218 C 214/2021

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní JUDr. Jaroslavou Tenglerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 9 920 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně jdoucím z částky 8 000 Kč od 7. 2. 2019 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 1 920 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně jdoucím z částky 1 920 Kč od 7. 2. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 295 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 9 920 Kč s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, žalovaný však poskytnutý úvěr nevrátil a nezaplatil ani další sjednané nároky.

2. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán z důvodu pochybností o oprávněnosti celého nároku, soud proto ve věci nařídil ústní jednání. Žalobkyně se k jednání nedostavila, svou neúčast předem písemně omluvila, na žalobě v celém rozsahu setrvala. Žalovaný se k jednání též nedostavil, ve věci se nevyjádřil, na svou obranu nic neuvedl. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.

3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 7. 1. 2019 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], poskytl žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 920 Kč Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě tak, že žalovaný se nejprve elektronicky registroval jako zájemce o úvěr vyplněním formuláře na internetových stránkách [webová adresa]. V rámci toho vyplnil své identifikační údaje. Výplata finančních prostředků ve výši 8 000 Kč na bankovní účet žalovaného dne 7. 1. 2019 byla prokázána potvrzením o odeslání finančních prostředků i výpisem z účtu žalovaného. Tím byla potvrzena totožnost osoby, která registraci provedla, jakož i skutečnost, že podle sjednaných podmínek převzala půjčenou částku, jinak by totiž žalobkyně neměla důvod konkrétní osobě peníze zasílat a žalovaný neměl důvod peníze přebírat, zejména pokud sám žalovaný nic netvrdil o jiném důvodu či o jiných podmínkách pro převzetí peněz v daném místě a čase. Úvěr byl splatný ke dni 6. 2. 2019 (za 30 dní). Podle smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky byla uvedená pohledávka postoupena na žalobkyni.

4. Žalovaný netvrdil, a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by podle uzavřené smlouvy úvěr žalobkyni nebo právnímu předchůdci žalobkyně vrátil, soud proto vycházel z toho, že úvěr (v celém rozsahu) zaplacen nebyl.

5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Smlouva o úvěru ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu právního jednání, lze ji tedy uzavřít v libovolné formě (§ 559 občanského zákoníku). Proto se soud nezabýval tím, zda smlouva byla uzavřena elektronicky v písemné formě alespoň v souladu s § 562 občanského zákoníku. Patrně nebyla, neboť ani podle tvrzení žalobkyně nebyly využity žádné elektronické služby důvěryhodné identifikace a autentizace žalované. Z předložených dokumentů také nevyplývá, že by k danému právnímu jednání došlo v elektronickém systému, v němž jsou záznamy prováděny systematicky a posloupně a jsou chráněny proti změnám. Z hlediska § 561 občanského zákoníku je také zřejmé, že smlouva nebyla žalovaným elektronicky podepsána uznávaným či jen zaručeným elektronickým podpisem. V daném případě nicméně není pochyb o tom, komu a za jakých podmínek byly finanční prostředky zapůjčeny, finanční prostředky převzal žalovaný, nedostatek písemné formy není relevantní.

7. Protože žalovaný úvěr ve sjednané lhůtě nevrátil, shledal soud žalobu co do nesplacené jistiny úvěru ve výši 8 000 Kč po právu a uložil žalovanému povinnost dlužnou částku žalobkyni, na kterou byla pohledávka podle § 1879 a násl. občanského zákoníku postoupena, zaplatit. Dále soud žalovanému uložil povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

8. Pokud jde o částku 1 920 Kč, vycházel soud z toho, že smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovaným jako spotřebitelem (§ 420 a § 1810 a násl. občanského zákoníku). S ohledem na formulářový typ smlouvy a obchodní podmínky, které jsou sjednány ve smlouvě, je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu [číslo] občanského zákoníku, u níž neměl žalovaný jako úvěrovaný možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek.

9. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Soud má za to, že ujednání stran o výši poplatku za poskytnutí úvěru, který je skrytým úrokem z úvěru, je absolutně neplatné podle § 588 občanského zákoníku, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úrok ze zápůjčky či úvěru je obecně možný (v komerčních vztazích obvyklý), nelze však tolerovat tzv. lichevní smlouvy. Zvýšená rizikovost poskytování půjček a úvěrů na nebankovním trhu není sama o sobě důvodem, pro který by úvěry měly být poskytovány se stále vyšší úrokovou sazbou, byť nejrůznějším způsobem skrytou pod různými„ úplatami“,„ poplatky“,„ odměnami“ apod., popř. pod smluvními pokutami, nýbrž důvodem, pro který by úvěr (půjčka) neměl být poskytován vůbec. V daném případě činil celkový poplatek za poskytnutí úvěru na dobu 30 dnů 1 920 Kč, což odpovídá úroku ve výši 292 % ročně. Jde jednoznačně o úrok lichvářský, proto soud v této části žalobu zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 295 Kč, přičemž tato částka představuje 62 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 81 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 19 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 9 920 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.