217 C 213/2022

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Novákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 15 133,87 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 500,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 500,01 Kč od 12. 8. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 3 106,86 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 442,90 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12 195,35 Kč, co do úroku z prodlení z částky 13 758,06 Kč od 29. 7. 2022 do 11. 8. 2022 ve výši 11,75 % ročně, co do úroku z prodlení z částky 1 258,05 Kč od 12. 8. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 598,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně soudní poplatek ve výši 200 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky ve výši 13 758,06 Kč na jistině, částky 442,90 Kč jako nesplaceného kapitalizovaného úroku z prodlení z jistiny, nákladů na upomínání ve výši 473 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12 195,35 Kč (nesplaceného úroku do splatnosti smlouvy ve výši 1 211,90 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 691,11 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 1 268,97 Kč, nesplaceného inkasního poplatku ve výši 2 457,97 Kč, postoupeného smluvního úroku ve výši 565,40 Kč po konečné splatnosti) a smluvní pokuty ve výši 1 375,81 Kč. To vše s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou byla uzavřena po posouzení úvěruschopnosti žalované smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalovaná převzala v hotovosti vyplacený úvěr ve výši 15 000 Kč, který se zavázala zaplatit spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru a inkasním poplatkem v celkové výši 12 888 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč nejpozději do 4. 4. 2022, což nesplnila, když zaplatila jen částku 2 499,99 Kč. Pro případ prodlení se splácením byla mezi stranami sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 procenta denně. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni. Žalovaná nic dalšího než zmíněných 2 499,99 Kč nezaplatila ani k předžalobní upomínce právního zástupce žalobkyně.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz.

3. Ve věci bylo dne 31. 1. 2023 jednáno podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se omluvila prostřednictvím svého právního zástupce, žalovaná, ač řádně předvolána, se nedostavila.

4. Soud v řízení provedl níže uvedené listinné důkazy.: Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 4. 2. 2021 [číslo] mezi [právnická osoba] a žalovanou ve spojení s předsmluvními informacemi a žádostí o úvěr ze dne 4. 2. 2021 vyplněné a podepsané žalovanou bylo shledáno, že úvěrující se zavázal poskytnout žalované hotovostní úvěr ve výši 15 000 Kč, kdy žalovaná se zavázala čerpaný úvěr splácet formou pravidelných14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč zahrnujících vedle splátky jistiny také splátku kapitalizovaného úroku ve výši 1 444 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, poplatku za náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 394 Kč a inkasního poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 2 700 Kč. Podpisem smlouvy žalovaná potvrdila přijetí hotovostního úvěru. Z žádosti o úvěr bylo zjištěno, že poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy šetřil dotazníkovým způsobem úvěruschopnost žalované s těmito zjištěnými informacemi.: Žalovaná dle svého vyjádření byla v době sjednávání úvěrové smlouvy na rodičovské dovolené s příjmem z rodičovského příspěvku ve výši 10 000 Kč měsíčně, dále měla příjem z vyplácených dávek sociálního zabezpečení ve výši 7 624 Kč, byla svobodná, měla dvě nezaopatřené děti, náklady na bydlení a energie v nájemním bydlení uvedla měsíčně ve výši 3 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a ostatní osobní náklady v měsíční výši 9 090 Kč, na srážky ze mzdy, či výživné měsíčně hradila 500 Kč. Výpisem věcí vedených pro žalovanou u Okresního soudu v Kladně bylo prokázáno, že do roku 2021 včetně bylo na majetek žalované nařízeno celkem 6 exekucí (od roku 2018 pro pohledávku ve výši 3 561,66 Kč s příslušenstvím v roce 2018, v roce 2020 pro pohledávku ve výši 61 486,54 Kč s příslušenstvím, v roce 2021 pro pohledávku ve výši 4 671 Kč s příslušenstvím a pro pohledávku ve výši 4 335,72 Kč s příslušenstvím). Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 4. 8. 2022 ve spojení s poštovním podacím archem bylo prokázáno, že pohledávka ze smlouvy o úvěru za žalovanou byla postoupena společností [právnická osoba] žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna oznámením daným k poštovní přepravě dne 8. 8. 2022. Toto oznámení také prokazuje výzvu žalované k zaplacení dluhu. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky žalobkyně bylo zjištěno, že žalovaná byla upomínána o zaplacení žalobkyní dopisem ze dne 8. 9. 2022, pokusem o osobní kontakt ze dne 21. 9. 2022 a dne 5. 10. 2022. Z předžalobní upomínky právního zástupce žalobkyně ve spojení s poštovním podacím archem má soud za prokázané, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení dluhu ještě před podáním žaloby. Žalovaná netvrdila a ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by na dluh vůči žalobkyni, či jejího právního předchůdce zaplatila více než částku 2 499,99 Kč.

