217 C 126/2025

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní Mgr. Petrou Novákovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zaplacení částky 35 440 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 31. 7. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 15 440 Kč s úrokem z prodlení z částky 8 000 Kč od 31. 7. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 466 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 20 000 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 40 % měsíčně v částce 8 000 Kč, s úrokem z prodlení a smluvní pokutou ve výši 7 440 Kč s odůvodněním, že žalované poskytla na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 27. 3. 2024 úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaná zavázala zaplatit spolu se sjednaným úrokem ve výši 40 % měsíčně. Protože žalovaná úvěr řádně nehradila, byl zesplatněn nejpozději ke dni 30. 7. 2024. Žalovaná dluh nezaplatila ani k předžalobní upomínce právního zástupce žalobkyně.

2. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ač byl soudem vyzvána.

4. Dne 16. prosince 2025 bylo ve věci podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednáno v nepřítomnosti žalobkyně, která se z účasti na ústním jednání opakovaně omluvila, a žalované, která se bez omluvy nedostavila.

5. Soud v řízení provedl níže uvedené listinné důkazy.: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 27. 3. 2024 ve spojení s výpisem z běžného účtu žalované a kopie jejího občanského průkazu bylo zjištěno, že mezi žalobkyní a žalovanou bylo jednáno o uzavření smlouvy o úvěru, z titulu smlouvy o úvěru žalobkyně žalované vyplatila dne 27. 3. 2024 částku 20 000 Kč na účet žalované. Výpis z běžného účtu žalované prokazuje, že žalobkyně měla k dispozici údaje o příchozích platbách a výdajích žalované, z nichž se mimo jiné podává, že v měsíci únoru 2024 skončil účet se záporným zůstatkem – 48,08 Kč, tento měsíc své výdaje žalovaná financovala co do částky ve výši 23 900 Kč ze svého příjmu ze zaměstnání a co do částky 46 200 Kč ze spotřebitelských úvěrů od nebankovních institucí. Dle listiny nazvané smlouva o úvěru byl úvěr splatný měsíčně ve splátkách nejméně ve výši splatných úroků, tj. s ohledem na 40 % úrok měsíčně, částkou 8 000 Kč měsíčně. Z výpisu z běžného účtu žalované se podává, že tuto splátku by žalovaná nebyla schopna platit, aniž by se nemusela z důvodu úhrady splátky zadlužit. Soud tak neměl za prokázané, že žalobkyně s řádnou péčí před poskytnutím úvěru posuzovala úvěruschopnost žalované. Z písemnosti nazvané zesplatnění spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne 27. 7. 2024 bylo shledáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení celého zesplatněného úvěru, tj. i částky 20 000 Kč, do tří dnů. Z předžalobní upomínky právního zástupce žalobkyně žalované ze dne 7. 8. 2025 ve spojení se zprávou pošty o doručování zásilky bylo doloženo, že žalovaná byla žalobkyní vyzvána k zaplacení dluhu před podáním žaloby.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“, nebo „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 odst. 1. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zsu“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zsu poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud přihlédne k neplatnosti smlouvy i bez návrhu.

8. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

9. Podle § 2991 odst. 1,2 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ust. § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

10. Podle § 1958 odst. 2 o.z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Je-li smlouva o úvěru podle § 87 z.s.u neplatná, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 1968 o.z., dlužník který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

12. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen také „zsu“) je zřejmé, že zákon je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Z důvodové zprávy k § 86 zsu se podává, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Při získání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem…14. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dle Nejvyššího soudu již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1. zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dle Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí dovodil také Nejvyšší Správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1.4.2015. V nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. US 4129/18 ze dne 26.2.2019 se Ústavní soud taktéž zabýval splněním povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dané ustanovením § 9 odst. 1. zákona č. 145/2010 a obiter dictum mimo jiné uvedl, že stávající účinná právní úprava zakotvená v § 86 zákona č. 257/2006 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, je obsahově obdobná předchozí právní úpravě, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila. I v tomto nálezu Ústavní soud vyšel z prejudikatury Soudního dvora EU, a to jmenovitě rozsudku ze dne 18.12.2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus , jméno FO, a další v němž vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102/EHS a její bod 26 preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací („na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)“, tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Ústavní soud tak uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

15. V souzeném případě žalobkyně neprokázala, že před poskytnutím úvěru řádně posoudila schopnost žalované poskytnutý úvěr za sjednaných podmínek splatit bez ohrožení uspokojení jejích běžných potřeb a nezbytnosti druhotného zadlužení, naopak z předloženého výpisu z účtu žalované se jednoznačně podává, že žalovaná své běžné výdaje financovala pomocí zadlužení, čemuž odpovídá také zjištění z evidence soudu, kdy na majetek žalované byly v rozpětí roku 2016 až 2020 zahájeny tři exekuce, ve dvou případech pro zjevně dluh ze spotřebitelského úvěru (soudě dle věřitele). Soud tak uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně řádně splnila povinnost dle § 86 odst. 1 zsu, a proto je smlouva o úvěru dle § 87 zsu absolutně neplatná.

16. Za stavu, kdy smlouva o úvěru je neplatná, avšak výpis z účtu žalobkyně prokazuje, že na základě této neplatné smlouvy bylo žalované vyplaceno 20 000 Kč, přičemž žalovaná v řízení ani netvrdila, že cokoliv z této částky žalobkyni zaplatila, uložil soud žalované podle § 2991 odst. 1,2 občanského zákoníku vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 20 000 Kč. Při neplatné smlouvě byl dluh z bezdůvodného obohacení splatný k výzvě věřitele, k čemuž došlo oznámením o zesplatnění úvěru. Splatnost dluhu tak nastala 30. 7. 2024.

17. Protože žalovaná v době splatnosti bezdůvodné obohacení nezaplatila, dostala se do prodlení a je podle § 1968 a § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a v souladu se žalobním žádáním povinna zaplatit úrok z prodlení ve výši tak, jak uvedeno v I. výroku tohoto rozsudku.

18. Co do nárokovaného kapitalizovaného smluvního úroku, jako i úroku z prodlení z této částky a co do smluvní pokuty byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, když žalovaná nebyla a contrario § 1721 a § 1723 odst. 1 občanského zákoníku povinna tyto platby zaplatit.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně byla úspěšná ze 73 % (z jistiny a smluvní pokuty celkem 27 440 Kč) a žalovaná z 27 %, soud proto přiznal žalobkyni 46 % náhrady nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 1372 Kč (soudní poplatek byl vyměřen také z kapitalizovaného úroku celkem ve výši 1418 Kč, ač měl být vyměřen pouze z jistiny a smluvní pokuty) a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 27 440 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč, ze 100 % náhrada nákladů řízení činí 3 187 Kč.

20. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud byl proto podle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 písm. b) sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, povinen soudní poplatek doměřil. Nicméně, soudní poplatek byl vyměřen v nesprávné výši 1 418 Kč jako 4 % z částky 35 440 Kč, ač měl být vyměřen z částky 27 440 Kč. Soudní poplatek ve výši 5 % z částky 27 440 Kč činí 1 372 Kč. Soudní poplatek nebyl zaplacen k výzvě soudu. Protože rozdíl mezi výší poplatkové povinnosti a skutečně zaplaceným poplatkem činí 46 Kč, což je méně než nevratných 50 Kč, nerozhodl soud podle § 10 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích o jeho vrácení.