218 C 231/2025

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní JUDr. Jaroslavou Tenglerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 45 611,60 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 701,85 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 32 765,95 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně jdoucím z částky 20 342,21 Kč od 27. 6. 2025 do zaplacení, a co do částky 1 143,80 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení úvěru ve výši 19 973,68 Kč, poplatků spojených s úvěrem v celkové výši 368,53 Kč, smluvního úroku ve výši 24 125,59 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 143,80 Kč s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, žalovaný však poskytnutý úvěr nevrátil a nezaplatil ani další sjednané nároky.

2. Žalobkyně k výzvě soudu ze dne 13. 1. 2026 doplnila žalobu upřesněním skutkových tvrzení. Uvedla, že žalovaný před uzavřením smlouvy vyplnil žádost o poskytnutí úvěru na internetových stránkách žalobkyně, kde poskytl své osobní, identifikační a majetkové údaje. Tímto jednáním zahájil proces směřující k uzavření úvěrové smlouvy. Žalobkyně následně ověřila totožnost žalovaného prostřednictvím fotokopií jeho občanského průkazu a provedením lustrace v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra. Podle tvrzení žalobkyně bylo posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedeno v souladu s její interní metodikou schválenou Českou národní bankou a se zákonem o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně při tomto posouzení zjišťovala údaje o složení domácnosti, počtu osob s příjmem, pravidelných měsíčních výdajích a příjmech žalovaného. Ověřený čistý měsíční příjem žalovaného činil 25 000 Kč, což podle žalobkyně postačovalo k bezproblémovému splácení úvěru. Ověření příjmu a majitele bankovního účtu bylo provedeno prostřednictvím licence AISP za využití služby společnosti Kontomatik, přičemž žalovaný autorizoval přístup k údajům o svém bankovním účtu. Žalobkyně dále prověřila žalovaného v celé řadě veřejných a neveřejných registrů, zejména v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku a dalších registrech zaměřených na identifikaci rizik. Po vyhodnocení těchto skutečností žalobkyně žalovanému sdělila, že mu bude úvěr poskytnut. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla podle žalobkyně uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského profilu žalovaného s využitím dvoufaktorového ověření, přičemž žalovaný nejprve odsouhlasil formulář SECCI a následně návrh smlouvy kliknutím na volbu „Podepisuji“. Uzavřená smlouva a SECCI mu byly následně zaslány na jeho e‑mailovou adresu. Žalobkyně dále uvedla, že se žalovaný ve smlouvě zavázal hradit smluvní úrok ve výši 1,02 % denně z nesplacené jistiny, přičemž po započtení provedených plateb žalobkyně tento úrok vyčíslila na částku 24 125,59 Kč. Popsala také konkrétní platby žalovaného uskutečněné v lednu, únoru a březnu 2025 v celkové výši 8 330,15 Kč, které započetla převážně na smluvní úrok, v menší části na poplatky a minimálně na jistinu. Na závěr žalobkyně navrhla, aby soud žalovanému uložil povinnost zaplatit požadovanou částku v souladu s podaným žalobním návrhem.

