220 C 46/2026

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem JUDr. Vítězslavem Plevou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 20 568 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 16 000 Kč od 25. 7. 2025 do zaplacení, přičemž tuto povinnost je žalovaná oprávněna splnit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 000 Kč splatných vždy ke každému 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit 4 568 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 4 568 Kč od 25. 7. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu podle položky č. 2 bodu 2 přílohy zák. č. 549/1991 Sb. ve výši 206 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 580,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 20 568 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tak, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 16 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tuto částku vrátit do 24. 7. 2024 včetně úroku. Žalovaná se dostala se svým závazkem do prodlení, přičemž ani poté žalovaná závazek neuhradila. Dluh byl následně postoupen na žalobkyni. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá jistiny ve výši 16 000 Kč, kapitalizovaného úroku z nesplaceného úvěru ve výši 4 568 Kč, přičemž zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % p.a. žalobkyně požaduje z dlužné jistiny a přirostlého úroku od 25. 7. 2025 do zaplacení. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím webové služby, kde žalovaná požádala o úvěr. Právní předchůdce žalobkyně potvrdil žádost o úvěr a zaslal žalované finanční prostředky.

2. Žalovaná se k nároku žalobkyně vyjádřila tak, že je ochotna případný dluh uhradit, požádala o stanovení splátek s ohledem na svou sociální situaci, neboť je matkou na rodičovské dovolené, má vyživovací povinnost k dceři a v současné době je hospitalizovaná v nemocnici.

3. Soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním a celkovému skutkovému závěru. Právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, dne 21. 5. 2025 převedla na účet ve vlastnictví žalované částku ve výši 16 000 Kč (důkaz: výpis z účtu; potvrzení o transakcích). Dne 24. 7. 2025 právní předchůdce vyzval žalovanou k úhradě dluhu (důkaz: výzva ze dne 24. 7. 2025, podací lístek). Dne 18. 12. 2025 zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k zaplacení dluhu ve lhůtě tří dnů a zároveň oznámil žalované, že došlo k postoupení pohledávky (důkaz: oznámení o postoupení; potvrzení o podání zásilky, předžalobní výzva). Pokud žalobkyně v řízení tvrdila, že účastníci uzavřeli distančním způsobem smlouvu o úvěru dne 21. 5. 2025, pak toto tvrzení nebylo v řízení prokázáno, neboť ani z listiny označené jako „smlouva o úvěru č. , hodnota, “, ani z jiných listinných důkazů neplyne skutečnost, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k dohodě, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit spolu se smluvním úrokem. Nebyl prokázán ani obsah tvrzené dohody, neboť pro případ písemného právního jednání zcela absentuje podpis žalované na předložených listinách, v případě jiné formy dohody není zřejmé, zda strany právně jednaly právě způsobem a v rozsahu zachyceným na předložených listinách. Skutečnost, že tyto listiny obsahují osobní údaje žalované, není dostatečnou evidencí její projevu vůle.

4. Žalobkyně se na jednání ve věci nedostavila a připravila se tak o možnost poučení o povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení, zejména ve vztahu k existenci a obsahu dohody a dospělosti závazku. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle ust. § 118a o. s. ř. je poskytováno zásadně při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud není povinen poučení podle ust. § 118a o. s. ř. sdělovat účastníkovi jinak či odročovat kvůli tomuto jednání (viz rozsudek NS ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).

5. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) ve znění k datu právního jednání.

6. Podle ust. § 2991 odst. 1,2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Podle ust. § 1970 o. z po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

