217 C 87/2022

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Novákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 14 339,17 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 501,46 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 501,46 Kč od 16. 1. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 13 849,44 Kč s úrokem z prodlení z částky 12 501,46 Kč od 23. 12. 2021 do 15. 1. 2022 ve výši 8,5 % ročně se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 697 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně soudní poplatek ve výši 200 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky ve výši 12 501,46 Kč na jistině s příslušenstvím, kapitalizovaného úroku ve výši 11 149,77 Kč, nákladů na upomínání ve výši 434 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 427,96 Kč a smluvní pokuty ve výši 1837,71 Kč. To vše s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena po posouzení úvěruschopnosti žalovaného smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalovaný převzal v hotovosti vyplacený úvěr ve výši 15 000 Kč, který se zavázal zaplatit spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru a inkasním poplatkem v celkové výši 12 888 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, což nesplnil, když zaplatil jen částku 4 992 Kč. Pro případ prodlení se splácením byla mezi stranami sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 procenta denně. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni. Žalovaný ničeho nezaplatil ani k předžalobní upomínce právního zástupce žalobkyně.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Ve věci bylo dne 12. 7. 2022 jednáno podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se omluvila prostřednictvím svého právního zástupce, žalovaný, ač řádně předvolán, se nedostavil.

4. Soud v řízení provedl níže uvedené listinné důkazy.: Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 4. 5. 2020 mezi [právnická osoba] a žalovaným ve spojení s předsmluvními informacemi a žádostí o úvěr ze dne 4. 5. 2020 vyplněné a podepsané žalovaným bylo shledáno, že úvěrující se zavázal poskytnout žalovanému hotovostní úvěr ve výši 15 000 Kč, kdy žalovaný se zavázal čerpaný úvěr splácet formou pravidelných14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč zahrnujících vedle splátky jistiny také splátku kapitalizovaného úroku ve výši 1 444 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, poplatku za náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 394 Kč a inkasního poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 2 700 Kč. Z žádosti o úvěr bylo zjištěno, že poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy šetřil dotazníkovým způsobem úvěruschopnost žalovaného s těmito zjištěnými informacemi.: Žalovaný dle svého vyjádření je hlášen k trvalému pobytu na adrese ohlašovny trvalého pobytu, je zaměstnán s příjmem ve výši 14 641 Kč měsíčně čistého, je svobodný a bezdětný, náklady na bydlení a energie má měsíčně ve výši 1 000 Kč, když dle svého sdělení bydlí u rodičů, náklady na dopravu, jídlo a ostatní osobní náklady má v měsíční výši 3 860 Kč, na splátky půjček měsíčně hradí částku 1 992 Kč dle svého prohlášení. Výpisem věcí vedených pro žalovaného u Okresního soudu v Kladně bylo prokázáno, že od roku 2011 až do roku 2019 bylo na majetek žalovaného nařízeno celkem 8 exekucí (pro nezaplacené jízdné a přirážku k jízdnému, pro náklady trestního řízení, pro pokutu města, pro pohledávku společnosti obchodující s pohledávkami ze spotřebitelských úvěrů), Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 1. 2022 ve spojení s poštovním podacím archem bylo prokázáno, že pohledávka ze smlouvy o úvěru za žalovaným byla postoupena společností [právnická osoba] žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn oznámením daným k poštovní přepravě dne 12. 1. 2022. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky žalobkyně bylo zjištěno, že žalovaný byl upomínán o zaplacení žalobkyní pokusem o osobní kontakt ze dne 23. 2. 2022 a dopisem ze dne 23. 2. 2022. Z předžalobní upomínky právního zástupce žalobkyně ve spojení s poštovním podacím archem má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dluhu ještě před podáním žaloby. Žalovaný netvrdil a ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by na dluh vůči žalobkyni, či jejího právního předchůdce zaplatil více než částku 4 992 Kč, z toho 2 498,54 Kč na jistinu.