3. Žalovaný se k věci vyjádřil písemným podáním ze dne 27. 3. 2026 tak, že nárok žalobkyně neuznává, neboť má za to, že Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru „Flexi Půjčka“ č. , hodnota, ze dne 3. 12. 2024 je absolutně neplatná. Pokud by mezi stranami existoval jakýkoli nárok, mohl by podle žalovaného spočívat pouze ve vypořádání bezdůvodného obohacení. Neplatnost smlouvy žalovaný spatřoval ve třech okruzích důvodů: v pochybnostech o samotném uzavření smlouvy a jejím znění, v hrubém rozporu smluvních podmínek s dobrými mravy a v porušení povinnosti žalobkyně posoudit s odbornou péčí jeho úvěruschopnost. Žalovaný uvedl, že mu bylo na základě předmětného právního vztahu poskytnuto 20 032 Kč, přičemž dosud uhradil celkem 8 330,15 Kč. Má tedy za to, že případně dluží pouze částku 11 701,85 Kč jako nesplacenou jistinu. Žalovaný zdůraznil, že je osobou bez právního vzdělání a při formulaci vyjádření využil bezplatnou právní pomoc dluhové poradny neziskové organizace. K samotnému uzavření smlouvy žalovaný namítl, že žalobkyně neprokázala, že mezi nimi skutečně došlo k uzavření smlouvy v tvrzeném znění, zejména proto, že smlouva uzavřená distančním způsobem neobsahuje jeho elektronický podpis splňující požadavky nařízení eIDAS. Odkázal přitom na judikaturu obecných soudů, podle níž pouhé použití ověřovacích kódů či interních postupů věřitele nenahrazuje řádný elektronický podpis a neprokazuje jednoznačně projev vůle spotřebitele. Dále žalovaný tvrdil, že smlouva je v hrubém rozporu s dobrými mravy vzhledem k extrémní výši RPSN, která činí 1 759,13 %, a velmi vysoké úrokové sazbě i poplatkům. Takové parametry podle něj mnohonásobně přesahují obvyklé podmínky spotřebitelských úvěrů v době uzavření smlouvy a výrazně překračují judikaturou tolerovaný strop. V důsledku toho považuje smlouvu za absolutně neplatnou jako celek. Dalším důvodem neplatnosti má být porušení zákonné povinnosti žalobkyně posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Podle jeho názoru žalobkyně postupovala pouze formálně, spokojila se s tvrzenými příjmy a neověřovala výdaje ani celkovou finanční situaci. Žalovaný poukazoval i na sankce uložené žalobkyni Českou národní bankou v minulosti za obdobné nedostatky a tvrdil, že při řádném posouzení by muselo být zřejmé, že není schopen úvěr splácet. Důsledkem tohoto pochybení má být absolutní neplatnost smlouvy podle zákona o spotřebitelském úvěru. Na závěr žalovaný navrhl, aby soud žalobu v převyšující části zamítl a případné plnění omezil pouze na vrácení nesplacené jistiny ve výši 11 701,85 Kč, a to bez smluvních úroků a poplatků. Domáhal se náhrady nákladů řízení, případně aby žalobkyni nebyla náhrada přiznána z důvodů hodných zvláštního zřetele, a namítal nepřiměřenost uplatněných nákladů právního zastoupení v případě formulářové žaloby. Současně žádal, aby mu soud umožnil splácet případně přiznanou částku v měsíčních splátkách po 1 000 Kč s ohledem na jeho finanční možnosti.

4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

5. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru „Flexi půjčka“ č. , hodnota, ze dne 3. 12. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr s možností postupného i opakovaného čerpání až do výše úvěrového rámce 65 700 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet způsobem stanoveným ve smlouvě, spolu s poplatkem za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky a se smluvním úrokem ve výši 1,016 % denně. Dále se žalovaný zavázal pro případ prodlení se splacením úvěru hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě tak, že žalovaný se nejprve elektronicky registroval jako zájemce o úvěr vyplněním formuláře na internetových stránkách , Anonymizováno, . V rámci toho vyplnil své identifikační údaje a v prostředí svého klientského profilu smlouvu podepsal. Žalovaný v průběhu prosince 2024 a února 2025 vyčerpal celkovou částku 20 032 Kč. Výplata finančních prostředků na bankovní účet žalovaného byla prokázána zprávou , právnická osoba, . Podle shodných tvrzení žalobkyně a žalovaného žalovaný dosud uhradil celkovou částku 8 330,15 Kč.

6. Z výpisu posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že počet členů ve společně hospodařící domácnosti jsou 3, z toho 2 mající příjem. Výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činila 9 000 Kč, na bydlení 12 000 Kč, další nezbytné výdaje 5 000 Kč a ostatní zbytné výdaje 2 000 Kč. Žalovaný uváděl čistý měsíční příjem ve výši 40 817 Kč, výše ověřeného čistého měsíčního příjmu činila 42 979 Kč, disponibilní příjem 20 200 Kč. K ověření poměrů žalovaného žalobkyně předložila výpisy z běžného účtu žalovaného za období posledních 12 měsíců před poskytnutím úvěru. Z tohoto výpisu bylo zjištěno, že počáteční zůstatek činil 0 Kč, konečný zůstatek též činil 0 Kč. V době tří měsíců před poskytnutím úvěru byly na účet žalovaného pravidelně vypláceny pouze nemocenské dávky ve výši kolem 20 000 Kč měsíčně a rodičovský příspěvek ve výši 13 000 Kč měsíčně. V případě výdajů chybí popis plateb, nelze tak např. ověřit, jaké bylo faktické úvěrové zatížení žalovaného.

7. Soud hodnotil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, neboť žalobkyně je obchodní korporací, která se zabývá poskytováním spotřebitelských úvěrů a žalovaný smlouvu uzavíral jako spotřebitel. Ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru se nepochybně řídí i smlouva o úvěru (podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) uzavřená mezi účastníky.

8. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

9. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

10. Po právní stránce soud věc zhodnotil tak, že smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky je neplatná, neboť byla uzavřena i přesto, že v době jejího uzavření nebyly s odbornou péčí posouzeny schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně si ověřila totožnost žalovaného a dotazovala se na jeho osobní poměry, příjmy a výdaje. K ověření příjmů a výdajů byl předložen výpis z běžného účtu žalovaného za 12 měsíců předcházejících poskytnutí předmětného úvěru. Žalovaný sice uváděl poměrně vysoký příjem ze zaměstnání, avšak nejméně po dobu tří měsíců před uzavřením úvěrové smlouvy pobíral pouze nemocenské dávky ve výši kolem 20 000 Kč. S ohledem na výši tvrzených výdajů je zřejmé, že výdaje ve sledovaném období tento příjem podstatně převyšovaly. Odchozí platby z účtu žalovaného nejsou nijak identifikovány, nelze tedy ověřit, jaké byly skutečné výdaje žalovaného na bydlení, ostatní nezbytné životní náklady či splátky dříve čerpaných úvěrů. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně zkoumala poměry žalovaného pouze formálně, jeho výdaje řádně nebyly ověřovány, a s ohledem na výši výdajů na splátky půjček, které uváděl sám žalovaný před uzavřením smlouvy (9 000 Kč měsíčně), neměl být další úvěr poskytnut. Vzhledem k těmto skutečnostem soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. S ohledem na výše uvedený závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy se soud již nezabýval ostatními námitkami žalovaného ohledně způsobu uzavření úvěrové smlouvy či rozporu s dobrými mravy. Žalovaný od žalobkyně převzal částku ve výši 20 032 Kč, dle shodného tvrzení účastníků uhradil 8 330,15 Kč. Ke dni podání žaloby tak žalovaný dlužil žalobkyni na jistině částku 11 701,85 Kč, která byla žalobkyni přiznána. Protože § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje zvláštní úpravu k bezdůvodnému obohacení, má poskytovatel při porušení zákona nárok pouze na vrácení nesplacené jistiny, nikoli na úroky, poplatky, smluvní pokuty či jiné náklady. Jistina je splatná až v nové lhůtě určené dohodou stran nebo soudem, a to s ohledem na možnosti spotřebitele. V daném případě soud uložil žalovanému vrátit pouze nesplacenou jistinu bez zákonného úroku z prodlení, neboť splatnost dosud nenastala. Jelikož mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o nové splatnosti, určil ji soud. Vzhledem k nečinnosti žalovaného a absenci tvrzení o jeho poměrech stanovil soud lhůtu k plnění v délce tří dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků, neboť každý z nich měl ve věci částečný úspěch.