225 C 163/2024

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní Mgr. Lucií Vybíralovou, LL.M., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 11 230 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 62,87 Kč a ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 11. 9. 2024 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných k 20. dni v měsíci, poslední splátka ve zbytku, počínaje únorem 2025, pod ztrátou výhody splátek.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit 1 230 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 7,74 Kč a úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 230 Kč od 11. 9. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 915 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných k 20. dni v měsíci, poslední splátka ve zbytku, počínaje únorem 2025, pod ztrátou výhody splátek.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 28. 4. 2024 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit ve lhůtě 30 dnů společně s poplatkem za poskytnutí ve výši 330 Kč. Úvěr žalobkyně vyplatila na účet žalovaného dne 28. 4. 2024. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek žalobkyně na základě SMS kódu zaslaného na telefonní číslo uvedené žalovaným. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného především tak, že vypočítala jeho kreditní skóre, prověřila žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, BRKI, CEE a ISIR. Žalovaný neuhradil žalobkyni zpět ničeho. Žalobou se žalobkyně domáhá zaplacení jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, nákladů spojených s vymáháním ve výši 300 Kč a smluvní pokuty ve výši 600 Kč. Dále žádá kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od 24. 8. 2024 do 10. 9. 2024 ve výši 70,61 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 11 230 Kč od 11. 9. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci vyjádřil tak, že částku 10 000 Kč od žalobkyně obdržel, ale je nyní bez práce a bude schopen začít splácet až od ledna 2025 ve splátkách od 2 000 Kč do 4 000 Kč.

3. Soud po provedeném dokazování došel k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Z úvěrové smlouvy soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 28. 4. 2024 dohodu, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč. Žalovaný je na smlouvě podepsán kódem.

5. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad spolu se sdělením banky soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 10 000 Kč na jeho účet. Žalobkyni zpět neuhradil ničeho.

6. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 9. 8. 2024 spolu s podacím archem soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu do 14 dnů od odeslání, výzvu mu odeslala 12. 8. 2024.

7. Žalobkyně podle potvrzení o provedení ověření bonity klienta před poskytnutím úvěru provedla kontrolu žalovaného v insolvenčním rejstříku, v němž nebyl nalezen. Dále ho prověřila v registrech NRKI (výsledek OK), SOLUS (výsledek klient není v SOLUSU nebo má příznak C, Z) a CEE (výsledek klient nemá exekuci). Žalobkyně si také vyžádala kopii občanského průkazu (viz jeho kopie).

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

14. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

15. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Přijetí nabídky žalobkyně k uzavření této smlouvy žalovaným je zřejmé z toho, že žalovaný se podle ní zachoval, tj. přijal plnění žalobkyně (čerpal úvěr) a žalobkyni hradil splátku úvěru ve výši, pod variabilním symbolem a na účet podle smlouvy o úvěru (§ 1744 občanského zákoníku). Pro nadbytečnost soud neprováděl další důkazy navržené žalobkyní. Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný vystupoval jako spotřebitel (§ 419 občanského zákoníku) a žalobkyně byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku) poskytla spotřebitelský úvěr. Je tedy na místě aplikovat i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, , Anonymizováno, , C-679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).

17. Soud má za to, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Jak plyne z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Posouzení se pak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí být mj. spolehlivé a dostatečné. Z judikatury k předchozí právní úpravě spotřebitelského úvěru (která je použitelná i nyní s ohledem na prakticky shodný obsah dotčených ustanovení) v této souvislosti plyne, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Naopak nepostačuje, pokud poskytovatel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

18. Žalobkyně toliko tvrdila, že při posuzování žalovaného prověřila v registrech NRKI s pozitivním vyhodnocením a CEE a ISIR, v nichž nebyl nalezen. Samotné prověření žalovaného v registrech a databázích však podle výše citovaného rozsudku nedostačuje. To ostatně výslovně plyne i z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, dle které byla žalobkyně povinna vyhodnotit nejen způsob plnění dosavadních dluhů, ale i porovnání příjmů a výdajů žalovaného. Výsledek prověření žalovaného v NRKI je navíc naprosto nevypovídající, neboť z pouhého konstatování „OK“ lze těžko usuzovat, jaké údaje byly o žalovaném zjištěny, a nelze ověřit, zda jsou skutečně „v pořádku“ ve vztahu k jeho schopnosti úvěr splácet.

19. Z provedených důkazů dále plyne, že žalovaný jí měl sdělit údaje o svých příjmech. Potvrzení o provedení ověření bonity vytvořila sama žalobkyně a mohla do něj uvést jakékoliv údaje. Žalovaný ve smlouvě toliko uvedl, jaký má příjem (aniž by sdělil, na jak dlouho jej má zajištěný) a o svých výdajích neuvedl vůbec nic. Takové informace nelze považovat za spolehlivé a dostatečné ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ale naopak za nevěrohodná tvrzení (resp. jejich věrohodnost ani nelze posoudit pro absolutní nedostatek jakékoliv konkretizace). Kromě toho žalobkyně neměla informace o žalovaném (jak příjmy, tak výdaje) ani jakkoliv objektivně podloženy, což samo o sobě vede k závěru o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu výše citované judikatury.

20. Soud při jednání zamýšlel žalobkyni poučit ve smyslu § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) o tomto svém závěru.

21. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní [§ 101 odst. 1 písm. a) a b) a § 120 odst. 2 o. s. ř.] stran toho, že dostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohla mít bez důvodných pochybností za to, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož spotřebitelský úvěr žalovaného v rozporu s tímto ustanovením i přesto poskytla, je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to včetně ujednání o úrocích, smluvní pokutě, náhradě nákladů spojených s vymáháním, přirůstání těchto a dalších nároků k jistině a splatnosti.

22. Žalobkyně nicméně žalovanému bez platného závazku poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 10 000 Kč, z nichž jí dosud žalovaný nevrátil ničeho. Částka 10 000 Kč tedy představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, které je žalovaný povinen podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni.

23. Splatnost se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem sepsaným dne 9. 8. 2024, odeslaným 12. 8. 2024 k úhradě dlužné částky do 14 dnů od odeslání. Počínaje dnem 27. 8. 2024 je tak žalovaný v prodlení. Od tohoto dne též žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Z období od 24. 8. 2024 do 10. 9. 2024 činí kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč částku 62,87 Kč.

24. O plnění ve splátkách od února 2025 bylo rozhodnuto dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť splácení ve splátkách žalovaný (tedy spotřebitel) sám navrhl s ohledem na jeho osobní situaci a odůvodnila, proč je v jeho možnostech začít splácet až od února 2025 (viz odstavec 2).

25. S ohledem na výše uvedenou absolutní neplatnost smlouvy o úvěru byla žaloba nad rámec přiznaného včetně příslušenství zamítnuta, jak uvedeno ve výroku II.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 915,01 Kč, přičemž tato částka představuje 78,1 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 89,05 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 10,95 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 11 230 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. O povinnosti žalovaného hradit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř., o jeho povinnosti hradit ve splátkách pak dle § 160 odst. 1 o. s. ř. (viz odstavec 2).