219 C 75/2026

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl soudcem JUDr. Jaroslavem Lockenbauerem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 27 510 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 15 000 Kč od 3. 4. 2026 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení:- částky 12 510 Kč,- nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč,- zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 24 000 Kč od 24. 8. 2025 do 2. 4. 2026,- zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 9 000 Kč od 3. 4. 2026 do zaplacení,se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 29 510 Kč s odůvodněním, že se žalovaným dne 22. 5. 2025 uzavřela smlouvu, na jejímž základě žalovanému poskytla převodem na jeho bankovní účet č. , č. účtu, peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s poplatkem ve výši 9 000 Kč ve 3 měsíčních splátkách s datem poslední splátky dne 23. 8. 2025, avšak žalovaný nezaplatil ničeho. Žalovanému dále vznikla povinnost zaplatit žalobkyni náklady na upomínání ve výši 2 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně od 24. 8. 2025 do 15. 4. 2026 ve výši 3 510 Kč. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím formuláře, přičemž žalobkyně ověřila totožnost žalovaného skenem dokladu totožnosti. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného vyžádáním si informací o jeho rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech a nahlédnutím do relevantních databází.

2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, k jednání se, ač řádně předvolán, bez odůvodněné a včasné omluvy nedostavil. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila a požádala, aby soud o věci rozhodl v její nepřítomnosti. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, /dále jen „o. s. ř.“/).

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

4. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 22. 5. 2025 včetně všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouva, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 15 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s poplatkem ve výši 9 000 Kč ve 3 měsíčních splátkách po 8 000 Kč (tj. do 23. 8. 2025). Roční procentní sazba nákladů byla stanovena na 1 689 %. Ve smlouvě bylo dále sjednáno oprávnění žalobkyně požadovat zaplacení částky 500 Kč za upomínku či výzvu k úhradě a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení. Z potvrzení o provedených platbách vyplývá, že na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, byla převedena částka 15 000 Kč, na bankovní účet žalobkyně pak byla z účtu žalovaného zaplacena verifikační platba ve výši 1 Kč.

5. Z upomínky ze dne 25. 6. 2025, upomínky ze dne 6. 7. 2025, opakované výzvy k úhradě ze dne 3. 8. 2025 a oznámení o zesplatnění a výzvy k úhradě ze dne 25. 7. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný byl opakovaně upomínán o zaplacení dlužné částky a informován o zesplatnění úvěru.

6. Z předžalobní výzvy ve spojení s podacím lístkem bylo zjištěno, že žalovanému byla dne 25. 3. 2026 zaslána předžalobní výzva.

7. Z výpisu systému ARAD České národní banky soud zjistil, že průměrná výše úrokových sazeb u nových korunových spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v České republice ke dni 31. 5. 2025 činila 8,16 % ročně, v případě kontokorentních a revolvingových úvěrů pak 14,62 % ročně.

8. Jelikož žalovaný uzavřel smlouvu jako spotřebitel, což vyplývá z obsahu smlouvy i z označení jeho osoby ve smlouvě rodným číslem, spadá právní vztah pod úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Ze žalobkyní předložených listin nebylo zjištěno, že by žalobkyně u žalovaného před poskytnutím úvěru skutečně ověřovala jakýmkoli způsobem schopnost žalovaného jakožto spotřebitele úvěr splácet.

9. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému převodem na jeho bankovní účet částku ve výši 15 000 Kč, žalovaný se zavázal vrátit tuto částku spolu s poplatkem ve výši 9 000 Kč do 23. 8. 2025. Žalovaný se dále zavázal zaplatit žalobkyni poplatek ve výši 500 Kč za upomínku o zaplacení dlužné částky a smluvní pokutu. Žalovaný nezaplatil žalobkyni ničeho.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně, neboť podle účinného znění daného zákona soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

14. Jak bylo uvedeno výše, žalobkyně neprokázala, že by před poskytnutím úvěru jakýmkoli způsobem s odbornou péčí ověřila schopnost žalovaného úvěr splácet. V tomto směru pouze uvedla, že žalovaného lustrovala v příslušných databázích a vycházela z jím uvedených informací, k tvrzení však žádné důkazy k prokázání nepředložila, a i pokud by takový proces prokázala, nejednalo by se o dostatečnou aktivitu ze strany úvěrujícího k zjištění, zda spotřebitel schopný splácet je či není. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalovaného) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila, a své břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. a § 120 o. s. ř. ve vztahu ke zjišťování schopností žalovaného splácet spotřebitelský úvěr neunesla.

15. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito, C-618/10, uvedl, že směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní.

16. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla na jeho účet částku 15 000 Kč, žalovaný nezaplatil žalobkyni ničeho, přičemž žalovaný netvrdil, a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyni cokoliv zaplatil. Jelikož se v tomto případě jedná o spotřebitelskou smlouvu, na kterou se vztahuje zákon o spotřebitelském úvěru, tj. zákon speciální sloužící k ochraně spotřebitele, řídí se povinnost vydat bezdůvodné obohacení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž pro zjištění skutečné výše bezdůvodného obohacení není nutný návrh na započtení ze strany žalovaného, jako je tomu v případě klasického bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z., ale soud k započtení přistupuje z úřední povinnosti, jak ostatně jednoznačně vyžaduje i judikatura ESD. V daném případě se tak žalovaný na úkor žalobkyně co do částky 15 000 Kč bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částky 15 000 Kč představující nesplacenou jistinu, vydat. Ve zbylém rozsahu, tedy co do částky 9 000 Kč představující poplatek (tj. fakticky úrok) včetně úroku z prodlení z této částky, částky 2 000 Kč představující poplatek za upomínání a částky 3 510 Kč představující smluvní pokutu, musel soud žalobu zamítnout, neboť ujednání o nich jsou z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy rovněž absolutně neplatná, neboť jde o nároky akcesorické.

17. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni podle § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně poprvé učinila dne 25. 3. 2026, kdy odeslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění s určením data splatnosti do tří dnů. Výzva byla žalovanému dle § 573 o. z. doručena dne 30. 3. 2026, tedy třetí pracovní den po odeslání, splatnost nastala 2. 4. 2026 a ode dne následujícího je tak žalovaný v prodlení. Soud proto nemohl přiznat zákonný úrok z prodlení již od 24. 8. 2025, kdy byl žalovaný dle tvrzení žalobkyně v prodlení, a musel i v této části žalobu zamítnout.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. v situaci, kdy žalobkyně byla v řízení úspěšnější pouze v nepatrné části. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.