228 C 100/2022

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 121 592,39 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení 121 592,39 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 966,29 Kč, úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 55 614,44 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úrokem ve výši 14 % ročně z částky 55 614,44 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu ve výši 1 216 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně“) uzavřela s žalovaným dne 27. 8. 2019 smlouvu [číslo] na základě které žalovanému poskytla bezhotovostní zápůjčku 60 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem 41 403 Kč v 24 měsíčních splátkách. Ve smlouvě byl sjednán úrok v sazbě 14 % ročně. Před uzavřením smlouvy zkoumala právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného tak, že ověřila jeho platební morálku z úvěrových registrů BRKI, NRKI a SOLUS, kde žalovaný neměl žádný negativní záznam. Dále jej prověřila ve své interní databázi, insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a databázi neplatných dokladů. Zkoumala též příjmy žalovaného, u nichž vyšla z informací poskytnutých žalovaným, které její vázaná zástupkyně ověřila oproti žalovaným předloženým dokumentům. Konkrétně šlo o pracovní smlouvu žalovaného. Výdaje vyhodnotila právní předchůdkyně na základě statistických dat. K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně odkázala mj. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, a ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, z nichž dovozuje, že postačuje posouzení příjmů a výdajů žalovaného na základě statistických dat a matematických modelů. Žalovaný dosud na dluh uhradil celkem 10 226 Kč. Splátky však nehradil řádně a včas. Žalobkyně proto nyní žádá jistinu 55 614,44 Kč, poplatek za poskytnutí a správu úvěru 34 077,95 Kč, kapitalizovanou smluvní pokutu (v sazbě 0,1 % z dlužné částky denně, ke dni 1. 2. 2022) ve výši 30 000 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení s jednotlivými splátkami (ke dni 1. 2. 2022) 2 966,29 Kč a sankční poplatky za vymáhání dluhu 1 900 Kč. Pohledávka ze smlouvy byla dne 1. 2. 2022 postoupena na žalobkyni, což právní předchůdkyně žalovanému oznámila spolu s výzvou k zaplacení dluhu do 17. 3. 2022. Žalobkyně dále požaduje úrok ve výši 14 % ročně z částky 55 614,44 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 55 614,44 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud zjistil následující skutečnosti.

4. Žalovaný a společnost [právnická osoba] podepsali dne 27. 8. 2019 smlouvu o zápůjčce [číslo] kterou se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku 60 000 Kč do tří dnů od uzavření smlouvy na účet žalovaného uvedený v záhlaví smlouvy. Smlouva byla výslovně sjednána podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“). Žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit a zaplatit poplatek za zápůjčku 38 307 Kč (tvořený úrokem 9 139 Kč, poplatkem za zpracování, administrativní činnost a flexibilní splácení 20 384 Kč a poplatkem za vedení zákaznického účtu 8 784 Kč). Ve smlouvě byl sjednán pevný úrok platný po celou dobu trvání smlouvy ve výši 14 % ročně a volitelné doplňkové pojištění s celkovou částkou pojistného 3 096 Kč.

5. Žalovaný před uzavřením této smlouvy vyplnil a podepsal zákaznickou kartu, ve které uvedl, že žádá o zápůjčku 130 000 Kč, bydlí ve vlastním bydlení (na adrese ve [obec]), je ženatý, má tři vyživovací povinnosti a pracuje na plný úvazek. Má čistý měsíční příjem 30 080 Kč a odhadované měsíční výdaje 7 000 Kč„ Další“ čisté příjmy domácnosti činí 29 400 Kč. Žalovaný předložil pracovní smlouvu a potvrzení o příjmu, na základě nichž byly údaje o žalovaném ověřeny zástupkyní právní předchůdkyně [jméno] [příjmení]. Ze zákaznické karty neplyne, že by žalovaný byl prověřen v registrech BRKI, NRKI a SOLUS, interních registrech právní předchůdkyně či insolvenčním rejstříku.

6. Podle potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu ze dne 26. 8. 2019, které je podepsáno zástupcem zaměstnavatele žalovaného [právnická osoba], s.r.o., byl žalovaný zaměstnán u této společnosti jako technik s čistou průměrnou výší měsíčního příjmu za poslední dva měsíce 30 080 Kč. Pracoviště žalovaného bylo v [obec].

7. Listina označená jako„ centrální evidence exekucí“ uvádí, že proti žalovanému dosud nebylo vedeno exekuční řízení. Informace poskytla žalobkyni [právnická osoba] – [právnická osoba] Dotaz na tuto společnost byl vložen a zpracován dne 10. 8. 2022.

8. Dopisem ze dne 1. 2. 2022 právní předchůdkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky z výše uvedené smlouvy o zápůjčce na žalobkyni. Dopisem ze dne 10. 2. 2022 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ze smlouvy do 17. 3. 2022. Oba dopisy byly žalovanému odeslány v jedné zásilce dne 11. 2. 2022 (viz potvrzení podání).

9. Žalobkyně neprokázala, že právní předchůdkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o zápůjčce bezhotovostně částku 60 000 Kč na jeho účet. Žalobkyně k tomuto tvrzení nenavrhla žádné důkazy, a proto ji soud na jednání podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), vyzval k jejich označení, k čemuž žalobkyni v souladu s § 118b odst. 1 o. s. ř. poskytl žalobkyni lhůtu 15 dnů od 26. 9. 2022 (den prvního jednání) s tím, že po uplynutí této lhůty je řízení tzv. koncentrováno. Žalobkyně však důkazy označila až po jejím uplynutí v podání doručeném soudu dne 26. 10. 2022. Soud tudíž tyto důkazy nemohl provést (byly označeny v rozporu s § 118b odst. 1 o. s. ř.) Žalobkyně tak neunesla své důkazní břemeno ohledně tvrzeného poskytnutí zápůjčky právní předchůdkyní žalovanému (§ 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 2 o. s. ř.).

10. Soud pro nadbytečnost neprovedl důkaz žalobkyní předloženými soudními rozhodnutími, neboť nebyla navržena k prokázání žádných skutečností (a ani z nich pro tuto věc žádná skutková zjištění vyplynout nemohou), nýbrž toliko podporují právní argumentaci žalobkyně. Smyslem dokazování je zjištění skutkového stavu, a nikoliv výklad právních předpisů, který spadá do právního posouzení věci. Nadbytečným soud shledal i důkaz výpovědí [jméno] [příjmení] (včetně výpisu z živnostenského rejstříku dokládajícího, že se jedná o vázanou zástupkyni právní předchůdkyně), neboť by mohla svědčit maximálně k okolnostem sepsání smlouvy a zákaznické karty a podkladům předloženým žalovaným k jeho příjmům (jak i sama žalobkyně svůj důkazní návrh odůvodnila). Hlavním důvodem, pro nějž soud dospěl k závěru o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, však bylo nedostatečné prověření jeho výdajů (viz dále), k čemuž by vázaná zástupkyně nemohla nic vypovědět. Ostatně podle zákaznické karty žalovaný žádné listiny dokládající jeho výdaje nepředložil (opak žalobkyně ani netvrdí).

11. Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

15. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

16. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

17. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

18. Soud předně zdůrazňuje, že zápůjčka podle § 2390 a násl. občanského zákoníku je tzv. reálnou smlouvou. To znamená, že závazek vzniká teprve skutečným odevzdáním předmětu zápůjčky vydlužiteli (viz doslovně § 2390 občanského zákoníku:„ přenechá-li zapůjčitel…“), a nikoliv již prostým přijetím návrhu na uzavření smlouvy. To platí i v případě bezhotovostního převodu peněz. Břemeno tvrzení a důkazní ohledně přenechání peněz vydlužiteli má zapůjčitel (viz např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 475/2006), resp. žalobkyně jako jeho právní nástupkyně. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně vyplatila žalovanému na účet podle smlouvy o zápůjčce částku 60 000 Kč. Jak ovšem bylo výše uvedeno, své břemeno důkazní ohledně tohoto tvrzení neunesla. Nelze tedy než dospět k závěru, že smlouva o zápůjčce mezi právní předchůdkyní a žalovaným vůbec nevznikla. Právní předchůdkyně, jakož i žalobkyně jako její právní nástupkyně, proto nemají proti žalovanému žádné právo plynoucí z této smlouvy.

