228 C 122/2022

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 7 301,95 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 7 301,95 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 301,95 Kč od 3. 8. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do úroku z prodlení ve výši 3 648,04 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 301,95 Kč od 25. 6. 2019 do 2. 8. 2019 zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 627,32 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 7 301,95 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky v kapitalizované výši 3 648,04 Kč za období od 17. 5. 2014 do 24. 6. 2019 a zákonného úroku z prodlení z této částky jdoucího od 25. 6. 2019 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] [anonymizováno] uzavřela s žalovanou dne 22. 3. 2013 smlouvu o půjčce [číslo] na základě které tato společnost žalované poskytla 24 000 Kč v hotovosti při jejím podpisu. Pohledávka z této smlouvy byla dne 24. 6. 2019 postoupena na žalobkyni. Žalovaná na ni do té doby uhradila jen 16 698,05 Kč. Žalobkyně se nyní domáhá toliko bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve výši rozdílu obou částek, tj. 7 301,95 Kč. Dluh žalované byl podle žalobkyně splatný dne 16. 5. 2014, neboť ze smluvních ujednání bylo žalované známo, že je povinna do tohoto dne celou částku splatit. Od následujícího dne tak žalobkyně žádá úrok z prodlení v zákonné výši.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Soud ve věci rozhodl bez jednání na základě účastníky předložených listinných důkazů podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila a souhlas žalované se předpokládá, jelikož se k výzvě soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřila.

4. Soud zjistil následující skutečnosti.

5. Žalovaná a společnost [právnická osoba] podepsaly dne 22. 3. 2013 smlouvu o půjčce [číslo] kterou se tato společnost zavázala poskytnout žalované půjčku 24 000 Kč a žalovaná se zavázala ji vrátit a zaplatit poplatek v souvislosti s touto půjčkou ve výši 20 065 Kč (skládající se z úroku 3 065 Kč, poplatku za administrativní činnost 4 561 Kč a poplatku za hotovostní inkaso 12 439 Kč), vše v 60 týdenních splátkách po 735 Kč Částku žalovaná přijala v hotovosti při podpisu smlouvy. Ze smlouvy též výslovně plyne, že byla sjednána podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalovaná [právnická osoba] [anonymizováno] ke dni 18. 2. 2021 zaplatila celkem 16 698,05 Kč (viz protokol o platební historii). [právnická osoba] následně pohledávku za žalovanou s účinností ke dni 24. 6. 2019 postoupila na žalobkyni (viz smlouva o postoupení a příloha), o čemž zaslala dne 17. 7. 2019 žalované oznámení, ve kterém ji vyzvala k zaplacení do 10 dnů od doručení (viz oznámení o postoupení a podací lístek).

6. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

7. Podle § 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

8. Podle § 39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

9. Podle § 41 občanského zákoníku vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

10. Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

11. Podle § 457 občanského zákoníku je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

12. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o půjčce podle § 657 a násl. občanského zákoníku (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Závazek vznikl tím, že na jejím základě bylo žalované předáno 24 000 Kč v hotovosti, jež byla žalovaná dle smlouvy povinna vrátit postupně v 60 týdenních splátkách. Ve smlouvě byl současně sjednán poplatek ve výši 20 065 Kč, který je třeba z právního hlediska považovat za úrok ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku, neboť jde o úplatu za poskytnutí půjčky žalované (byť se poplatek formálně skládá z několika položek, které však svou výší neodpovídají svému údajnému určení, tj. na administrativu či hotovostní inkaso, ale spíše právě odměně za půjčku).

13. Soud se dále zabýval platností smlouvy o půjčce, konkrétně ujednání o úroku. Z § 39 občanského zákoníku plyne, že neplatný je mj. právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Jedná se o neplatnost tzv. absolutní, k níž soud musí přihlédnout i bez námitky účastníka (viz a contrario § 40a občanského zákoníku). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně cit. rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).

14. V projednávané věci byla smlouva sjednána mezi podnikatelkou – obchodní společností ([právnická osoba]) poskytující půjčky v rámci svého podnikání a spotřebitelkou, což je zjevné i z toho, že se v ní výslovně odkazuje na tehdejší zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (jenž se vztahoval právě na půjčky poskytované spotřebiteli věřitelem v rámci jeho podnikatelské činnosti, viz § 1 věta druhá a § 3 písm. a) a b) tohoto zákona). Nejde tedy o případ půjčky mezi fyzickými osobami (ve smyslu výše citované judikatury).

15. Sjednaný úrok přitom činil při přepočtu na roční sazbu asi 72,46 % ročně z jistiny. Jedná se o výši, která je již na první pohled zcela nepřiměřená (srov. s nepřiměřenými úroky v judikatuře výše), zvláště ve spotřebitelských vztazích. Soud připomíná, že ochrana spotřebitele je jedním z projevů zásady ochrany slabší strany, která je součástí ústavního principu rovnosti v materiálním pojetí. (viz např. bod 10 nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 78/19). Nelze připustit, aby podnikatelé zneužívali svého silnějšího postavení (plynoucího z odborného zázemí, hospodářské síly, profesionální zkušenosti, lepší znalosti práva či dostupnosti právních služeb) k vynucení v podstatě lichevních úroků. Rovněž při porovnání s úrokovými sazbami, které v době uzavření smlouvy požadovaly banky u úvěrů s podobnými parametry, je zjevná nemravnost sjednaných úroků. Průměrná sazba úroků u úvěrů domácností na spotřebu činila 14,89 % (viz databáze časových řad [příjmení] [jméno], která je obecně známá a veřejně dostupná na webových stránkách ČNB, § 121 o. s. ř.) a sjednaná výše je tak téměř pětinásobná, což je dle výše citované judikatury (která připouští maximálně dvojnásobnou až trojnásobnou výši) hrubě nemravné. Z těchto důvodů soud ujednání o úrocích podle § 39 občanského zákoníku posoudil jako neplatné, neboť se příčí dobrým mravům.

16. Soud se dále zabýval oddělitelností ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, tedy otázkou, zda je neplatná jen tato část právního úkonu, anebo smlouva jako celek (§ 41 občanského zákoníku, tzv. salvátorská klauzule). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu při posuzování otázky, zda lze část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu, je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou (více) stranného právního úkonu, sledovali (viz např. usnesení ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1752/2011). V případě smlouvy o půjčce lze ujednání o úrocích (obecně vzato) oddělit od ostatního obsahu smlouvy o půjčce, avšak nesmí tomu bránit okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (viz již citovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Soud dále podotýká, že podstatnou náležitostí smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 občanského zákoníku není ujednání o úrocích, což znamená, že je-li shledána neplatnost ujednání o úroku ve smlouvě o půjčce, byla by při oddělení tohoto ujednání půjčka bezúročná. Na rozdíl od smlouvy o úvěru podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, se ani neuplatní § 502 odst. 1 tohoto zákona stanovící podpůrně výši úroků, nejsou-li sjednány (a tedy ani závěry judikatury k tomuto smluvnímu typu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007).

17. V daném případě má soud za to, že poskytnutí bezúročné půjčky neodpovídá vůli účastníků. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdkyně žalobkyně byla obchodní společností, která půjčky poskytovala v rámci své podnikatelské činnosti. Úrok (nazvaný jako„ poplatek“) jakožto úplata za poskytnutí půjčky byl tedy zdrojem jejího zisku. Jestliže by ve smlouvě nebyl sjednán, nikdy by k jejímu uzavření nepřistoupila. Tato okolnost proto brání oddělitelnosti ujednání o úroku od zbytku obsahu smlouvy o půjčce. Z toho důvodu soud neaplikoval § 41 občanského zákoníku a smlouvu shledal neplatnou jako celek.

18. Soud následně zkoumal, zda lze věc posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. občanského zákoníku), jichž se ostatně sama žalobkyně dovolávala. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 24 000 Kč v hotovosti na základě neplatné smlouvy o půjčce. Podle § 457 občanského zákoníku byla tedy žalovaná povinna uvedenou částku právní předchůdkyni žalobkyně vrátit. Dosud žalovaná zaplatila toliko 16 698,05 Kč, nadále je tedy povinna vrátit 7 301,95 Kč. Pohledávka na zaplacení této částky za žalovanou byla poté v souladu s § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postoupena na žalobkyni.

19. Splatnost pohledávky žalobkyně nicméně soud posoudil odlišně. Nelze ji odvíjet od smlouvy o půjčce, neboť je neplatná jako celek, včetně ujednání o splatnosti a nárok žalobkyně se opírá o ustanovení o bezdůvodném obohacení. V takových případech se splatnost řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení dlužné částky výzvou odeslanou dne 17. 7. 2019 do deseti dnů od doručení (za nějž lze mít třetí pracovní den od odeslání, § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který se v této době již aplikoval), počínaje dnem 3. 8. 2019 je tak žalovaná v prodlení. Teprve až od tohoto dne žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – jde o povinnost vzniklou z právního poměru vzniklého před účinností tohoto zákona) ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

20. Ze shora uvedených důvodů soud prvním výrokem uložil žalované zaplatit žalobkyni 7 301,95 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 3. 8. 2019 do zaplacení. Druhým výrokem žalobu zamítl v části, kterou žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení od 17. 5. 2014 do 2. 8. 2019.

21. Třetím výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Při posouzení procesního úspěchu stran soud musel přihlédnout i k příslušenství vypočtenému ke dni rozhodnutí soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalobkyně ve věci z procesního hlediska z větší části uspěla (žalobkyně uspěla co do 9 113,68 Kč, žalovaná co do 3 710,84 Kč a celkový předmět řízení činil 12 824,52 Kč), má proto právo na poměrnou část náhrady účelně vynaložených nákladů proti méně úspěšné žalované, tj. na 42,13 % náhrady. Náhradu nákladů řízení tvoří: odměna advokáta za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), po 200 Kč podle § 14b odst. 1 a 6 advokátního tarifu; paušální náhrada hotových výdajů za tři úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu; a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad podle § 137 odst. 3 písm. a) a § 151 odst. 2 o. s. ř. v sazbě 21 % ve výši 189 Kč. K náhradě nákladů řízení náleží i žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč. Celková výše náhrady tak činí 1 489 Kč, z čehož žalobkyni náleží poměrná část v rozsahu 42,13 %, tj. 627,32 Kč. Náhrada je splatná do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Postup podle § 14b advokátního tarifu je odůvodněn tím, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech vedených u zdejšího soudu, jedná se o peněžité plnění, tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50 000 Kč a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení.