220 C 209/2023

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem JUDr. Vítězslavem Plevou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 49 817,36 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 45 100,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 44 939 Kč od 27. 8. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit 6 362,68 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 878,36 Kč od 27.8.2023 do zaplacení, spolu s úrokem ve výši 7,9 % ročně z částky 49 817,36 Kč od 27.8.2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 11 528,21 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 49 817,36 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru ke kreditní kartě. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tak, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ke kreditní kartě, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový limit 50 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách po 5% dlužné částky, minimálně po 500 Kč měsíčně včetně sjednaných poplatků za navazující služby. Žalovaný se dostal se svým závazkem do prodlení, a proto jej žalobkyně zesplatnila, přičemž ani poté žalovaný závazek neuhradil. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá jistiny ve výši 49 817,36 Kč, kapitalizovaného úroku z nesplaceného úvěru ve výši 938,32 Kč od 26. 7. 2023 do 26. 8. 2023, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 707,21 Kč od 25. 1. 2023 do 26. 8. 2023, přičemž smluvní úrok ve výši 7,9 % p.a. žalobkyně požaduje z dlužné jistiny od 27. 8. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení požaduje z dlužné jistiny od 27. 8. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním a celkovému skutkovém závěru. Ze smlouvy o úvěru ke kreditní kartě ze dne 5. 1. 2022 včetně všeobecných obchodních podmínek bylo zjištěno, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dohodu, podle níž se zavázala poskytnout žalovanému úvěrový limit ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v měsíčních splátkách po 5% z vyčerpané částky nebo min. po 500 Kč měsíčně. Odkazem na sazebník poplatků dále strany sjednali právo na úhradu zde uvedených poplatků. Žalovaný peníze čerpal průběžně prostřednictvím platebního prostředku (důkaz: smlouva o úvěru, smlouva o poskytnutí kreditní karty, obchodní podmínky, předsmluvní informace, potvrzení o převzetí karty, sazebník, žádost o poskytnutí úvěru). Žalovaný vyčerpal celkem částku 433 822,40 Kč a zaplatil částku 388 883,40 Kč (důkaz: interní výpis platební historie, výpis z účtu, historie čerpání).

4. Dne 27. 7. 2023 žalobkyně prohlásila úvěr za splatný k 25. 7. 2023 a toto oznámila žalovanému., zásilka byla připravena k vyzvednutí do 16. 8. 2023 (důkaz: oznámení o zesplatnění, informace k zásilce).

5. Žalobkyně při ověření schopnosti žalovaného splácet vycházela z tvrzení žalovaného, který uvedl, že je podnikatel s čistým příjmem 120 000 Kč, bydlí v nájemním bytě, má běžné náklady ve výši 12 000 Kč a úvěrové náklady 36 000 Kč (důkaz: informace o klientovi).

6. Dne 21. 4. 2023 a 5. 9. 2023 žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dluhu (důkaz: předžalobní výzva; poslední výzva k plnění, poštovní arch, kopie dodejky).

7. Žalobkyně se na jednání ve věci nedostavila a připravila se tak o možnost poučení o povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení, zejména ve vztahu k řádnému posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle ust. § 118a o. s. ř. je poskytováno zásadně při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud není povinen poučení podle ust. § 118a o. s. ř. sdělovat účastníkovi jinak či odročovat kvůli tomuto jednání (viz rozsudek NS ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).

8. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ SpÚ“), ve znění k datu právního jednání.

9. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 SpÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ust. § 87 odst. 1 SpÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle ust. § 2991 odst. 1,2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením (č. 351/2013 Sb.); neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že dohoda žalobkyně a žalovaného je smlouvou o úvěru podle ust. §2395 a násl. o. z., přičemž s ohledem na skutečnost, že žalovaný v daném právním jednání vystupoval jako spotřebitel (§419 o. z.) a žalobkyně jako podnikatel, tedy osoba vykonávající samostatnou výdělečnou činnost spočívající v poskytování půjček (§ 420 o. z.), na věc aplikoval také příslušná ustanovení o spotřebitelském úvěru. Z ust. §87 SpÚ, plyne, že věřitel je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a pokud tak neučiní, je následkem neplatnost uzavřené smlouvy. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. V dané věci přitom z listinných důkazů neplyne skutečnost, že žalobkyně ověřovala osobní prohlášení žalovaného, neboť k žádosti nejsou přiloženy další listiny či záznamy, kterými by si žalobkyně ověřila příjem a výdaje žalovaného. Z hlediska platnosti smlouvy o úvěru dané znamená, že smlouva je neplatná.

15. Zákonodárce normoval v ust. § 87 SpÚ podmínku uplatnění námitky neplatnosti ve lhůtě tří let od uzavření úvěru, přičemž soud má za to, že koncepci námitky neplatnosti je třeba neaplikovat s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudního dvora. Ustanovení je výsledkem transpozice směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, cílem této směrnice bylo zajištění ochrany spotřebitele, zajištění rovné hospodářské soutěže mezi věřiteli a harmonizace vnitřního evropského trhu. Žádoucí výsledek směrnice vyslovil Soudní dvůr EU ve věci C [číslo], [anonymizováno], k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, kde soudní dvůr uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku (…) musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Výše uvedená úprava českého zákonodárce tedy jde přímo proti účelu rovné hospodářské soutěže na vnitřním trhu EU, pokud ve vnitrostátním právu procesně váže přezkum dostatečného posouzení úvěryschopnosti na úkon spotřebitele, nadto z praxe plyne, že tato úprava by znamenala v drtivé většině soudních sporů neaplikaci příslušných ustanovení s ohledem na převažující pasivitu u většiny spotřebitelů. Výklad relativní a absolutní neplatnosti v relaci na výslovné odlišné jazykové znění normy aproboval v dané věci rovněž Ústavní soud. V usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, uvedl, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle. Na základě výše uvedeného zdejší soud podle čl. 95 odst. 1 Ústavy neaplikoval část ustanovení §87 SpÚ, na základě které se musí spotřebitel neplatnosti dovolat, neboť tato část je v rozporu s právem Evropských společenství (viz výše). Soud tedy ex offo posuzoval splnění povinnosti žalobkyně dle ust. § 86 SpÚ, přičemž dospěl k závěru, že úvěryschopnost byla posouzena nedostatečně.

16. Při úvaze o absolutní neplatnosti smlouvy pro případ nedostatečného zkoumání schopnosti spotřebitele splácet úvěr, soud vychází z toho, že zákon o spotřebitelském úvěru je svou povahou kogentní předpis, jehož účelem je ochrana slabší strany a zajištění socioekonomické rovnováhy ve společnosti, neboť v mnoha případech je spotřebitelský úvěr uzavírán při jednostranně určených podmínkách a v situaci, kdy potřeba peněžních prostředků je pro spotřebitele zpravidla aktuálně tíživá a jednorázově mu tak úvěr pomůže, avšak v dlouhodobém horizontu další zadlužení situaci tohoto spotřebitele naopak dále ztěžuje a v konečném důsledku toto zatěžuje i celou společnost (sociální a ekonomické vyloučení jedince ze společnosti a navazující správní, nalézací, vykonávací a insolvenční řízení). Pasivita věřitele v tomto směru je tak nejen v rozporu s kogentním ustanovením zákona, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek a podrývá účelnost a efektivitu této právní regulace.

17. Neplatnost právního jednání, ke které soud přihlédl z úřední povinnosti, pak postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích a dalších plněních.

18. Danou věc lze posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, neboť žalobkyně předala žalovanému postupně částku 433 822,40 Kč, žalovaný uhradil částku 388 883,40 Kč, přičemž za stavu, kdy odpadl právní důvod této transakce a žalovaný v řízení neuplatnil ani žádnou obranu, má žalobkyně podle ust. § 2991 o. z. právo na vrácení prostředků ve výši 44 939 Kč. Platby soud zohlednil při výši bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný takto plnil ze stejného právního titulu a vůle účastníků smluvního vztahu směřovala k umoření dluhu vzniklého ze stejné kauzy, přičemž ve spotřebitelských vztazích je třeba postupovat vždy ve prospěch slabší strany, navíc ani žalobkyně by neměla těžit z protiprávního stavu, který svou činnosti (nebo spíše nečinností) vyvolala spoléhajíc na to, že druhá strana nebude hájit svá práva (§6 o. z.). V řízení bylo prokázáno obohacení na straně žalovaného, úbytek majetku na straně žalobkyně a kauzální nexus. Soud proto rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 44 939 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.

19. Nárok žalobkyně na přiznání úroku z prodlení soud posoudil jako částečně důvodný. Zákonný úrok z prodlení je důvodný od 17. 8. 2023 a to pouze v rozsahu přiznané částky. V případech bezdůvodného obohacení u spotřebitelského úvěru v důsledku nedostatečného posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné uplynutí doby k vrácení jistiny přiměřené možnostem spotřebitele. Při určení přiměřené doby soud vyšel z úvahy, podle které lze v obecné rovině spravedlivě požadovat vrácení přijatého plnění obratem, neboť se nejedná o prostředky dlužníka. V případě daného spotřebitelského úvěru strany dlouhodobě jednaly s úmyslem naplnit sjednaný závazek, přičemž až oznámením o zesplatnění úvěru bylo stranám (a zejména spotřebiteli) zjevné, že žalovaný musí obdržené plnění vrátit. Zásilka s oznámením o zesplatnění byla uložena u poštovního doručovatele do 16. 8. 2023 a do tohoto data měl žalovaný možnost seznámit se s obsahem písemnosti. Žalobkyni tak vzniklo vedle práva na zaplacení bezdůvodného obohacení také právo na úrok z prodlení dle ust. § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., neboť žalovaný si nejpozději k 17. 8. 2023 měl být vědom své povinnosti k vrácení plnění. Soud tuto dobu považuje za více než přiměřenou. Sám žalovaný se nedostavením na nařízené jednání připravil o možnost tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti ve vztahu k majetkovým a osobním poměrům. Závěr o delší lhůtě k vrácení prostředků neplyne z dokazování a byl by tak zjevně nespravedlivý vůči žalobkyni. Za období od 17. 8. 2023 do 26. 8. 2023 soud úrok z prodlení ve výši 15% p.a. z dlužného obohacení kapitalizoval na částku 161,21 Kč, ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 151 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch v částce 45 100,21 Kč (90%), naopak v částce 6 362,68 Kč úspěch neměla (10 %). Přísluší jí tedy náhrada nákladů v rozsahu 80 % a soud tomuto účastníkovi přiznal poměrnou část náhrady nákladů řízení ve výši 11 528,21 Kč. K hodnocení úspěchu ve věci u příslušenství viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 Tyto náklady řízení se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 993 Kč, z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 49 817,36 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za tři úkony právní služby dle §11 a.t. (převzetí a příprava věci, kvalifikovaná výzva k plnění, podání ve věci samé) celkem 9 300 Kč včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad ve výši 2 142 Kč, neboť advokát v době provedení úkonů byl plátcem této daně. Soud nepovažoval vyjádření žalobkyně na výzvu soudu za účelně vynaložený náklad s ohledem na to, že tímto vyjádřením žalobkyně odstraňovala nedostatky v původně podané žalobě a lze tedy spravedlivě požadovat, aby tyto náklady nesla žalobkyně sama. Jejich zaplacení žalovanému uložil ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.