19. Soud dále zkoumal, zda lze věc posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku), tedy zda žalovaný nezískal majetkový prospěch plněním právní předchůdkyně bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že poskytnutí peněz žalovanému nebylo prokázáno, nicméně na straně žalovaného ani nemohlo vzniknout žádné bezdůvodné obohacení, jež by byl podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku povinen vydat.

20. Nad rámec soud dodává, že i kdyby smlouva o zápůjčce vznikla, byla by neplatná. Jednalo by se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný by vystupoval jako spotřebitel (§ 419 občanského zákoníku). Právní předchůdkyně by byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť by jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku) poskytla spotřebitelský úvěr. Bylo by tedy nutné aplikovat i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

21. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C [číslo], a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).

22. Právní předchůdkyně přitom řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Jak plyne z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Posouzení se pak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí být mj. spolehlivé a dostatečné.

23. Proti tomu, jak právní předchůdkyně zkoumala příjmy samotného žalovaného v zásadě nelze mít námitky, neboť se nespokojila jen s jeho prohlášením, ale pravdivost si ověřila i z potvrzení o příjmu žalovaného, které mu vystavil jeho zaměstnavatel.

24. U výdajů a„ dalších“ příjmů domácnosti však právní předchůdkyně nekriticky vyšla pouze z údajů, které jí žalovaný tvrdil v zákaznické kartě, aniž by je měla jakkoliv objektivně podloženy, což není dostatečné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, jehož závěry lze uplatnit i pro nynější zákon o spotřebitelském úvěru). Sdělení žalovaného jsou navíc již na první pohled nevěrohodná. Žalovaný tvrdil, že má výdaje pouze ve výši 7 000 Kč, aniž by jakkoliv konkretizoval, na co jsou, a umožnil tak alespoň rámcově posoudit jejich věrohodnost (tedy zda jsou uváděné výdaje vůbec uvěřitelné). Totéž platí pro údajné„ další“ příjmy domácnosti, u nichž vůbec není zřejmé, z čeho měly plynout (natož aby byla jejich výše jakkoliv doložena, ač se jedná o poměrně podstatnou položku ve skoro stejné výši jako příjmy žalovaného). Dále se jeví jako těžko uvěřitelné, že by na veškeré náklady spojené s bydlením (tj. na energie – teplo, plyn, elektřina, voda; odpady a různé další poplatky), výživu tří osob (žalovaný deklaroval tři vyživovací povinnosti), cestování do práce (žalovaný bydlel ve [obec], ale pracoval až v [obec], která je vzdálena skoro 60 km) a ostatní běžné náklady (jídlo, oblečení atp.) žalovaný vydával měsíčně pouze částku 7 000 Kč. Ta je očividně podhodnocená. Informace poskytnuté žalovaným ohledně jeho výdajů tak nelze považovat za dostatečné a ani spolehlivé a bylo na místě, aby si je právní předchůdkyně dále prověřila (vyžádala od žalovaného jejich konkretizaci a dále např. doklady o„ dalších“ příjmech, platbách inkasa, prokázání vlastnictví bydlení, doklady o cestovném do práce, rozhodnutí nebo dohody stanovící výši výživného či výpisy z účtů, které zachycují výdaje i příjmy), což neučinila. Samotné využití statistických dat pro stanovení výdajů nepostačuje (viz již cit. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