5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 86 odst. 1. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zsu“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zsu poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Podle § 75 zsu poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, odbornou péčí se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecním zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

7. Podle § 2991 odst. 1,2 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ust. § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

8. Podle § 1958 odst. 2 o.z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1968 o.z., dlužník který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

9. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen také„ zsu“) je zřejmé, že zákon je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Z důvodové zprávy k § 86 zsu se podává, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Při získání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem… 11. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dle Nejvyššího soudu již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1. zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dle Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí dovodil také Nejvyšší Správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1.4.2015. V nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. US [číslo] ze dne 26.2.2019 se Ústavní soud taktéž zabýval splněním povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dané ustanovením § 9 odst. 1. zákona [číslo] obiter dictum mimo jiné uvedl, že stávající účinná právní úprava zakotvená v § 86 zákona č. 257/2006 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, je obsahově obdobná předchozí právní úpravě, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila. I v tomto nálezu Ústavní soud vyšel z prejudikatury Soudního dvora EU, a to jmenovitě rozsudku ze dne 18.12.2014 ve věci C [číslo] CA Consumer Finance s.a. versus [jméno] [příjmení] a další v němž vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a její bod 26 preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací („ na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)“, tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Ústavní soud tak uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

12. Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen„ SDEU“) Consumer Finance, CE [číslo] podává, že důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že úvěruschopnost byla řádně podnikatelem posuzována, přitom spočívá na poskytovateli.

13. Z rozsudku SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR- Finance s.r.o. proti GK se podává, že Soudní dvůr přihlásil k aplikovatelnosti svého rozhodnutí ze dne 18.12.2014 CA Consumer Finance, C -449/13 a mimo jiné také zopakoval, že z článku 8 odst. 1 směrnice 208/48 ve spojení s bodem 28 jejího odůvodnění vyplývá, že před uzavřením úvěrové smlouvy je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele, přičemž tato povinnost může případně zahrnovat i vyhledávání v příslušných databázích. V tomto ohledu je nutno připomenout, že v souladu s bodem 26 z odůvodnění této směrnice má tato povinnost za cíl, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Tato povinnost navíc tím, že směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti přispívá k uskutečnění cíle směrnice 2008/48, kterým je provést v úpravě spotřebitelských úvěrů úplnou a kogentní harmonizaci. V tomto rozhodnutí SDEU opět zdůraznil princip efektivity při interpretaci právní úpravy, která je přímou transpozicí směrnic unijního práva, tj. i směrnice 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby byl naplněn cíl právní regulace EU. S ohledem na uvedený princip efektivity transpozice směrnice se má soud přidržet při nedostatečné transpozici do vnitrostátního práva znění Směrnice a jejího cíle.

14. V souzeném případě soud po zhodnocení důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] před poskytnutím úvěru řádně neposoudila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr za sjednaných podmínek splatit bez ohrožení uspokojení jeho běžných potřeb, když v řízení bylo prokázáno, že vyšla pouze ze sdělení žalovaného, že je zaměstnaný s příjmem ve výši 14 641 Kč měsíčně čistého, tento příjem a jeho stabilitu nijak neověřila (např. z pracovní smlouvy, výplatní pásky, když v tomto směru soudu žádný důkaz nepředložila a prostá poznámka ve formulářové žádosti o úvěr, podle níž byl příjem ověřen z výplatní pásky a pracovní smlouvy tuto skutečnost neprokazuje). [právnická osoba] dále s odbornou péčí nezjišťovala informace o výdajové stránce rozpočtu žalovaného, jestliže se spokojila s tvrzením žalovaného, že má běžné výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč za bydlení u rodičů, ač tato částka je v porovnání k běžným výdajům na bydlení dospělého člověka zcela podhodnocená, dále se spokojila s údajem o běžných ostatních životních výdajích ve výši životního minima v částce 3 860 Kč (§ 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů), které jsou ve vztahu k obvyklým životním nákladům dospělého muže žijícího nad hranicí hmotné nouze ve straně, ošacení, nákladech na služby elektronických komunikací a minimální zájmovou činnost značně podhodnocené, neověřovala si pravdivost tvrzení žalovaného o jeho pravidelných splátkách úvěrů ve výši 1 992 Kč, nedotazovala se na další dluhy žalovaného. Přitom např. minimálně náhledem do evidence exekucí, či dotazem na registr poskytovatelů nebankovních úvěrů, či předložením výpisu z účtu žalovaného, byť se jí dostalo poznatku o tom, že žalovaný je hlášen k trvalého pobytu na adrese úřadovny, má řadu exekučně vymáhaných dluhů z nezaplaceného jízdného, pokuty a nákladů trestního řízení, což samo o sobě v obecné rovině vyvolává pochybnost o řádném plnění jeho závazků a především zpochybňuje poznatek z prohlášení žalovaného, že na dluhy má splátky ve výši 1 992 Kč měsíčně. Soud proto uzavřel, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo v daném případě před poskytnutím úvěru provedeno ze strany poskytovatele zcela formálně s cílem získat takové údaje, které by sjednání závazku žalovaného ve výši 1 992 Kč měsíčně vyhovovaly, nikoliv však s cílem naplnit smysl a účel zákonné povinnosti poskytovatele posoudil úvěruschopnost žalovaného.

