219 C 6/2026

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl soudcem JUDr. Jaroslavem Lockenbauerem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 48 300 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 9. 9. 2025 do zaplacení, a to vše do 4 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 18 300 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 30 000 Kč od 17. 5. 2025 do 8. 9. 2025 a rozdílu zákonného úroku z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 30 000 od 9. 9. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 277 Kč, a to do 4 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, .) a žalovaným byla dne 16. 4. 2025 uzavřena smlouva, jejímž účelem bylo prodloužení splatnosti předchozí spotřebitelské smlouvy o úvěru ze dne 17. 3. 2025 a která předchozí smlouvu zcela nahradila. Na základě smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr vrátit do 16. 5. 2025. Žalovaný však nevrátil žalobkyni ani její právní předchůdkyni ničeho, dluží proto jistinu ve výši 30 000 Kč, sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 10 800 Kč, úrok ve výši 900 Kč, úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 30 000 Kč od 17. 5. 2025 do zaplacení a sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jistiny úvěru od 17. 5. 2025 do 22. 12. 2025 ve výši 6 600 Kč. Smlouva byla uzavřena elektronicky po registraci žalovaného na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně a pomocí unikátního elektronického kódu zaslaného prostřednictvím SMS zprávy. Úvěruschopnost žalovaného posuzovala právní předchůdkyně žalobkyně prostřednictvím výpisů z účtu. Pokud by soud neuznal nárok žalobkyně z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, navrhla žalobkyně, aby jí bylo přiznáno právo na vydání bezdůvodného obohacení.

2. Žalovaný při jednání soudu uvedl, že své závazky nebyl schopen uhradit, neboť kvůli problémům v zaměstnání neměl práci, a také z osobních důvodů, protože mu zemřela matka. Začal podnikat a je toho názoru, že bude schopen dluh uhradit ve 4 měsíčních splátkách po přibližně 10 000 Kč.

3. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila a požádala, aby soud o věci rozhodl v její nepřítomnosti. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, /dále jen „o.s.ř.“/).

4. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, včetně předsmluvního formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . a žalovaný uzavřeli dne 16. 4. 2025 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu, kterou se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému převodem na bankovní účet č. , č. účtu, částku 30 000 Kč, žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok v pevné výši 900 Kč (36,5 % ročně) a poplatek za úvěr ve výši 10 800 Kč, a to do 16. 5. 2025. Ve smlouvě bylo sjednáno, že jejím účelem je prodloužení splatnosti předchozího spotřebitelského úvěru žalovaného, který mu byl úvěrujícím poskytnut na základě smlouvy č. , hodnota, . Roční procentní sazba nákladů byla stanovena na 5 395,58 % !!! Z karty klienta vyplývá, že žalovaný uvedl jako hlavní zdroj příjmu zaměstnání na plný pracovní úvazek, jeho čistý měsíční příjem činil 20 000 Kč.

6. Z potvrzení o provedené platbě bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně převedla dne 17. 2. 2025 na účet č. , č. účtu, částku 30 000 Kč. Z přehledu plateb na účtu vedeném na jméno žalovaného soud zjistil, že dne 24. 9. 2024 byla právní předchůdkyní žalobkyně převedena na tento účet částka 30 000 Kč.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek č. , datum, ze dne 20. 7. 2025 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena ze společnosti , právnická osoba, . na společnost , právnická osoba, Ze smlouvy o postoupení pohledávek č. , Anonymizováno, ze dne 24. 7. 2025 včetně seznamu postupovaných pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena ze společnosti , právnická osoba, na žalobkyni. Z výzvy ze dne 14. 8. 2025 včetně podacího lístku bylo zjištěno, že žalovaný byl o postoupení informován. Z předžalobní výzvy a podacího lístku vyplývá odeslání předžalobní výzvy žalovanému dne 27. 8. 2025.

8. Ze žalobkyní předložených listin nebylo zjištěno, že by právní předchůdkyně žalobkyně u žalovaného před poskytnutím úvěru skutečně ověřovala jakýmkoli způsobem schopnost žalovaného jakožto spotřebitele úvěr splácet, vycházela pouze z tvrzení žalovaného o výši jeho příjmů. Jelikož žalovaný uzavřel smlouvu jako spotřebitel, což vyplývá z obsahu smlouvy i z označení jeho osoby ve smlouvě rodným číslem, spadá právní vztah pod úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

9. Na základě shora uvedených skutkových zjištění soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Mezi právním předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření spotřebitelské úvěrové smlouvy, podle které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému převodem na jeho účet peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úroky a sjednanou smluvní pokutou. Žalovaný žalobkyni ani její právní předchůdkyni ničeho nezaplatil, dluží tak žalobkyni částku 48 300 Kč.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně, neboť podle účinného znění daného zákona soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

14. Jak bylo uvedeno výše, žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru jakýmkoli způsobem s odbornou péčí ověřila schopnost žalovaného úvěr splácet. V tomto směru pouze uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného výpisy z účtu, případně dalšími doklady, k tvrzení však žádné důkazy k prokázání nepředložila., a i pokud by takový proces prokázala, nejednalo by se o dostatečnou aktivitu ze strany úvěrujícího k zjištění, zda spotřebitel schopný splácet je či není. Je třeba zkoumat celkovou finanční situaci spotřebitele prostřednictvím zjištění a ověření příjmů, výdajů, závazků a dalších faktorů ovlivňujících úvěruschopnost.

15. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalovaného) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila, a své břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. a § 120 o.s.ř. ve vztahu ke zjišťování schopností žalovaného splácet spotřebitelský úvěr neunesla.

16. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

17. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla na jeho účet částku 30 000 Kč, přičemž žalovaný nezaplatil ničeho. Žalovaný netvrdil, a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyni cokoliv zaplatil. Jelikož se v tomto případě jedná o spotřebitelskou smlouvu, na kterou se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. zákon speciální sloužící k ochraně spotřebitele, řídí se povinnost vydat bezdůvodné obohacení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž pro zjištění skutečné výše bezdůvodného obohacení není nutný návrh na započtení ze strany žalovaného, jako je tomu v případě klasického bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z., ale soud k započtení přistupuje z úřední povinnosti, jak ostatně jednoznačně vyžaduje i judikatura ESD. V daném případě se tak žalovaný na úkor žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena ve smyslu § 1879 o. z., co do částky 30 000 Kč bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částky 30 000 Kč představující nesplacenou jistinu, vydat. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele (§ 1958 o. z.). Ve zbylém rozsahu, tedy co do částky 18 300 Kč, soud žalobu zamítl.

18. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni podle § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zákonný úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán až od 9. 9. 2025. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně poprvé učinila dne 27. 8. 2025, kdy odeslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění s určením data splatnosti do 7 dnů. Výzva byla žalovanému dle § 573 o. z. doručena dne 1. 9. 2025, tedy třetí pracovní den po odeslání, splatnost nastala 8. 9. 2025 a ode dne následujícího je tak žalovaný v prodlení. Svou neúčastí u jednání se žalobkyně připravila o možnosti prokázat dřívější doručení, neboť soud měl v úmyslu ji poučit podle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. Z uvedených důvodů soud nemohl přiznat úrok z prodlení již od 17. 5. 2025, odkdy byl podle tvrzení žalobkyně žalovaný v prodlení, a musel i v této části žalobu zamítnout. Výše úroku činila v rozhodné době sazbu 11,5 % ročně (podle § 2 nařízení vlády odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů), nikoliv žalobkyní požadovaných 12 % ročně, co do rozdílu ve výši 0,5 % ročně musel soud žalobu rovněž zamítnout.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější než žalovaný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 277 Kč, přičemž tato částka představuje 24 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 62 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 38 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 415 Kč a nákladů zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif; dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 48 300 Kč sestávající z částky 700 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 700 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 700 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč podle § 13 odst. 4 a. t.. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč. Celková výše nákladů řízení tak činí 5 319 Kč. Postup podle ust. § 14b a.t. je odůvodněn tím, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech vedených u zdejšího soudu, jedná se o peněžité plnění, tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50 000 Kč a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně.

20. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., podle něhož uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Žalovaný uvedl, že bude schopen zaplatit dluh ve čtyřech splátkách ve výši přibližně 10 000 Kč, přičemž poukázal na svou osobní a finanční situaci. Soud určil lhůtu k zaplacení v délce 4 měsíců, kterou považuje vzhledem k výši dluhu za přiměřenou a zároveň dostatečnou pro to, aby měl žalovaný možnost zařídit si své záležitosti tak, aby byl schopen dluh zaplatit a vyhnout se případné exekuci.