227 C 72/2022
č. j. 227 C 72/2022-59
V PLATNOSTICitované zákony (7)
Plný text
Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Holasem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 20 049,95 Kč s příslušenstvím
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 049,95 Kč s úrokem ve výši 18,9 % ročně z částky 19 749,95 Kč od 28. 2. 2022 do 28. 3. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 19 749,95 Kč od 10. 3. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 19 749,95 Kč od 29. 3. 2022 do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem ve výši 18,9 % ročně od 1. 2. 2022 do 27. 2. 2022 v částce 276,71 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 940 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doplatek soudního poplatku ve výši 1 138 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedených částek s odůvodněním, že uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru, resp. kontokorentu, podle níž žalovaná v plném rozsahu nevrátila zapůjčené finanční prostředky a neuhradila ani další sjednané nároky – úrok a úrok z prodlení.
2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, stejně tak se nevyjádřila ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byla poučena, že v takovém případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), bez jednání na základě předložených listinných důkazů.
3. Podle předložené rámcové smlouvy [číslo] uzavřela žalovaná se žalobkyní dne 12. 10. 2020 smlouvu o běžném účtu č. [bankovní účet] a dle dodatku [číslo] ze dne 15. 10. 2020 dále smlouvu o úvěru – kontokorentu, na jejímž základě prostřednictvím uvedeného účtu jí žalobkyně v souladu s obchodními podmínkami a podmínkami kontokorentu umožnila čerpání úvěru do výše 20 000 Kč. Účastnice si ve smlouvě sjednaly smluvní úrok ve výši 18,9 % ročně.
4. Z platební historie smlouvy (výpisu z účtu) bylo prokázáno, že žalovaná úvěr čerpala v celkové výši 19 749,95 Kč, ale podle smlouvy nezaplatila. Jak dokládá výzva ke splacení celého úvěru, žalobkyně úvěr ke dni 28. 2. 2022 podle úvěrových podmínek zesplatnila a vyzval žalovanou k zaplacení. Z platební historie smlouvy dále vyplývá, že ke dni zesplatnění činil zůstatek jistiny částku 19 749,95 Kč. Ke dni podání žaloby pak dlužná částka činila částku 20 049,95 Kč. Předchozí platby žalované byly započteny na jistinu i na ostatní již vzniklé (shora uvedené) pohledávky dle smlouvy, žádné další platby již žalovaná neuhradila.
5. Žalovaná netvrdila, a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by na úvěr zaplatila více, než připouštěla žalobkyně, ať již před zesplatněním úvěru, či poté. Soud tedy vycházel z toho, že nic víc uhrazeno nebylo.
6. Ze shora uvedených skutkových zjištění tak soud učinil následující závěr. Žalobkyně a žalovaná sjednaly dne 12. 10. 2020 smlouvu o bankovních službách a dále dne 15. 10. 2020 dodatek (smlouvu) o kontokorentu, žalovaná byla klientkou banky. Podle této smlouvy žalovaná čerpala úvěr až do výše 20 000 Kč, svůj závazek ale v celém rozsahu nesplnila. Proto došlo podle úvěrových podmínek k zesplatnění úvěru. Žalovaná zůstatek úvěru ve shora popsaném rozsahu nezaplatila a nezaplatila ani sjednaný smluvní úrok.
7. S ohledem na cizí prvek v podobě vietnamského státního občanství žalované, která má pobyt na území České republiky, se soud po právní stránce nejprve zabýval otázkou své pravomoci a otázkou rozhodného práva. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná mezinárodní smlouva, kterou by Česká a Vietnamská socialistická republika sjednaly zvláštní pravidla pro určení pravomoci soudů obou států k projednávání sporů o zaplacení předmětných nároků a která by se ve smyslu čl. 307 odst. 1 Smlouvy o založení ES použila místo nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, posuzoval soud svou pravomoc nejprve podle citovaného nařízení, které se vzhledem k zásadě přednostní aplikace komunitárního práva aplikuje přednostně před ustanoveními zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Podle čl. 17 a násl. citovaného nařízení je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaná má bydliště na území České republiky.
8. Protože předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž dle čl. 6 je rozhodným právem právo české.
9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Smlouva o úvěru jako dvoustranné právní jednání ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu, lze ji tedy uzavřít v libovolné formě (§ 559 o. z.). Proto se soud nezabýval tím, zda smlouva byla uzavřena elektronicky v písemné formě alespoň v souladu s § 562 o. z. Patrně nebyla, neboť ani podle tvrzení žalobkyně nebyly využity žádné elektronické služby důvěryhodné identifikace a autentizace žalované. Z předložených dokumentů také nevyplývá, že by k danému právnímu jednání došlo v elektronickém systému, v němž jsou záznamy prováděny systematicky a posloupně a jsou chráněny proti změnám. Z hlediska § 561 o. z. je také zřejmé, že smlouva nebyla žalovanou elektronicky podepsána uznávaným či jen zaručeným elektronickým podpisem.
11. V daném případě nicméně není pochyb o tom, komu a za jakých podmínek byly finanční prostředky zapůjčeny, finanční prostředky převzala žalovaná na svůj účet, nedostatek písemné formy není relevantní.
12. Ze shora uvedeného vyplývá, že žalovaná nesplnila v celém rozsahu svou povinnost vrátit úvěr, který podle platné smlouvy o úvěru čerpala a podle přezkumu před uzavřením smlouvy ho také byla schopna splácet. Vedle nároku na zaplacení jistiny žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to nejpozději ode dne následujícího po splatnosti dané lhůtou k plnění po zesplatnění. Proto soud žalobě zcela vyhověl a žalobkyni vedle jistiny úvěru přiznal požadovaný smluvní úrok a zákonné úroky z prodlení.
13. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 940 Kč tvořenou soudním poplatkem. Jiné náklady žalobkyně nepožadovala.
14. Lhůty k plnění byly určeny dle § 160 odst. 1 o.s.ř.
15. O povinnosti žalobkyně k doplacení soudního poplatku v uvedené výši (výrok III.) soud rozhodl dle § 4 odst. 1 písm. j) a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a položky 2 bodu 2. Sazebníku poplatků.
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.