8. Podle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

9. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že zjištěný skutkový stav nelze právně zhodnotit ve smyslu uzavření jakékoli dohody mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou, ať už v písemné, ústní či konkludentní podobě. Ve vztahu k písemně uzavřené smlouvě je zřejmé, že takovou smlouvu lze písemně uzavřít také prostřednictvím elektronických prostředků. I v případě elektronického uzavření smlouvy je ovšem podstatnou náležitostí právního jednání elektronický podpis jednající osoby. Elektronický podpis může být i tzv. prostý, ovšem z hlediska důkazní síly je tento podpis velmi slabý, neboť nezaručuje ani obsah podepsané listiny, ani identitu podepisující osoby. Tedy neprokazuje tvrzený obsah smlouvy, na kterém se strany údajně měli dohodnout, ani osobu jednajícího. Z pohledu praxe je zřejmé, že tímto způsobem může za žalované uzavřít smlouvu kdokoli, neboť stačí mít pouze přístup k bankovnímu účtu žalované. Nadto nebylo v řízeno prokázáno, že soudu předložená smlouva byla uzavřena a podepsána právě v daném znění, když z elektronického dokumentu neplyne žádné zabezpečení proti pozdějším změnám. Dostatečnou míru věrohodnosti těchto vlastností poskytuje pouze kvalifikovaný el. podpis, všechny ostatní el. podpisy (včetně tzv. „prostého“) tyto záruky neposkytují a je třeba v řízení výše uvedené skutečnosti prokázat dalšími věrohodnými důkazy, které žalobkyně neoznačila ani soudu nepředložila. Písemná forma v řízení tak prokázána nebyla. Ve vztahu k jiné formě dohody dle soudu žalobkyně taktéž neunesla břemeno důkazní, neboť případná ústní či konkludentní dohoda mezi stranami je opřena o shodné důkazy, které dle soudu daná tvrzení neprokazují (hodnocení těchto důkazů viz výše).

10. Osobní podpis jednající osoby je historicky i právně etablovaný prostředek právního jednání, který je do určité míry originální a lze jej porovnávat či zkoumat, zatímco elektronická komunikace se naopak vyznačuje neosobní datovou stopou, u které je třeba o to více dbát na důvěryhodnost a průkaznost.

11. Na druhou stranu bylo v řízení zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně odeslala žalované na účet v její vlastnictví celkem částku 16 000 Kč, přičemž za stavu, kdy nebyl zjištěn žádný právní důvod této transakce a žalovaná v řízení neuplatnila ani žádnou obranu, má právní předchůdce žalobkyně podle ust. § 2991 o. z. právo na vrácení těchto prostředků. V řízení tak bylo prokázáno obohacení na straně žalované, úbytek majetku na straně právního předchůdce žalobkyně a kauzální nexus. Postoupení pohledávky na žalobkyni bylo taktéž prokázáno. Soud proto rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.

12. Nárok žalobkyně na přiznání úroku z prodlení soud posoudil jako částečně důvodný. Zákonný úrok z prodlení je důvodný od 25. 7. 2025 a to pouze v rozsahu přiznané částky. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně učinila dne 24. 7. 2025 (doručení viz ust. § 573 o. z.) bez určení data splatnoosti. Žalobkyni tak vzniklo vedle práva na zaplacení bezdůvodného obohacení také právo na úrok z prodlení dle ust. § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. od 25. 7. 2025. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.

13. Návrhu žalované na stanovení povinnosti ve splátkách dle ust. § 160 o.s.ř soud vyhověl. Přihlédl k tvrzeným osobním poměrům žalované a celkové ochotě dluh zaplatit, rovněž zohlednil skutečnost, že žalobkyně je právnickou osobou a prodloužení lhůty k plnění nepřináší zvláštní újmu v jejím dalším fungování s ohledem na výši nároku a celkové prodlení žalované.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 151 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch v částce 16 000 Kč včetně příslušenství (77,79 %), naopak v částce 4 568 Kč včetně příslušenství úspěch neměla (22,21 %). Přísluší jí tedy náhrada nákladů v rozsahu 55,58 % a soud tomuto účastníkovi přiznal poměrnou část náhrady nákladů řízení ve výši 1 580,70 Kč. K hodnocení úspěchu ve věci u příslušenství viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015. Tyto náklady řízení se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 029 Kč, z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a §14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 16 000 Kč sestávající z částky 400 Kč za tři úkony právní služby dle §11 a.t. realizované před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava věci, kvalifikovaná výzva k plnění, podání ve věci samé) celkem 1 200 Kč včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad ve výši 315 Kč, neboť advokát v době provedení úkonů byl plátcem této daně. Postup podle ust. § 14b a.t. je odůvodněn tím, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech vedených u zdejšího soudu, jedná se o peněžité plnění, tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50 000 Kč a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Jejich zaplacení žalované uložil ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

15. Vzhledem k tomu, že projednávaná věc byla převedena z rejstříku EPR do rejstříku C, aniž by došlo k vydání elektronického platebního rozkazu, vyměřil soud doplatek soudního poplatku podle zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, položka 2, bod 2.