217 C 107/2024

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Novákovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 59 126 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 37 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 37 000 Kč od 22. 1. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 22 126 Kč s úrokem z prodlení z částky 14 800 Kč od 22. 1. 2024 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 682 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně soudní poplatek ve výši 592 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 59 126 Kč s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, s úvěrovým rámcem, na základě které žalobkyně vyplatila žalovanému úvěr ve výši 37 000, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně. Smlouva o úvěru byla uzavřena po řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného, kdy žalobkyně posuzovala výplatní pásky žalovaného, popř. výpisy z jeho běžného účtu a lustrovala jej ve veřejně přístupných registrech. Protože žalovaný úvěr řádně nesplácel, byl úvěr ke dni 21. 1. 2024 zesplatněn. Žalovaný celkem dluží na jistině částku 37 000 Kč, na úroku částku 51 800 Kč. Pro případ prodlení se zaplacením byla mezi smluvními stranami sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně, kterou žalobkyně kapitalizovala částkou 7 326 Kč ke dni 7. 8. 2024. Žalovaný nic dalšího nezaplatil ani k předžalobní upomínce právního zástupce žalobkyně.

2. Ve věci nebyl vydán platební rozkaz.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ač byl soudem vyzván.

4. Dne 31. prosince 2024 bylo ve věci podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednáno v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se omluvila, žalovaný, ač řádně předvolán, se bez omluvy nedostavil.

5. Soud v řízení rozhodl na základě níže uvedených důkazů.:

6. Z výplatních pásek žalovaného za měsíce květen až červenec 2023, dále červen až srpen 2022 bylo shledáno, že žalobkyně si u žalovaného ověřila, že je zaměstnaný a dosahuje příjmu ve výši v roce 2022 v uvedených měsících od 19 263 Kč do 23 214 Kč, v roce 2023 od 25 982 Kč do 27 045 Kč. Z žádosti o spotřebitelský úvěr bylo shledáno, že žalovaný žalobkyni sdělil, že dosahuje pravidelného příjmu ve výši 21 123 Kč čistého, žije sám, je svobodný, měsíční výdaje má celkově v částce 11 000 Kč, žije v pronajatém domě. Žádné další informace o pravidelných příjmech a zejména pravidelných výdajích žalovaného žalobkyně netvrdila a neprokazovala, nedoložila zda a jak ověřila pravidelné výdaje žalovaného; ústního jednání se neúčastnila, takže soud nebyl povinen ji po kvalifikovaném poučení dle § 118a) odst. 1,3 o.s.ř. vyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazů k prokázání posuzování také výdajové stránky rozpočtu žalovaného.

7. Z předložené smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 19. 5. 2023 ve spojení s občanským průkazem žalovaného a jeho rodným listem bylo shledáno, že mezi žalobkyní a žalovaným bylo jednáno o uzavření smlouvy o úvěru, na základě které by žalobkyně poskytla žalovanému úvěr s úvěrovým limitem do 30 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně, tj. 480 % ročně. Výpisem z účtu žalobkyně bylo shledáno čerpání úvěru žalovaným převodem na jeho účet (jak prokazuje výpis z jeho účtu se zaslanou výplatou) v období od 19. 5. 2023 do 15. 9. 2023 celkem ve výši 37 000 Kč.

8. Žalovaný v řízení ani netvrdil, že by žalobkyni cokoliv zaplatil, nebo, že by na jeho straně byl právní důvod pro ponechání si peněz vyplacených v důsledku smlouvy o úvěru.

9. Ze zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne 18. 1. 2024 bylo doloženo, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky s tím, že úvěr byl k tomuto datu zesplatněn.

10. Z výzvy k úhradě ze dne 7. 8. 2024 ve spojení s poštovním podacím lístkem soud prokázal, že žalobkyně prostřednictvím právního zástupce vyzvala k zaplacení dlužné částky před podáním žaloby.

11. Podle § 86 odst. 1. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zsu“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zsu poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Podle § 75 zsu poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, odbornou péčí se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecním zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

12. Podle § 2991 odst. 1,2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen také „zsu“) je zřejmé, že zákon je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Z důvodové zprávy k § 86 zsu se podává, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Při získání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem…14. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dle Nejvyššího soudu již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1. zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dle Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí dovodil také Nejvyšší Správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1.4.2015. V nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. US 4129/18 ze dne 26.2.2019, na který také žalobkyně odkazuje, se Ústavní soud taktéž zabýval splněním povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dané ustanovením § 9 odst. 1. zákona č. 145/2010 a obiter dictum mimo jiné uvedl, že stávající účinná právní úprava zakotvená v § 86 zákona č. 257/2006 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, je obsahově obdobná předchozí právní úpravě, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila.

15. V souzeném případě soud po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným nebyla smlouva o úvěru platně uzavřena z důvodu porušení povinnosti dané § 86 odst. 1 zsu, neboť žalobkyně s odbornou péčí neposoudila, zda je ve schopnostech žalovaného úvěr řádně splatit bez nezbytnosti druhotného zadlužení. Žalobkyně sice řádně ověřila tvrzené příjmy žalovaného, avšak vůbec neověřovala uváděné celkové výdaje na všechny potřeby žalovaného, přitom tvrzená částka 11 000 Kč je značně podhodnocená i jen, jde-li o samotné náklady bydlení v pronajatém domě, když ty jsou Kladně i násobně vyšší, jak je soudu z úřední činnosti známo. Posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí by v tomto případě odpovídalo ověření výše tvrzených výdajů na bydlení, což však nebylo žalobkyní ani tvrzeno. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného zcela formálně s cílem lichevní úvěr (přislíbené plnění v souvislosti s úvěrovanou jistinou převyšuje 50 % jistiny, když úrok dosahuje zcela nemravných 480 % ročně!) poskytnout. Nelze se ztotožnit s názorem, že při posuzování výdajové stránky rozpočtu úvěrovaného postačí vyjít z informací spotřebitele a zákonného předpokladu, že ten jedná poctivě. V souladu se shora citovanou judikaturou tato obecná povinnost poctivého jednání nezbavuje úvěrujícího zákonné povinnosti posoudit výdaje spotřebitele s odbornou péčí, tj. i se zohledněním informací o reálných běžných výdajích za život v daném čase a místě. Jde-li o odborné posouzení věrohodnosti tvrzení žalovaného o pravidelných výdajích, mohla žalobkyně např. vyjít ze statistických ročenek Českého statistického úřadu, které běžné uvádějí např. průměrné náklady bydlení v daném roce a kraji. Soud tak shrnuje, že nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru podle § 87 odst. 1 zsu (k tomu srovnej např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. 15 Co 246/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 in www. beck online).

16. V řízení bylo dále výpisem z účtu prokázáno, že na základě neplatné smlouvy žalovaný čerpal úvěr ve výši 37 000 Kč a nic nevrátil. V důsledku přijetí částky 37 000 Kč se tak žalovanému dostalo na úkor žalobkyně bezdůvodného obohacení. Soud proto podle § 2991 občanského zákoníku uložil žalovanému povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit.

17. Nárok z bezdůvodného obohacení byl podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku splatný k výzvě žalobkyně obsažené v oznámení o zesplatnění. V souladu s domněnkou doby dojití dle § 573 občanského zákoníku tak byl žalovaný vyzván k zaplacení dne nejpozději dne 21. 1. 2024. Jestliže žalovaný dluh tohoto dne nezaplatil, dostal se podle § 1968 občanského zákoníku do prodlení a je podle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. povinen zaplatit žalobkyni také úrok z prodlení ve výši, jak uvedeno v I. výroku rozsudku. Co do rozdílu mezi důvodným úrokem z prodlení a žalovaným úrokem z prodlení byla žaloba zamítnuta.

18. Nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, smluvního úroku byl zamítnut a contrario § 1721 a § 1723 odst. 3 občanského zákoníku, protože při neplatně sjednané smlouvě o úvěru povinnost zaplatit uvedené částky žalovanému z žádné smlouvy, či právního předpisu nevyplývá.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 682,04 Kč, přičemž tato částka představuje 25,16 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 62,58 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 37,42 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 958 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 59 126 Kč sestávající z částky 3 500 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 1 750 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 650 Kč ve výši 2 026,50 Kč.

20. Soudní poplatek byl doměřen podle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 písm. b) sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.