25. Soud dodává, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, na nějž žalobkyně odkazovala, není případné. V cit. věci totiž věřitelka (banka) nevycházela pouze ze statistických dat, ale měla k dispozici i údaje vyplývající z vedení běžného účtu spotřebitele. Nepřípadné je i další citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, neboť v něm byla skutečnost, že povinná (spotřebitelka) v době poskytnutí úvěru disponovala dostatečnými prostředky k pravidelné a řádné úhradě poskytnuté zápůjčky, mezi účastníky v nalézacím řízení nesporná (viz bod 10 usnesení), a oprávněná (věřitelka) kromě toho nad rámec prověření ve veřejných rejstřících měla zkušenosti se splácením jiné zápůjčky oprávněnou (viz bod 1 usnesení). V projednávané věci právní předchůdkyně neučinila ani jedno z toho (k neprověření žalovaného v rejstřících viz dále).

26. Vyhodnocení příjmů a výdajů žalovaného přitom představuje spojené nádoby, neboť i relativně vysoké příjmy mohou být„ dorovnány“ vysokými výdaji. Jinými slovy, i kdyby bylo s jistotou doloženo, že žalovaný má vysoké příjmy, bez spolehlivých znalostí výdajů z toho nelze – bez důvodných pochybností (§ 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru) – učinit závěr o úvěruschopnosti žalovaného.

27. Soud dále nemá za prokázané, že by právní předchůdkyně prověřila žalovaného před uzavřením smlouvy v centrální evidenci exekucí. Předložený výpis byl totiž pořízen až dodatečně dne 10. 8. 2022, a navíc se nejedná o oficiální výpis vydaný Exekutorskou komorou, a proto jej nelze pokládat za věrohodný. Žalobkyně taktéž neprokázala, že by právní předchůdkyně žalovaného prověřila v registrech BRKI, NRKI a SOLUS, svých interních registrech či insolvenčním rejstříku, neboť to z provedených důkazů (zejména zákaznické karty) nevyplývá a jiné důkazy k tomu žalobkyně neoznačila (důkaz výpovědí vázaného zástupce se týkal toliko prověření příjmů žalovaného).

28. Soud na jednání žalobkyni poučil ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že nemá ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného její tvrzení za dostatečná a prokázaná, avšak žalobkyně žádná další tvrzení neuvedla a důkazy neoznačila. Své břemeno tvrzení a důkazní tedy neunesla (§ 101 odst. 1 písm. a) a b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Nelze tedy než uzavřít, že právní předchůdkyně nedostála povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohla mít právní předchůdkyně bez důvodných pochybností za to, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru.

29. Pokud by tak právní předchůdkyně spotřebitelský úvěr žalovanému i přesto poskytla, byla by smlouva o zápůjčce absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích, nákladech spojených s prodlením žalovaného a splatnosti. Smlouva o zápůjčce by pro neplatnost vůbec nevznikla, nevznikla by proto ani smlouva o pojištění, neboť se jedná o smlouvy na nich závislé (§ 1727 věta druhá občanského zákoníku). To je zřejmé zejména z výslovného ujednání, že pojištění je doplňkové. Žalobkyni by tak nenáležel ani nárok na pojistné. Žalobkyně by neměla ani právo na vrácení jistiny úvěru podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, neboť (jak již bylo výše uvedeno) nebylo prokázáno, že žalovanému byly nějaké peněžní prostředky právní předchůdkyní poskytnuty.

30. Ze shora uvedených důvodů soud žalobu prvním výrokem zamítl jako nedůvodnou.

31. Druhým výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný ve věci z procesního hlediska plně uspěl, měl by proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů proti neúspěšné žalobkyni. Žádné náklady mu však nevznikly, žádný z účastníků tak nemá právo na jejich náhradu.

32. Třetím výrokem soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 1 216 Kč, který byl doměřen poté, co nedošlo k vydání elektronického platebního rozkazu podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. O uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek soud rozhodl v rozhodnutí, jímž se řízení končí v souladu s § 9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 větou první tohoto zákona (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, publ. pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS). Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř.