217 C 71/2024

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Novákovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 105 753,14 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 68 000 Kč s úrokem z prodlení od 20. 4. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 37 753,14 Kč, co do úroku ve výši 29,7 % ročně z částky 68 000 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení, co do úroku z prodlení z částky 82 152,20 Kč od 1. 9. 2023 do 19. 4. 2024 ve výši 15 %, co do úroku z prodlení z částky 14 152,20 Kč od 20. 4. 2024 do zaplacení ve výši 15 % ročně, co do úroku z prodlení z částky 68 000 Kč od 20. 4. 2024 do zaplacení ve výši 0,25 % ročně se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 8 220 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně soudní poplatek ve výši 1 058 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 105 753,14 Kč (z toho tzv. nová jistina 82 152,20 Kč, dlužné poplatky za pojištění ve výši 504 Kč, smluvní pokuta ve výši 23 096,94 Kč s příslušenstvím tak, jak uvedeno v I. a II. výroku tohoto rozsudku, a to s odůvodněním, že jde o dluh žalovaného ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 16. 5. 2023 po posouzení úvěruschopnosti žalovaného mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, . a žalovaným, na základě které žalovaný obdržel od úvěrující věr ve výši 68 000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit spolu s poplatky a sjednaným úrokem v pravidelných 42 měsíčních splátkách po 5 204 Kč, přičemž žalovaný splátky úvěru řádně a včas nehradil, úvěr byl tedy v souladu se smlouvou ke dni 22. 8. 2023 zesplatněn, k tomuto datu na částku 84 054 Kč. V souladu se smlouvou vznikla žalovanému povinnost platit úrok z prodlení a také v důsledku prodlení i smluvní pokutu. K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně doplnila, že poskytovatel úvěru šetřil úvěruschopnost žalovaného jeho lustrací v nebankovních registrech klientských informací SOLUS a NRKI, dále v insolvenčním rejstříku, šetřením dotazníkovým způsobem s doložením příjmů výpisem z běžného účtu žalovaného o příchozí mzdě za období od září 2022 do dubna 2023, ohledně výdajů žalovaného poskytovatel úvěru dotazníkovým způsobem zjistil, že žalovaný má pravidelné výdaje ve výši 8 775 Kč, toto zjištění poskytovatel porovnal s tehdy aktuálním životním minimem ve výši 4 860 Kč dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním minimu a existenčním minimu, včetně prováděcího nařízení vlády. Žalobkyně zdůraznila, že dle zákonné úpravy je životní minimum stanoveno jako kritérium pro společensky nezbytnou hranici peněžních příjmů člověka k zajištění výživy a ostatních základních životních potřeb. Dále žalobkyně rozvedla, že žalovaným uvedená částka 3 915 Kč jako náklad na bydlení odpovídá nákladům za nájem, resp. spolunájem v regionu , Anonymizováno, . Dle žalobkyně tak poskytovatel úvěru řádně uzavřel na základě zjištěných úvěrů a ověření bezdlužnosti žalovaného ve veřejných databázích na schopnost žalovaného úvěr splatit. Žalobkyně má za to, že k objektivnímu paušálnímu určení výdajů klienta zcela postačí, jestliže vyjde ze zákonného životního minima (neuvede-li klient částku výdajů vyšší). Žalobkyně také zdůraznila obecnou povinnost klienta jednat ve smluvních vztazích poctivě, v případě jednání o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru tato povinnost plyne z § 84 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

2. Ve věci nebyl vydán platební rozkaz. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ač byla soudem vyzvána.

3. Dne 20. srpna 2024 bylo ve věci podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednáno v nepřítomnosti žalovaného, který se bez omluvy nedostavil.

4. Soud v řízení rozhodl na základě níže uvedených důkazů.:

5. Výpisem z obchodního rejstříku byla prokázána právní osobnost žalobkyně6. Z předložené smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 16. 5. 2023 včetně karty klienta a dokladu o vyplacení úvěru ze dne 16. 5. 2023 bylo prokázáno, že společnosti , právnická osoba, . z titulu smlouvy o úvěru zaslala žalovanému (jak prokazuje předložený výpis z běžného účtu žalovaného zachycující platby mzdy, dále zpráva banky a mimořádný výpis z běžného účtu žalovaného) na jeho účet dne 16. 5. 2023 částku 68 000 Kč. Žalovaný v řízení ani netvrdil, že by z této vyplacené částky žalobkyni, či společnosti , právnická osoba, . cokoliv zaplatil, nebo, že by na jeho straně byl právní důvod pro ponechání si těchto peněz. Z dotazníkového formuláře žalobkyně, který je podepsán číselným kódem, jež však autentičnost obsahu před podpisem neprokazuje, bylo zjištěno, že společnost , právnická osoba, . při šetření úvěruschopnosti žalovaného vycházela z pravidelného příjmů žalovaného ve výši 17 280 Kč měsíčně čistého (což ověřila výpisem z běžného účtu žalovaného o příchozí mzdě od září 2022 do dubna 2024). Jde-li o pravidelné výdaje žalovaného, vyšla žalobkyně z částky 4 860 Kč jako životního minima žalovaného, dále z částky 3 915 Kč jako nákladů na nájemné a inkaso za dále zjištěných informací, že žalovaný žije sám v pronájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost a kromě nákladů na bydlení a kalkulovaného životního minima nemá žádné další výdaje (cestovné, záliby, splátky, léky, apod). Žalobkyně tak uzavřela, že žalovaný má dostatečnou rezervu ve výši 7 515 Kč ke splacení sjednávaného úvěru. Z prohlášení bylo dále zjištěno, že žalovaný měl uvést svého zaměstnavatele se sídlem v , Anonymizováno, . Jak prokazuje tvrzení žaloby a předložené smluvní písemnosti, žalovaný komunikoval se žalobkyní prostřednictvím prostředků elektronické komunikace. Protože zjištění o výdajích ve výši 8 775 Kč z karty hodnocení klienta soud pokládal za zjevně nereálné za stavu, kdy tato karta nasvědčuje, že žalovaný do zaměstnání z místa bydliště dojíždí, s čímž jsou běžně spojeny výdaje, dále zjevně musí mít obvyklé výdaje na poskytování služeb elektronických komunikací, jestliže se žalobkyní touto cestou komunikoval, především však uvedl vzhledem k obvyklým výdajům na bydlení jednoznačně podhodnocenou částku, jejíž pravdivost žalobkyně nijak neosvědčila (např. nájemní smlouvou, výpisem z účtu zachycujícím také platby nájmu, apod., vyzval soud žalobkyni po kvalifikovaném poučení dle § 118 a) odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení, zda a jakým způsobem poskytovatel úvěru pravdivost prohlášení žalovaného o nákladech bydlení ověřila, včetně označení důkazních prostředků k prokázání doplněných tvrzení. Po tomto poučení žalobkyně setrvala na svém procesním stanovisku o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného a již nic nedoplnila. Výpis věcí evidovaných pro osobu žalovaného u Okresního soudu v Kladně prokazuje, že ke dni uzavření smlouvy o úvěru nebylo vydáno exekutorovi zdejším soudem pověření k provedení exekuce na majetek žalovaného. Výpis záznamů z registru SOLUS a z nebankovního registru klientských informací ke dni 22. 4. 2023 dokládají, že poskytovatel úvěru v těchto registrech lustroval žalovaného s negativním výsledkem ohledně jeho zápisu jako neplatícího dlužníka. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 21. 8. 2023 soud shledal zesplatnění úvěru a výzvu žalovanému k zaplacení celkem částky 84 054,00 Kč z důvodu smlouvy o úvěru, nicméně tato listina sama o sobě neprokazuje, že se výzva k zaplacení dostala do dispoziční sféry žalovaného. Po poučení dle § 118a) odst. 1,3 o.s.ř. žalobkyně žádný důkaz k prokázání doručení této výzvy k zaplacení žalovanému neoznačila. Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 4. 2024ve spojení s poštovním podacím lístkem prokazují, že pohledávka za žalovaným z titulu smlouvy o úvěru byla postoupena společností , právnická osoba, . na žalobkyni a také, že žalovaný byl vyznám k zaplacení dluhu touto písemností danou k poštovní přepravě dne 16. 4. 2024. Předžalobní upomínka ve spojení s poštovním podacím archem dokládá výzvu žalovanému k zaplacení ještě před podáním žaloby.

7. Podle § 86 odst. 1. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zsu“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zsu poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Podle § 75 zsu poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, odbornou péčí se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecním zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

8. Podle § 2991 odst. 1,2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

9. Z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen také „zsu“) je zřejmé, že zákon je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Z důvodové zprávy k § 86 zsu se podává, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Při získání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem…10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dle Nejvyššího soudu již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1. zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dle Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí dovodil také Nejvyšší Správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1.4.2015. V nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. US 4129/18 ze dne 26.2.2019, na který také žalobkyně odkazuje, se Ústavní soud taktéž zabýval splněním povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dané ustanovením § 9 odst. 1. zákona č. 145/2010 a obiter dictum mimo jiné uvedl, že stávající účinná právní úprava zakotvená v § 86 zákona č. 257/2006 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, je obsahově obdobná předchozí právní úpravě, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila.

11. V souzeném případě soud po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, . a žalovaným nebyla smlouva o úvěru platně uzavřena z důvodu porušení povinnosti dané § 86 odst. 1 zsu, neboť poskytovatel s odbornou péčí neposoudil, zda je ve schopnostech žalovaného úvěr řádně splatit bez nezbytnosti druhotného zadlužení. Poskytovatel sice řádně zjistil, že žalovaný není veden jako problémový dlužník v registru dlužníků, nicméně, jestliže od žalovaného obdržel informace o pravidelných výdajích, a to vzhledem k cenové hladině v roce 2023 ve zjevně podhodnocené výši, když dle tvrzení žalobkyně podle údaje od žalovaného částka 4 860 Kč měla pokrývat náklady dospělého muže žijícího samostatně na stravu, ošacení, hygienu, dojíždění do zaměstnání, na platby za užívání elektronických komunikací (bez nákladů na případnou zdravotní péči, záliby apod.) a částka 3 915 Kč náklady na bydlení samostatně žijící osoby v pronájmu (při jinak obvyklém nájemném za užívání malometrážního bytu v regionu Kladenska ve výši nejméně 9 000 Kč, jak je soudu z úřední činnosti známo), vyžadovalo posouzení úvěruschopnosti ověření informací o takto nízkých výdajích i prostřednictvím dodatečně předložených listin (např. vyžádáním výpisu z běžného účtu, dokladu o výši plateb na elektronické komunikace, nájemní smlouvou apod). Ověření pravdivosti zjevně podhodnocených výdajů poskytovatelem úvěru žalobkyně ani netvrdila. Nelze přisvědčit žalobkyni, že při posuzování výdajové stránky rozpočtu úvěrovaného postačí vyjít ze zákonem udávaného životního minima. V souladu se shora citovanou judikaturou sice údaj životního minima může být podpůrným hlediskem při posuzování úvěruschopnosti, nicméně jeho uvedení nezbavuje úvěrujícího zákonné povinnosti posoudit výdaje spotřebitele s odbornou péčí, tj. i se zohledněním informací o reálných běžných výdajích za život v daném čase a místě, které nelze obecně redukovat na zákonem určenou minimální hranici příjmu osoby k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (§ 1 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů), když naštěstí není běžné, že by lidé obvykle byli nuceni vyžít z příjmu zajišťujícího pokrytí jen základních životních potřeb, zvláště, když dojíždí do zaměstnání. Jde-li o odborné posouzení věrohodnosti tvrzení žalovaného o pravidelných výdajích, mohla žalobkyně např. vyjít ze statistických ročenek Českého statistického úřadu, které běžné uvádějí např. průměrné náklady bydlení v daném roce a kraji. Soud tak shrnuje, že dostalo-li se společnosti , právnická osoba, . od žalovaného informací o jeho běžných životních nákladech na hranici základních životních potřeb, jejichž pravdivost nijak neověřovala, neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí v souladu s ustanovením § 86 z.s.u. Odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě a sdělit jen pravdivé údaje se poskytovatel úvěru své zákonné povinnosti zprostit nemůže. V projednávaném případě se přitom žalovaný měl smluvně zavázat v souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit celkem částku 211 512 Kč během 3,5 roku s měsíční platbou ve výši cca 30 % z pravidelného příjmu žalovaného, který sám o sobě je pod průměrným příjmem fyzických osob (v roce 2023 dosahovala průměrná mzda hrubého v ČR dle zjištění Českého statistického úřadu částky 43 341 Kč, viz. stránky Českého statistického úřadu), což vznáší značné pochybnosti o reálnosti splacení dluhu. Nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru podle § 87 odst. 1 zsu (k tomu srovnej např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. 15 Co 246/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 in www. beck online).

12. V řízení bylo dále výpisem z běžného účtu žalovaného a dokladu o vyplacení úvěru prokázáno, že společnost , právnická osoba, . na základě neplatně uzavřené smlouvy vyplatila žalovanému částku 68 000 Kč, na kterou žalovaný nic nezaplatil. V důsledku přijetí částky 68 000 Kč bez právního důvodu se tak žalovanému dostalo na úkor žalobkyně, na níž byla pohledávka postoupena dle § 1879 a § 1880 občanského zákoníku, jak prokazuje oznámení o postoupení pohledávky, bezdůvodného obohacení ve výši 68 000 Kč. Soud proto podle § 2991 občanského zákoníku uložil žalovanému povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit.

13. Nárok z bezdůvodného obohacení byl podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku splatný k výzvě společnosti , právnická osoba, . obsažené v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 4. 2024, dané k poštovní přepravě stejného dne. V souladu s domněnkou doby dojití dle § 573 občanského zákoníku tak byl žalovaný vyzván k zaplacení dne 19. 4. 2023. Jestliže žalovaný dluh tohoto dne nezaplatil, dostal se podle § 1968 občanského zákoníku do prodlení a je podle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. povinen zaplatit žalobkyni také úrok z prodlení ve výši, jak uvedeno v I. výroku rozsudku. Co do rozdílu mezi důvodným úrokem z prodlení a žalovaným úrokem z prodlení byla žaloba zamítnuta.

14. Nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, poplatků za pojištění, smluvního úroku, byl zamítnut a contrario § 1721 a § 1723 odst. 3 občanského zákoníku, protože při neplatně sjednané smlouvě o úvěru povinnost zaplatit uvedené částky žalovanému z žádné smlouvy, či právního předpisu nevyplývá.

1. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8 220 Kč, přičemž tato částka představuje 28 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 64 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 36 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného a doměřeného soudního poplatku v částce 5 289 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 105 753,14 Kč sestávající z částky 5 340 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 2 670 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 19 890 Kč ve výši 4 176,90 Kč.

2. Soudní poplatek byl doměřen podle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 písm. b) sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.