224 C 52/2021

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudkyní JUDr. Jitkou Sikorovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do zbytku se žaloba zamítá

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela se žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které žalovanému zapůjčila částku [částka] a žalovaný se zavázal vrátit zápůjčku spolu s obchodním úrokem ve výši [částka] a administrativním poplatkem ve výši [částka], celkem [částka] v 59 měsíčních splátkách po [částka] a závěrečné měsíční splátce ve výši [částka]. Splatnost první splátky byla sjednána na [datum]. Žalovaný však platby hradil pouze částečně a dostal se tak do prodlení. V souladu se smlouvou proto byla zápůjčka ze strany žalobkyně ke dni [datum] zesplatněna. Žalovaný tak dluží na jistině částku [částka], na obchodním úroku [částka], na poplatcích za správu zápůjčky (administrativních poplatcích) [částka] a na úroku z prodlení kapitalizovaném do [datum] částku [částka]. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením jakékoliv splátky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z aktuální výše dlužné splátky. Pro případ porušení povinnosti uhradit dluh po zesplatnění byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Žalovaný tak dluží na smluvní pokutě z prodlení se zaplacením splátky [částka], na smluvní pokutě za porušení povinnosti uhradit dluh po zesplatnění [částka], na nákladech spojených s uplatněním pohledávky částku [částka]. Dále se žalobkyně domáhala zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Žalovaný ničeho neplnil ani k předžalobní upomínce právního zástupce žalobkyně.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně se k jednání dostavila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, /dále jen „o.s.ř.“ /).

3. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] výpisu z účtu, splátkového kalendáře, výpisu splátkového kalendáře sazebníku úroků, poplatků a smluvních pokut, vyčíslení pohledávky, obchodních podmínek, standardních informací a sazebníku úroků bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na základě které žalobkyně vyplatila žalovanému zápůjčku ve výši [částka] (dne [datum] byla tato částka připsána na účet žalovaného). Žalovaný se zavázal zaplatit jistinu, obchodní úrok ve výši [částka] a administrativní poplatek za správu zápůjčky ve výši [částka], v 59 měsíčních splátkách po [částka], resp. poslední splátku ve výši [částka]. Pro případ prodlení se splacením splátky či její části byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z aktuální výše dlužné splátky. Pro případ nesplnění povinnosti uhradit dluh po zesplatnění byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně. Pro případ prodlení žalovaného byla sjednána i povinnost žalovaného nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady. Z nerozporovaného tvrzení žalobkyně a z vyčíslení pohledávky má soud za prokázané že žalovaný na zápůjčku zaplatil částku [částka], když z jeho strany nebylo tvrzeno a ani ze spisu nevyšlo najevo, že by plnil v jiném rozsahu. Z výzvy k úhradě dlužných splátek ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného, aby svůj dluh uhradil do [datum]. Z oznámení o zesplatnění zápůjčky ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně zápůjčku zesplatnila a vyzvala žalovaného k zaplacení celého dluhu a to do [datum].

4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

5. Podle § 86 odst. 1,2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Krajský soud v Praze se již aktuálně vyslovil k dříve sporné otázce, zda aktuální právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru má v případě nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele za následek absolutní či relativní neplatnost příslušné úvěrové smlouvy a dospěl ke zcela logickému závěru, že i podle aktuálně platné právní úpravy je následkem porušení této povinnosti neplatnost smlouvy absolutní. Zdejší soud se s argumentací uvedenou v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č.j. 27Co 143/2019-113 zcela ztotožňuje, považuje jí za správnou, a proto na níže uvedenou argumentaci odkazuje.

8. Krajský soud v Praze tedy dospěl k závěru, že:„ Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. To nepochybně žalobkyně nesplnila a tomu odpovídá též výsledek splácení. <i>Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 [číslo], ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU [číslo] – 20 aj.).</i> <i>Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.</i> <i>Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp.zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy, jak mj. poukazuje ve svém odvolání žalobkyně, vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne [datum], sp.zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.</i> <i>Zákon [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.</i> <i>Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp.zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).</i> <i>Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce.</i> <i>V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).</i> <i>Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět.</i> <i>Současně pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže.</i> <i>Odvolací soud připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí [číslo] a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 [číslo]. Článek 8 směrnice č. 2008 [číslo] ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“</i> <i>Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C [číslo], [příjmení] [příjmení], srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C [číslo], [právnická osoba], ve vztahu k úvěrům pak ve věci C [číslo], [příjmení], nebo C [číslo], Pohotovosť). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do [datum].</i> <i>Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.</i> <i>Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé.</i> <i>V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.</i> <i>Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.</i> <i>V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora.</i> <i>Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp.zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ (N) ezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“</i> <i>Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.</i> <i>V souzené věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo odvolacím soudem zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.</i> <i>Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným (smyšleným) údajům uvedeným ze strany žalovaného. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, to lze jen stěží žalobkyni vyčítat (toto prokazovat), nicméně výdaj určený na bydlení„ u rodičů“ neodpovídá ani údaji o spolu žijících osobách, neodpovídá ani obvyklým výdajům na bydlení v České republice, a přesto nebyl nijak prověřován. V hodnocení klienta bylo uvedeno, že náklady bydlení činí [částka]. V poznámce bylo dokonce konstatováno:„ inkaso nedoloženo.“ Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa), popř. příspěvky na tyto náklady hrazené spolu žijící osobou, lze doložit poměrně snadno. Nelze uvěřit ani skutečnosti, že žalovaný nemá vůbec žádné výdaje na dopravu do zaměstnání. Nelze také uvěřit, že žalovaný nemá ani žádné jiné obvyklé výdaje (na volnočasové aktivity, na ošacení, komunikační prostředky atd.), stanovené alespoň racionálním odhadem. Žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, navíc u osoby, která je podle již shora uvedených podkladů pro poskytnutí úvěru velmi riziková - má velmi nízké interní skóre NRKI, je bez úspor, bez použitelného zůstatku na účtu, s bleskovou spotřebou všech disponibilních prostředků během několika dnů).</i> <i>Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů působí účelově - snahou uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.</i> V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Jistina pohledávky (zůstatek původního úvěru) již byla žalobkyni přiznána výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně.“ 9. Problematikou neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, v případě nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, se zabývala i generální advokátka, která ve svém stanovisku předneseném [datum] ve věci C [číslo] a C [číslo] dospěla k následujícím závěrům: <i>„ Ochrana spotřebitele zaručená směrnicí 2008 [číslo] o spotřebitelském úvěru brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, které v soudním řízení zahájeném na návrh podnikatele proti spotřebiteli na základě úvěrové smlouvy, kterou spolu uzavřeli, zakazuje vnitrostátnímu soudu po uplynutí pětileté promlčecí lhůty počínající dnem uzavření smlouvy uplatnit bez návrhu nedodržení povinnosti ověřit úvěruschopnost spotřebitele, která je stanovena v článku 8 směrnice, nebo nedodržení ustanovení o informacích, jež musí být jasně a výstižně uvedeny v úvěrových smlouvách, která jsou obsažena v čl. 10 odst. 2 směrnice, a vyvodit důsledky, které podle vnitrostátního práva vyplývají z porušení těchto povinností. Při uložení sankce za takovéto porušení musí vnitrostátní soud s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu posoudit, jsou-li příslušné sankce účinné, odrazující a přiměřené.“</i> <i>„ 1) Článek 8 směrnice 2008 [číslo] o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě, která vnitrostátnímu soudu neumožňuje, aby v rámci žaloby podané věřitelem proti spotřebiteli, jež se opírá o smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi nimi, z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel splnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jestliže se toho spotřebitel nedovolával během tříleté prekluzivní lhůty nebo jestliže tato lhůta uplynula.</i> <i>2) V případě, že vnitrostátní soud zjistil z úřední povinnosti porušení článku 8 směrnice 2008, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce stanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené.“</i> 10. Z citovaného stanoviska generální advokátky vyplývá, že v případě, kdy věřitel řádně neposoudí úvěruschopnost spotřebitele, nepřipadá relativní neplatnost takové smlouvy vůbec v úvahu. Smlouva je neplatná absolutně.

11. Zdejší soud dále také upozorňuje na to, že mu není známo, že by za celou dobu platnosti výše uvedené směrnice došlo k jakékoli změně samotného textu směrnice, který by umožňoval výklad opačný, než tomu bylo dříve, jak podrobně popisuje Krajský soud v Praze ve shora citovaném rozhodnutí. Dále zdejší soud považuje za důležité připomenout, že právě věřitel ve spotřebitelských úvěrech a zápůjčkách je ten, kdo vykonává faktickou vládu a je také tím, kdo zcela určuje podmínky smluvního vztahu. Představa, že adhezní spotřebitelské smlouvy může jakkoli významně ovlivnit spotřebitel je zcela lichá. Věřitel je z povahy svého postavení silnější smluvní stranou, má sílu ekonomickou, zná prostředí i právní řád, využívá účinný marketing (který z povahy věci míří na slabá místa člověka, která jsou známá a kdy je jistota, že podstatná část populace tomuto není schopna vůbec čelit, neboť má jen rozum průměrného člověka jak koneckonců konstatuje i § 4 odst. 1 o.z.). Na věřitele, který je podnikatelem zabývajícím se poskytováním zápůjček, tak musí být kladeny nároky uvedené i v Hlavě I. občanského zákoníku. Věřitel je tedy dle ust. § 5 o.z. povinen jednat jako profesionál se znalostmi a pečlivostí, která je s jeho oborem podnikání spojena a pokud tak nečiní a jedná bez odborné péče, jde to k jeho tíži. Odbornou péčí pak není myšleno v daných případech pouze posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr či zápůjčku, ale tento pojem v sobě zahrnuje i požadavek na poctivé, tedy férové jednání (dle ust. § 6 o.z.), přičemž sankcí i dle vnitrostátní právní úpravy je ta skutečnost, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany (§ 8 o.z.). Věřitel je tak povinen uzavírat jen takové smlouvy, které se svým obsahem poctivému jednání nepříčí. Úrok v tomto případě sjednaný ve výši jak je shora uvedeno, je zcela jistě zjevným zneužitím práva.

12. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Soud při jednání poučil žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. mimo jiné v tom směru, aby do konce jednání uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalovaného) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, a to i co se týká ověřování výdajů žalovaného.

14. Ohledně svých tvrzení o ověřování úvěruschopnosti žalovaného sdělila žalobkyně, že nahlédla do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (insolvenční rejstřík a exekuční rejstřík), dále žalobkyně předložila k důkazu výpisy z účtu žalovaného, výplatní pásky žalovaného a formulář příjmů a výdajů. Z těchto listin bylo zjištěno, že žalovaný před uzavřením smlouvy sdělil žalobkyni, že dosahuje čistého měsíčního příjmu ze zaměstnání ve výši [částka], žije ve vlastním bydlení, je rozvedený a nemá žádnou vyživovací povinnost. Celkové měsíční výdaje žalovaného pak činí [částka]. Žalovaný v době uzavírání smlouvy neměl žádnou exekuci ani nevystupoval jako dlužník v insolvenčním řízení.

15. Z tvrzení žalobkyně a z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně řádně ověřovala výdaje žalovaného, neboť se například vůbec nezabývala specifikací jeho měsíčních výdajů. Žalobkyně sice určité dílčí úkony stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného prováděla (např. doložení příjmů žalovaného), ale za situace, kdy řádně nezkoumá i výdaje, postrádá takový postup na významu, neboť je možné, že i osoba, která dosahuje vysokých příjmů je tak zadlužena, že úvěruschopná ve skutečnosti není, viz shodně i výše uvedená judikatura vyšších soudů. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru, než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o.z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, vůbec v úvahu, neboť by tím byl zcela popřen odrazující účinek, jak opakovaně judikuje Evropský soudní dvůr.

16. Žalovaný však od žalobkyně převzal částku ve výši [částka], přičemž dosud žalobkyni vrátil pouze [částka]. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně co do částky [částka] bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení žalobkyni také vrátit. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni dle ust. § 1968 o.z. ve spojení s § 1970 o.z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Ve zbylém rozsahu soudu nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

17. Navíc je třeba uvést, že i pokud by žalobkyně prokázala, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, tak by soud musel vycházet z toho, že ujednání o smluvním úroku je absolutně neplatné, neboť úrok v této výši je nepřiměřený a jsoucí zjevně v rozporu s dobrými mravy dle ust. § 588 o.z. Stejná situace by nastala i u poplatku za správu zápůjčky, který soud považuje za skrytý úrok, neboť tento poplatek má pouze navýšit zisk žalobkyně za poskytnutí peněz.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka], přičemž tato částka představuje 15,66 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 57,83 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 42,17 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky [částka] za výzvu k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky [částka] za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky [částka] za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada [částka] za 82 ujetých km v částce [částka] ([částka] za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 5.8 l [číslo] km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 5 × 30 minut v částce [částka] podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].