210 C 20/2026

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní JUDr. Evou Kučerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 14 270 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 000 Kč od 29. 7. 2025 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 12 270 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 270 Kč od 20. 9. 2024 do 28. 7. 2025 a z částky 12 270 Kč od 29. 7. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 14 270 Kč s příslušenstvím po žalovaném. Uvedla, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne 27. 7. 2023 k uzavření Smlouvy o úvěru. Na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit věřiteli kromě jistiny i poplatek ve výši 12 270 Kč. Celkovou dlužnou částku 27 270 Kč se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v týdenních splátkách po 455 Kč, takto ale žalovaný uhradil pouze 13 000 Kč, více již nesplatil.

2. Žalobkyně proto požadovala úhradu dlužné částky 14 270 Kč. Dále žádala přiznat zákonný úrok z prodlení z dlužné částky ode dne 20. 9. 2024, což je den následující po splatnosti celého úvěru, až do zaplacení.

3. Ve věci se konalo dne 1. 4. 2026 jednání, žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila, žalovaný se k jednání dostavil a uvedl, že činí nesporným úvěr od žalobkyně ve výši 15 000 Kč, takto vysokou částku převzal, rovněž potvrdil tvrzení žalobkyně v tom, že splatil pouze 13 000 Kč. Přesto po něm žalobkyně žádá ještě 14 270 Kč, což žalovaný odmítá. Uznal, že neplatil řádně a je srozuměn s tím, že minimálně jistinu musí doplatit; poplatky se mu ale jeví jako nepřiměřeně vysoké.

4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 27. 7. 2023, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, vzal soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaná zavázal, navýšený o poplatek 12 270 Kč, žalobkyni splácet formou 60týdenních splátek po 455 Kč. Zavázal se uhradit částku ve výši celkem 27 270 Kč, s tím, že úrok z úvěru činí 70,89 % ročně.

5. Z evidenční karty klienta bylo zjištěno, že žalobkyně při ověření schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházela z tvrzení žalovaného, který uvedl, že je zaměstnán s čistým příjmem 32 192 Kč, životní výdaje na bydlení činí 4 876 Kč a výdaje na domácnost tvoří celkem 9 732 Kč měsíčně. Disponibilní zůstatek činí 22 460 Kč.

6. Z předžalobní výzvy ze dne 21. 7. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dluhu z předmětné smlouvy do 7 dnů od doručení shora uvedené upomínky, s tím, že potvrdila úhradu ze strany žalovaného ve výši 13 000 Kč.

7. Soud po zhodnocení důkazů dospěl po provedeném dokazování k následujícímu skutkovému závěru. Žalovaný se žalobkyní uzavřel smlouvu o úvěru ve výši 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet, navýšenou o souhrnný poplatek ve výši 12 270 Kč, v 60týdenních splátkách. Úrok z úvěru byl ve smlouvě uveden ve výši 70,89 % ročně. Z uvedeného úvěru žalovaný žalobkyni splatil toliko částku 13 000 Kč, více již ničeho. Úvěruschopnost žalobkyně zkoumala dotazem na žalovaného. Skutečnost, že by si údaje od žalovaného ještě ověřovala, žalobkyně nikterak neprokázala ani netvrdila a jelikož se k jednání nedostavila, nemohla být soudem poučena podle § 118a o. s. ř. o důkazní povinnosti ke svému tvrzení. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a o. s. ř. je poskytováno zásadně při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud není povinen poučení podle § 118a o. s. ř. sdělovat účastníkovi jinak či odročovat kvůli tomuto jednání (viz rozsudek NS ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).

8. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „SpÚ“), ve znění k datu právního jednání.

9. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 SpÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 SpÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2991 odst. 1,2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením (č. 351/2013 Sb.); neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že záměrem dohody žalobkyně a žalovaného bylo uzavření smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., přičemž s ohledem na skutečnost, že žalovaný v daném právním jednání vystupoval jako spotřebitel (§419 o. z.) a žalobkyně jako podnikatelka, tedy osoba vykonávající samostatnou výdělečnou činnost spočívající v poskytování půjček (§ 420 o. z.), na věc aplikoval také příslušná ustanovení o spotřebitelském úvěru. Z §87 SpÚ, plyne, že věřitel je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a pokud tak neučiní, je následkem neplatnost uzavřené smlouvy. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.