5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 86 odst. 1. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zsu“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zsu poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Podle § 75 zsu poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, odbornou péčí se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecním zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

7. Podle § 2991 odst. 1,2 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ust. § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

8. Podle § 1958 odst. 2 o.z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1968 o.z., dlužník který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

9. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen také„ zsu“) je zřejmé, že zákon je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Z důvodové zprávy k § 86 zsu se podává, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Při získání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem… 11. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dle Nejvyššího soudu již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1. zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dle Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí dovodil také Nejvyšší Správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1.4.2015. V nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. US [číslo] ze dne 26.2.2019 se Ústavní soud taktéž zabýval splněním povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dané ustanovením § 9 odst. 1. zákona [číslo] obiter dictum mimo jiné uvedl, že stávající účinná právní úprava zakotvená v § 86 zákona č. 257/2006 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, je obsahově obdobná předchozí právní úpravě, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila. I v tomto nálezu Ústavní soud vyšel z prejudikatury Soudního dvora EU, a to jmenovitě rozsudku ze dne 18.12.2014 ve věci C [číslo] CA Consumer Finance s.a. versus [jméno] [příjmení] a další v němž vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a její bod 26 preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací („ na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)“, tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Ústavní soud tak uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

12. Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen„ SDEU“) Consumer Finance, CE [číslo] podává, že důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že úvěruschopnost byla řádně podnikatelem posuzována, přitom spočívá na poskytovateli.

13. Z rozsudku SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] OPR- [právnická osoba] proti GK se podává, že Soudní dvůr přihlásil k aplikovatelnosti svého rozhodnutí ze dne 18.12.2014 CA Consumer Finance, C [číslo] a mimo jiné také zopakoval, že z článku 8 odst. 1 směrnice 208/48 ve spojení s bodem 28 jejího odůvodnění vyplývá, že před uzavřením úvěrové smlouvy je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele, přičemž tato povinnost může případně zahrnovat i vyhledávání v příslušných databázích. V tomto ohledu je nutno připomenout, že v souladu s bodem 26 z odůvodnění této směrnice má tato povinnost za cíl, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Tato povinnost navíc tím, že směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti přispívá k uskutečnění cíle směrnice 2008/48, kterým je provést v úpravě spotřebitelských úvěrů úplnou a kogentní harmonizaci. V tomto rozhodnutí SDEU opět zdůraznil princip efektivity při interpretaci právní úpravy, která je přímou transpozicí směrnic unijního práva, tj. i směrnice 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby byl naplněn cíl právní regulace EU. S ohledem na uvedený princip efektivity transpozice směrnice se má soud přidržet při nedostatečné transpozici do vnitrostátního práva znění Směrnice a jejího cíle.

14. V souzeném případě soud po zhodnocení důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] před poskytnutím úvěru řádně neposoudil schopnost žalované poskytnutý úvěr za sjednaných podmínek splatit bez ohrožení uspokojení jejích běžných potřeb, když v řízení bylo prokázáno, že poskytovatel vyšel pouze ze sdělení žalované, že má z dávek sociálního zabezpečení příjem ve výši 17 624 Kč [právnická osoba] dále s odbornou péčí nezjišťovala informace o výdajové stránce rozpočtu žalované, jestliže se spokojila s tvrzením žalované, že má běžné výdaje na bydlení v nájemním bytě při minimálně třech osobách v domácnosti ve výši 3 000 Kč v roce 2021, což je částka v porovnání k běžným výdajům na bydlení tříčlenné rodiny v nájemním bytě v městě [obec] zcela podhodnocená. Dále se spokojila s údajem o běžných ostatních životních výdajích pro tři osoby (zřejmě dvě děti ve věku do 15 let) ve výši 9 090 Kč, což je částka pod hranicí životního minima, které by činilo 9 950 Kč (§ 2, § 3 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů). [příjmení] 9 090 Kč pro výživu a základní zaopatření tří osob byla v roce 2021 zcela nedostatečná k úhradě běžných nákladů ve stravě, ošacení, hygieně, zdravotní péči, nemluvě o nákladech na služby elektronických komunikací a minimální zájmovou činnost. Žalobkyně si neověřovala pravdivost tvrzení žalované o jeho splátce dluhů, ač z veřejně dostupného rejstříku exekucí by musela zjistit informaci o exekucích na majetek žalované. Soud proto uzavřel, že posouzení úvěruschopnosti žalované bylo v daném případě před poskytnutím úvěru provedeno ze strany poskytovatele zcela formálně s cílem získat takové údaje, které by sjednání závazku žalované ve výši 1 992 Kč měsíčně vyhovovaly, nikoliv však s cílem naplnit smysl a účel zákonné povinnosti poskytovatele posoudil úvěruschopnost žalované. Jestliže by právní předchůdce žalobkyně posoudil úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, musel by nutně dospět k závěru, že sjednávaný úvěr nebude schopna hradit bez sekundárního zadlužení.

15. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu ust. § 118a) odst. 1, odst. 3 o.s.ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že její právní předchůdce s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalované) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, když tady mohly být přítomny okolnosti, které by shora uzavřený skutkový závěr vyvrátily, např. v podobě dlouhodobé finanční výpomoci třetí osoby. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila a své břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu ke zjišťování schopností žalované splácet spotřebitelský úvěr neunesla. Soud tak uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně řádně splnil povinnost dle § 86 odst. 1 zsu. Veden zásadou efektivity při výkladu ustanovení § 86 a zejména § 87 zsu dospěl soud k závěru, že bez důsledku porušení povinnosti § 86 odst. 1 zsu v podobě absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru by byl stěží naplněn cíl transponované Směrnice, tj. zodpovědné úvěrování a ochrana spotřebitele před nezodpovědným zadlužováním, a proto k neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru přihlédl v souladu s § 588 občanského zákoníku z moci úřední.

16. Za stavu, kdy smlouva o úvěru je neplatná, avšak smlouva o úvěru prokazuje, že při jejím uzavření byla žalované vyplacena hotovostní částka 15 000 Kč, přičemž žalovaná zaplatila žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci jen částku 2 499,99 Kč, dostalo se žalované na základě této neplatné smlouvy na úkor jmenované společnosti bez spravedlivého důvodu bezdůvodného obohacení ve výši 12 500,01 Kč.

17. Smlouva o postoupení pohledávek ve spojení s oznámením o postoupení pohledávky prokazují, že pohledávka ze smlouvy byla postoupena dle § 1879 a násl. o.z. na žalobkyni. V právní teorii i judikatuře soudů se ustálil právní názor, že na postupníka přechází v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky i nárok z případného bezdůvodného obohacení při neplatnosti původní smlouvy. Za daného stavu soud proto podle § § 2991 odst. 1,2 o.z. uložil žalované povinnost vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 12 500,01 Kč. Co do zbytku byla žaloba zamítnuta. Pokud jde o náklady spojené s uplatněním pohledávky, které žalobkyně odvozuje ze smlouvy o úvěru, včetně obchodních podmínek, tak pro jejich přiznání zde není pro neplatnost smlouvy právní důvod. V této výši nevznikla žalobkyni ani majetková újma v příčinné souvislosti s prodlením žalované k vydání bezdůvodného obohacení, když soud má za to, že následné upomínání dopisem při neúspěšných předchozích upomínkách o zaplacení (výzvy v rámci oznámení o postoupení pohledávky), jako i osobní výjezdy do bydliště žalované nebyly k vymožení pohledávky účelné. Nárok na smluvní pokutu byl zamítnut pro neprokázání platného sjednání smluvní pokuty mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně.

18. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele ve smyslu ust. § 1958 o.z. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni dle ust. § 1968 o.z. ve spojení s § 1970 o.z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Oznámení o postoupení pohledávky s výzvou k plnění ze dne 4. 8. 2022 ve spojení s poštovním podacím archem, dokládajícím předání k poštovní přepravě dne 8. 8. 2022, s přihlédnutím k domněnce dojití dle § 573 občanského zákoníku prokazují, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení i částky 12 500,01 Kč dne 11. 8. 2022. Soud proto přiznal žalobkyni úrok z prodlení od 12. 8. 2022 ve výši úrokové sazby dle žaloby, když soud nemůže jít ve svém rozhodnutí nad petit žaloby. Co do rozdílu mezi důvodným nárokem na úrok z prodlení a úrokem z prodlení v žalované výši byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 598,70 Kč, přičemž tato částka představuje 65,2 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 82,6 % a úspěchu žalované v rozsahu 17,4 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15 133,87 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

20. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto podle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 písm. b) sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, soudní poplatek doměřil.