221 C 187/2021

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Burešovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, dále částek částka, částka, částka, částka a úroku ve výši 21,05 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce částka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu podle položky číslo bodu 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. ve výši částka do 3 dnů právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši částka, přičemž žalovanému byla fakticky poskytnuta částka částka a částka částka byla převedena na účet zprostředkovatele jako provize. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného, neboť zkoumala a ověřovala výši příjmu žalovaného a stran nákladů vycházela z normativních nákladů na bydlení. Žalobkyně dále vycházela z výše existenčního a životního minima. Dále žalobkyně lustrovala žalovaného v insolvenčním rejstříku a v centrální evidenci exekucí. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr s úrokem 21,05 % ročně splácet v 40 měsíčních splátkách po částka. Celková cena úvěru tak činila částka. Žalovaný však úvěr řádně nesplácel Kč. Žalobkyni tak v důsledku prodlení žalovaného vzniklo právo na zaplacení účelně vynaložených nákladů ve výši částka představujících poplatek částka za každou odeslanou upomínku. Dále žalobkyně vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty za opožděné splátky ve výši částka. Jelikož žalovaný úvěr řádně a včas neplatil, byl úvěr ke dni datum zesplatněn. Žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru a z neuhrazených splátek, která činí částka. Dluh žalovaný neuhradil, ač k tomu byl před podáním žaloby vyzván. Žalovaná částka tak sestává z dlužné jistiny 26 136, dlužných splátek částka, účelně vynaložených nákladů částka, smluvní pokuty za opožděné splátky částka a smluvní pokuty po zesplatnění ve výši částka.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den datum. Žalobkyně se z jednání omluvila, žalovaný se na jednání bez omluvy nedostavil, proto soud jednal v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“)).

3. Ze smlouvy o úvěru včetně příloh, tabulky umoření a úvěrových podmínek bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný dne datum uzavřeli smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši částka, přičemž částka částka představovala provizi zprostředkovatele. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit a zaplatit úrok ve výši 21,05 % ročně, a to v 40 měsíčních splátkách po částka, splatných 20. dne v každém kalendářním měsíci. Ze zprávy banky a potvrzení o transakci vyplývá, že dne datum žalobkyně vyplatila žalovanému částku částka. Téhož dne pak byla vyplacena jiné osobě částka částka. Pro případ prodlení žalovaného bylo sjednáno právo žalobkyně požadovat po žalovaném zaplacení účelně vynaložených nákladů ve výši částka za každou odeslanou upomínku. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením splátky bylo sjednáno právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši částka. Pro případ zesplatnění úvěru byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru. Z upomínek a z předžalobní výzvy ve spojení s podacím lístkem bylo zjištěno, že žalovaný byl před podáním žaloby upomínán o zaplacení. Z posouzení úvěruschopnosti, výpisu z centrální evidence exekucí, výpisu z insolvenčního rejstříku, výpisu z účtu žalovaného, výplatních lístků, statistiky rodinných účtů, výše normativních nákladů na bydlení, životního a existenčního minima, bonity smlouvy, žádosti a výdajů na konečnou spotřebu domácnosti bylo zjištěno, že žalobkyně lustrovala žalovaného s negativním výsledkem v insolvenčním rejstříku a v centrální evidenci exekucí. Žalobkyně od žalovaného zjistila, že žalovaný má příjem ve výši částka, přičemž žalovaný doložil za říjen 2020 příjem ve výši částka výdajů pak vycházela žalobkyně z normativních nákladů na bydlení ve výši částka, životního minima částka a nezabavitelné částky částka. Ke dni datum měl žalovaný na účtu zůstatek částka.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 86 odst. 1,2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

6. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně (viz aktuálně např. rozsudek Soudního dvora ze dne datum ve věci C číslo).

7. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

8. Z tvrzení žalobkyně a z předložených důkazů vyplývá, že žalobkyně řádně neověřila úvěruschopnost žalovaného, neboť stran jeho příjmů ověřila výši příjmu žalovaného za měsíc říjen, přičemž úvěr smlouva o úvěru byla uzavřena až datum a není tak zřejmé, zda žalovaný měl daný příjem i v době uzavření smlouvy. Žalobkyně soudu předložila pouze neúplné výpisy z účtu žalovaného obsahující vždy pouze 1 stránku výpisu za dané období, které tak nemohou poskytnout přehled o pohybu financí žalovaného na jeho účtu. Dále žalobkyně neprokázala, že by ověřovala výdaje. V tomto směru se žalobkyně spokojila s normativními náklady, přičemž skutečné výdaje žalovaného vůbec nezjišťovala ani neověřovala. Žalobkyně například nepožadovala po žalovaném uvedení a doložení skutečných nákladů na bydlení, nákladů za telefonní služby, přičemž lze je těžko uvěřit tomu, že by alespoň nějaký z těchto nákladů žalovaný neměl.

9. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. v tom směru, aby doplnila tvrzení a označila další důkazy, které by byly schopné prokázat, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se jednání nezúčastnila, a své břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu ke zjišťování schopností žalované splácet spotřebitelský úvěr tak neunesla.

10. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru, než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o.z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

11. Žalovaný však od žalobkyně převzala částku ve výši částka, přičemž jí dosud vrátil pouze částka. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně co do částky částka bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení žalobkyni také vrátit. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele ve smyslu ust. § 1958 o.z. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni dle ust. § 1968 o.z. ve spojení s § 1970 o.z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení.

12. Ve zbylém rozsahu soudu nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou zamítnout, a to včetně částky částka, která odpovídá provizi zprostředkovatele, jelikož v tomto směru se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil, neboť případné bezdůvodné obohacení vzniká žalobkyni případně vůči zprostředkovateli a nikoli vůči žalovanému. K uvedené problematice se již dostatečně a zcela přesvědčivě vyjádřila soudní judikatura, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 18. 03. 2016 sp. zn. 69 Icm 2705/2014 uvedl, že„ Při posouzení otázky platnosti ujednání úvěrové smlouvy soud hodnotí dva zásadní právní principy, které se v případě uzavření úvěrové smlouvy podnikatele se spotřebitelem, jak je tomu v tomto případě, dostávají do konfliktu. Prvý princip podporuje povinnost stran dodržovat sjednané podmínky smlouvy (smlouvy se mají dodržovat), ovšem jiný princip, který u spotřebitelských smluv, které jsou uzavírány mezi subjekty s rozdílnými podmínkami a odlišnou mírou připravenosti a profesionality, hovoří pro ochranu toho subjektu smlouvy, který může být poškozen nerovností sjednaných podmínek. V tomto smyslu soud odkazuje například na nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 342/09 ze dne datum, který se zabývá fakticky nerovným postavením spotřebitele s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Cílem ve formulářových smlouvách u spotřebitele je cestou práva vyrovnat tuto faktickou nerovnost formou omezení autonomie vůle. Při posouzení smlouvy o úvěru, kterou dokládal žalobce svou pohledávku, soud vzal v úvahu, že účelem smlouvy bylo primárně poskytnutí úvěru dlužníku jako spotřebiteli. jméno dohoda o uzavření smlouvy o zprostředkování sjednání úvěru mezi dlužníkem a žalobcem (jak by bylo možné připustit dle § 17a zák. č. 145/2010 Sb.). Pokud byla v rámci smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to v rámci smlouvy pojaté jako formulářové (adhezní), v textu smlouvy též sjednána jen odměna za zprostředkování třetí osobě, jedná se zjevně o ujednání, k němuž nelze přihlížet. Jedná se totiž o ujednání, které je v neprospěch spotřebitele dle § 1813 o.z. a zároveň ustanovení nevýhodné, které se bez zvláštního důvodu (samostatného požadavku spotřebitele) odchyluje od běžně uzavíraných úvěrových spotřebitelských smluv, jak postihuje § 1800 odst. 2 o.z. Ujednání naopak navozuje dojem, že uměle a úmyslně navyšuje celkové náklady úvěru, které dlužník v celkové ceně úvěru zaplatí ve splátkách. Z předložené úvěrové smlouvy proto dle názoru soudu nelze k závazku dlužníka hradit odměnu za zprostředkování přihlížet; jedná se o ujednání zdánlivé. Proto žalobce není ve věci aktivně legitimován a jeho přihláška není důvodná.“. Zdejší soud tento názor zcela sdílí, je zjevně v plné míře aplikovatelný i na tento případ, a proto soud v tomto směru na výše uvedené odůvodnění dále odkazuje.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce částka, přičemž tato částka představuje 54,94 % z jejich celkové výše. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce částka a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši částka sestávající z částky částka za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky částka za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky částka za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po částka dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky částka ve výši částka.

14. Vzhledem k tomu, že projednávaná věc byla převedena z rejstříku EPR do rejstříku C, aniž by došlo k vydání elektronického platebního rozkazu, vyměřil soud doplatek soudního poplatku podle zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, položka 2, bod 2. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).