15. V dané věci přitom z listinných důkazů, předložených žalobkyní, nebylo prokázáno, že žalobkyně ověřovala osobní prohlášení žalovaného, neboť nejsou přiloženy žádné další listiny či záznamy, z kterých by bylo možno vzít za prokázané, že žalobkyně ověřila příjem žalovaného. Z hlediska platnosti smlouvy o úvěru uvedená skutečnost znamená, že předmětná smlouva je absolutně neplatná.

16. Zákonodárce normoval v § 87 SpÚ podmínku uplatnění námitky neplatnosti ve lhůtě tří let od uzavření úvěru, přičemž soud má za to, že koncepci námitky neplatnosti je třeba neaplikovat s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudního dvora. Ustanovení je výsledkem transpozice směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, cílem této směrnice bylo zajištění ochrany spotřebitele, zajištění rovné hospodářské soutěže mezi věřiteli a harmonizace vnitřního evropského trhu. Žádoucí výsledek směrnice vyslovil Soudní dvůr EU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, kde soudní dvůr uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku (…) musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Výše uvedená úprava českého zákonodárce tedy jde přímo proti účelu rovné hospodářské soutěže na vnitřním trhu EU, pokud ve vnitrostátním právu procesně váže přezkum dostatečného posouzení úvěruschopnosti na úkon spotřebitele, nadto z praxe plyne, že tato úprava by znamenala v drtivé většině soudních sporů ne aplikaci příslušných ustanovení s ohledem na převažující pasivitu u většiny spotřebitelů. Výklad relativní a absolutní neplatnosti v relaci na výslovné odlišné jazykové znění normy aproboval v dané věci rovněž Ústavní soud. V usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, uvedl, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle. Na základě výše uvedeného zdejší soud podle čl. 95 odst. 1 Ústavy neaplikoval část ustanovení §87 SpÚ, na základě které se musí spotřebitel neplatnosti dovolat, neboť tato část je v rozporu s právem Evropských společenství (viz výše). Soud tedy ex offo posuzoval splnění povinnosti žalobkyně dle § 86 SpÚ, přičemž dospěl k závěru, že úvěruschopnost byla posouzena nedostatečně.

17. Při úvaze o absolutní neplatnosti smlouvy pro případ nedostatečného zkoumání schopnosti spotřebitele splácet úvěr, soud vychází z toho, že zákon o spotřebitelském úvěru je svou povahou kogentní předpis, jehož účelem je ochrana slabší strany a zajištění socioekonomické rovnováhy ve společnosti, neboť v mnoha případech je spotřebitelský úvěr uzavírán při jednostranně určených podmínkách a v situaci, kdy potřeba peněžních prostředků je pro spotřebitele zpravidla aktuálně tíživá a jednorázově mu tak úvěr pomůže, avšak v dlouhodobém horizontu další zadlužení situaci tohoto spotřebitele naopak dále ztěžuje a v konečném důsledku toto zatěžuje i celou společnost (sociální a ekonomické vyloučení jedince ze společnosti a navazující správní, nalézací, vykonávací a insolvenční řízení). Pasivita věřitele v tomto směru je tak nejen v rozporu s kogentním ustanovením zákona, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek a podrývá účelnost a efektivitu této právní regulace.

18. Neplatnost právního jednání, ke které soud přihlédl z úřední povinnosti, pak postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích a dalších plněních.

19. Danou věc lze posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, neboť žalobkyně předala žalovanému částku 15 000 Kč, žalovaný z této částky uhradil částku 13 000 Kč, přičemž za stavu, kdy odpadl právní důvod této transakce a žalovaný v řízení neuplatnil žádnou obranu, má žalobkyně podle § 2991 o. z. právo na vrácení zbylých vyplacených prostředků. Platbu ve výši celkem 13 000 Kč soud zohlednil při výši bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný takto plnil ze stejného právního titulu a vůle účastníků smluvního vztahu směřovala k umoření dluhu vzniklého ze stejné kauzy, přičemž ve spotřebitelských vztazích je třeba postupovat vždy ve prospěch slabší strany, navíc ani žalobkyně by neměla těžit z protiprávního stavu, který svou činnosti (nebo spíše nečinností) vyvolala, spoléhajíc na to, že druhá strana nebude hájit svá práva (§6 o. z.). V řízení bylo prokázáno obohacení na straně žalovaného ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 2 000 Kč, tato částka představuje úbytek majetku na straně žalobkyně a kauzální nexus.

20. Soud proto rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. Nárok žalobkyně na přiznání úroku z prodlení soud posoudil jako částečně důvodný. Zákonný úrok z prodlení je důvodný, ale pouze v rozsahu přiznané částky.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť převážný úspěch v řízení je na straně žalovaného, kterému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.