dotčených ustanovení) v této souvislosti plyne, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Naopak nepostačuje, pokud poskytovatel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

13. Předloženými listinami však nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování žalované zkoumala její úvěruschopnost. Pokud jde o příjmy, neprokázalo se a ze spisu nevyplývá, že by si ke dni uzavření smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zjistila a současně ověřila příjmy žalovaného od jeho zaměstnavatele. Chybí tvrzení o příjmech domácnosti, není zřejmé, zda vůbec žalovaná s někým v domácnosti žije. Zkoumány nebyly ani výdaje žalované a celkové její domácnosti.

14. Žalobkyně ani žádné listiny či jiné důkazy, které by výsledek prověření úvěruschopnosti žalovaného prokazovaly, neoznačila k důkazu.

15. Soud zdůrazňuje, že bylo na žalobkyni, aby řádně tvrdila skutečnosti ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované, tj. na základě jakých údajů a proč dospěla ke kladnému závěru. Na soudu naopak není, aby si sám dohledával údaje svědčící o úvěruschopnosti žalované a nahrazoval tím nedostatek tvrzení žalobkyně. Taková tvrzení (tedy např. jaké konkrétní výdaje žalovaná měl a jak plynou z těchto listin) žalobkyně nepřednesla, neunesla tedy v tomto směru své břemeno tvrzení.

16. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila svá tvrzení a označila důkazy k tomu, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání. Po účastníkovi lze spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud ani není povinna uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomu jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).

17. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní stran toho, že dostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohla mít bez důvodných pochybností za to, že žalovaná bude schopna na základě spotřebitelské smlouvy splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož částka 20 000 Kč byla žalované poskytnuta v rozporu s tímto ustanovením, je předmětná smlouva o absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to včetně ujednání o – mimo jiné nepřijatelném –smluvním úroku ve výši 200 % ročně. Smlouva o úvěru totiž, byť byla fakticky uzavřena, pro neplatnost vůbec z právního hlediska nevznikla.

18. Právní předchůdkyně žalobkyně nicméně žalovanému na základě neplatného závazku poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 20 000 Kč, z nichž žalovaná doposud nevrátila nic. Žalovaná, které soud v souladu s o. s. ř. doručil žalobu, nenamítala, že by na úhradu předmětného dluhu uhradila jakoukoliv částku – k jednání se bez omluvy nedostavila a k obsahu žaloby se nikterak nevyjádřila. Soud proto vycházel ze skutečnosti, že neuhradila dluh ani částečně.

19. Částka 20 000 Kč tedy představuje bezdůvodné obohacení (§ 2991 a § 2993 občanského zákoníku) na straně žalované, které je povinna podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit – po postoupení pohledávky žalobkyni - v době přiměřené jejím možnostem.

20. Splatnost se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem ze dne 20. 5. 2025 k úhradě dlužné částky – do tří dnů. Žalovaná se nijak nebránila, avšak zůstala nečinná. Počínaje dnem 24. 5. 2025 je tak žalovaná v prodlení. Od tohoto dne též žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

21. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě prvním výrokem vyhověl v části 20 000 Kč, představující výši bezdůvodného obohacení, jak uvedeno shora. a zákonného úroku z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 24. 5. 2025 do zaplacení. Ve zbývající části (tj. co do poplatků, nákladů na vymáhání a smluvních pokut a úroků z prodlení, soud žalobu druhým výrokem jako nedůvodnou zamítl.

22. Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř.

23. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení úspěšná z 20,26 % (rozdíl mezi úspěchem žalobkyně a úspěchem žalovaného), náklady při úspěchu 100 % by sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 664 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, účinné ode dne 1. 1. 2025 (dále jen „a. t.”). Z tarifní hodnoty ve výši 33 261 Kč a sestávají náklady právního zastoupení z částky 700 Kč za převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 700 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 700 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., dále paušální náhrada hotových výdajů třikrát po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty vypočtená sazbou 21 % z nákladů řízení vyjma soudního poplatku. Žalobkyně měla ale úspěch jen částečný a tomuto poměru odpovídá částka 925,48 Kč.