15. Zjištění o vedení exekuce na majetek žalovaného v letech 2011 až 2019 velmi zpochybňují tvrzení žalobkyně o úvěruschopnosti žalovaného v době uzavření smlouvy (i když odhlédneme od poznatku z evidence věcí pro žalovaného vedených u zdejšího soudu, že v roce 2021 bylo vydáno pověření exekutorovi k vedení exekuce na majetek žalovaného v dalších dvou případech a v roce 2022 ve třech případech). Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu ust. § 118a) odst. 1, odst. 3 o.s.ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že její právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele (tj. žalovaného) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila a své břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu ke zjišťování schopností žalovaného splácet spotřebitelský úvěr neunesla. Soud tak uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně řádně splnil povinnost dle § 86 odst. 1 zsu. Veden zásadou efektivity při výkladu ustanovení § 86 a zejména § 87 zsu dospěl soud k závěru, že bez důsledku porušení povinnosti § 86 odst. 1 zsu v podobě absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru by byl stěží naplněn cíl transponované Směrnice, tj. zodpovědné úvěrování a ochrana spotřebitele před nezodpovědným zadlužováním, a proto k neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru přihlédl v souladu s § 588 občanského zákoníku z moci úřední.

16. Za stavu, kdy smlouva o úvěru je neplatná, avšak smlouva o úvěru prokazuje, že při jejím uzavření byla žalovanému vyplacena hotovostní částka 15 000 Kč, přičemž z ní zaplatil na jistinu jen 2 498,54 Kč, dostalo se žalovanému na základě této neplatné smlouvy na úkor jmenované společnosti bez spravedlivého důvodu bezdůvodného obohacení ve výši 12 501,46 Kč.

17. Smlouva o postoupení pohledávek ve spojení s oznámením o postoupení pohledávky prokazují, že pohledávka ze smlouvy byla postoupena dle § 1879 a násl. o.z. na žalobkyni. V právní teorii i judikatuře soudů se ustálil právní názor, že na postupníka přechází v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky i nárok z případného bezdůvodného obohacení při neplatnosti původní smlouvy. Za daného stavu soud proto podle § § 2991 odst. 1,2 o.z. uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 12 501,46 Kč. Co do zbytku byla žaloba zamítnuta. Pokud jde o náklady spojené s uplatněním pohledávky, které žalobkyně odvozuje ze smlouvy o úvěru, včetně obchodních podmínek, tak pro jejich přiznání zde není pro neplatnost smlouvy právní důvod. V této výši nevznikla žalobkyni ani majetková újma v příčinné souvislosti s prodlením žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení, když soud má za to, že výzvy k plnění nad výzvu v oznámení o postoupení pohledávky a v předžalobní upomínce nebyly vynaloženy účelně k vymožení pohledávky, ale z důvodu navýšení původního dluhu. Nárok na smluvní pokutu byl zamítnut pro neprokázání platného sjednání smluvní pokuty mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně.

18. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele ve smyslu ust. § 1958 o.z. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni dle ust. § 1968 o.z. ve spojení s § 1970 o.z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Oznámení o postoupení pohledávky s výzvou k plnění z 11. 1. 2022 ve spojení s poštovním podacím archem, dokládajícím předání k poštovní přepravě dne 12. 1. 2022, s přihlédnutím k domněnce dojití dle § 573 občanského zákoníku prokazují, že žalovaný byl vyzván k zaplacení i částky 12 501,46 Kč dne 15. 1. 2022. Soud proto přiznal žalobkyni úrok z prodlení od 16. 1. 2022 ve výši úrokové sazby dle žaloby, když soud nemůže jít ve svém rozhodnutí nad petit žaloby. Co do rozdílu mezi důvodným nárokem na úrok z prodlení a úrokem z prodlení v žalované výši byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 697 Kč, přičemž tato částka představuje 69,2 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 84,6 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 15,4 % z punkta ve výši jistiny + smluvní pokuty + náklady na vymáhání, úroky (včetně poplatku za poskytnutí úvěru) jsou svou podstatou příslušenstvím pohledávky). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného a doměřeného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 14 773,17 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

20. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto podle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 písm. b) sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, soudní poplatek doměřil.