210 C 73/2026

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Kučerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 14 496 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 10 000 Kč od 29. 3. 2026 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 4 496 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 200,11Kč od 21. 2. 2025 do 28. 3. 2026 a z částky 4 200,11 Kč od 29. 3. 2026 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 068,86 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 14 496 Kč spolu s úroky z prodlení z částky 14 200,11 Kč od 21. 2. 2025 až do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 21. 1. 2025 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku celkem 10 000 Kč. Žalovaný se ji zavázal vrátit nejpozději do dne 20. 2. 2025, navýšenou o poplatek ve výši 4 200,11 Kč. Úrok byl sjednán v kapitalizované výši 295,89 Kč. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplatil, proto došlo k postoupení pohledávky za žalovaným z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni formou smlouvy o postoupení pohledávky, o čemž byl žalovaný řádně písemně informován. Ani na výzvu žalobkyně k úhradě dlužné částky však žalovaný nereagoval, proto nezbývá nežli se obrátit na soud.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k jednání se nedostavil, proto soud věc rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a jednal v nepřítomnosti účastníků (žalobkyně se z účasti u jednání předem omluvila).

3. Z předložených listinných důkazů – ze smlouvy o úvěru dne ze dne 21. 1. 2025 a z potvrzení o platbě (včetně předžalobní upomínky), vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Dne 21. 1. 2025 právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému dne 21. 1. 2025 částku 10 000 Kč s datem splatnosti dne 20. 2. 2025. Sjednán byl úrok z úvěru ve výši 2,95 % měsíčně, což v přepočtu znamená úrok ve výši 35,4 % ročně a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 200,11Kč. Žalovaný zůstal nečinný a dluh vůbec nesplácel; splácet ani nezačal. Smlouvou o postoupení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, tuto skutečnost žalovanému oznámila. Žalobkyně po získání pohledávky vyzvala žalovaného k plnění, ale marně. Nereagoval ani na předžalobní upomínku ze strany zástupce žalobkyně ze dne 25. 3. 2026, která, jak bylo prokázáno, byla žalovanému za strany žalobkyně odeslána.

4. Z poskytnutého úvěru žalobkyně žádá po žalovaném zaplacení dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč + poplatku ve výši 4 200,11 Kč + sjednaného úroku ve výši 295,89 Kč, celkem po zaokrouhlení 14 496 Kč. O zaplacení dluhu byl žalovaný opakovaně upomínán, ale marně. Ve spise nebyly založeny listiny, prokazující řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

5. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

8. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

9. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

10. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný vystupoval jako spotřebitel (§ 419 občanského zákoníku). Právní předchůdkyně žalobkyně pak byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku) poskytla spotřebitelský úvěr. Soud proto vedle občanského zákoníku aplikoval i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

11. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, Anonymizováno C-679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020–103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).

12. Soud má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Jak plyne z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Posouzení se pak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí být mj. spolehlivé a dostatečné. Z judikatury k předchozí právní úpravě spotřebitelského úvěru (která je použitelná i nyní s ohledem na prakticky shodný obsah dotčených ustanovení) v této souvislosti plyne, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Naopak nepostačuje, pokud poskytovatel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

13. Předloženými listinami však nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování žalovaného zkoumala jeho úvěruschopnost, protože vycházela jen z údajů, které jí uvedl žalovaný, neprokázalo se, že by údaje od žalovaného měla jakkoliv objektivně podloženy, což není dostatečné. Pokud jde o příjmy, neprokázalo se a ze spisu nevyplývá, že by si ke dni uzavření smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně ověřila příjmy žalovaného od jeho zaměstnavatele. Chybí tvrzení o příjmech domácnosti, není zřejmé, zda vůbec s někým v domácnosti žalovaný žije. Zkoumány nebyly ani výdaje žalovaného a celkové jeho domácnosti.

14. Žalobkyně ani žádné listiny či jiné důkazy, které by výsledek prověření úvěruschopnosti žalovaného prokazovaly, neoznačila k důkazu.

15. Soud zdůrazňuje, že bylo na žalobkyni, aby řádně tvrdila skutečnosti ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované, tj. na základě jakých údajů a proč dospěla ke kladnému závěru. Na soudu naopak není, aby si sám dohledával údaje svědčící o úvěruschopnosti žalovaného a nahrazoval tím nedostatek tvrzení žalobkyně. Taková tvrzení (tedy např. jaké konkrétní výdaje žalovaný měl a jak plynou z těchto listin) žalobkyně nepřednesla, neunesla tedy v tomto směru své břemeno tvrzení.

16. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila svá tvrzení a označila důkazy k tomu, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání. Po účastníkovi lze spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud ani není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomu jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).

17. Soud uzavírá, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní stran toho, že dostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohla mít bez důvodných pochybností za to, že žalovaný bude schopen na základě spotřebitelské smlouvy splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož částka 10 000 Kč byla žalovanému poskytnuta v rozporu s tímto ustanovením, je předmětná smlouva o absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to včetně ujednání o – mimo jiné nepřijatelném – poplatku ve výši 42 % poskytované jistiny. Smlouva o úvěru totiž, byť byla fakticky uzavřena, pro neplatnost vůbec z právního hlediska nevznikla.

18. Právní předchůdkyně žalobkyně nicméně žalovanému na základě neplatného závazku poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 10 000 Kč, z nichž žalovaný doposud nevrátil nic. Žalovaný, kterému soud v souladu s o. s. ř. doručil žalobu, nenamítal, že by na úhradu předmětného dluhu uhradil jakoukoliv částku – k jednání se bez omluvy nedostavil a k obsahu žaloby se nikterak nevyjádřil. Soud proto vycházel ze skutečnosti, že neuhradil dluh ani částečně.

19. Částka 10 000 Kč tedy představuje bezdůvodné obohacení (§ 2991 a § 2993 občanského zákoníku) na straně žalovaného, které byl povinen podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit – po postoupení pohledávky žalobkyni - v době přiměřené jeho možnostem.

20. Splatnost se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem ze dne 25. 3. 2026 k úhradě dlužné částky – do tří dnů. Žalovaný se nijak nebránil, avšak zůstal nečinný. Počínaje dnem 29. 3. 2026 je tak žalovaný v prodlení. Od tohoto dne též žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

21. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě prvním výrokem vyhověl v části 10 000 Kč, představující výši bezdůvodného obohacení, jak uvedeno shora. a zákonného úroku z prodlení z této částky ve výši 11,50 % ročně od 29. 3. 2026 do zaplacení. Ve zbývající části soud žalobu druhým výrokem jako nedůvodnou zamítl.

22. Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř.

23. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení úspěšná z 37,97 % (rozdíl mezi úspěchem žalobkyně a úspěchem žalovaného), náklady při úspěchu 100 % by sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, účinné ode dne 1. 1. 2025 (dále jen „a. t.”). Z tarifní hodnoty ve výši 21 998 Kč a sestávají náklady právního zastoupení z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 400 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., dále paušální náhrada hotových výdajů třikrát po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty vypočtená sazbou 21 % z nákladů řízení vyjma soudního poplatku. Žalobkyně měla ale úspěch jen částečný (37,97 %) a tomuto poměru odpovídá částka 1 068,86 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně po právní moci domáhat nařízení exekuce dle z. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu nebo soudního výkonu rozhodnutí.