228 C 125/2022

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 2 908 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 402 Kč s úrokem z prodlení ve výši 23,92 Kč a úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 402 Kč od 9. 7. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 1 506 Kč, úroku z prodlení ve výši 27,56 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 506 Kč od 9. 7. 2022 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 19. 7. 2021 uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované 2 000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet spolu s poplatkem za poskytnutí 66 Kč, poplatkem za expres výplatu 199 Kč a poplatkem za bezpečnou splátku 99 Kč. Splatnost úvěru byla sjednána na 30 dnů od jeho poskytnutí. Žalobkyně si ji prodloužila až do 9. 12. 2021. Úvěr žalobkyně vyplatila na účet žalované dne 19. 7. 2021. Sjednána byla i smluvní pokuta ve výši 3 % z nesplacené jistiny úvěru a náhrada nákladů za vymáhání po 100 Kč za každý měsíc vymáhání. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek žalobkyně na základě SMS kódu zaslaného na telefonní číslo uvedené žalovanou. Při sjednání první smlouvy o úvěru byla identita žalované ověřena bankovní platbou ve výši 1 Kč na účet žalobkyně. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované především tak, že vypočítala její kreditní skóre, prověřila žalovanou v registrech SOLUS, CEE a ISIR, v nichž nebyla nalezena, a v registru NRKI, kde byla nalezena s pozitivním vyhodnocením, a vyšla z žalovanou uvedených údajů, životního minima a měsíčních nákladů na bydlení dle Českého statistického úřadu. Na dluhy z úvěrové smlouvy žalovaná uhradila žalobkyni dohromady 598 Kč. Nyní se žalobkyně domáhá jistiny úvěru 1 698 Kč, poplatku za poskytnutí 66 Kč, poplatku za expres výplatu 199 Kč, poplatku za bezpečnou splátku 396 Kč (poplatek byl žalované naúčtován čtyřikrát), poplatku za prodloužení splatnosti desetiprocentním odkladem ve výši 98 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 400 Kč (4 měsíce vymáhání po 100 Kč) a smluvní pokuty ve výši 51 Kč. Dále žádá kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od 15. 5. 2022 do 8. 7. 2022 ve výši 51,48 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % z částky 2 908 Kč od 9. 7. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu.

4. V úvěrové smlouvě ze dne 19. 7. 2021 (ID žádosti [číslo]) se žalobkyně zavázala poskytnout žalované 2 000 Kč jako bezúčelový úvěr, který se žalovaná spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 66 Kč zavázala splatit do 18. 8. 2021. Sjednán byl dále poplatek za expres výplatu 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku 99 Kč, poplatek za desetiprocentní odklad 98 Kč, poplatek za korunový odklad 198 Kč, smluvní pokuta za prodlení se splacením úvěru ve výši 3 % z nesplacené jistiny úvěru a náhrada nákladů za vymáhání po 100 Kč za každý měsíc vymáhání. Žalovaná je zde podepsána SMS kódem odeslaným na telefonní číslo žalované uvedené ve smlouvě.

5. V úvěrové zprávě má žalovaná uvedenu jednu žádost o splátkový kontrakt, která byla odmítnuta. Žalobkyně před poskytnutím úvěru provedla kontrolu žalované v insolvenčním rejstříku, v němž nebyla nenalezena. Dále ji prověřila v registrech NRKI, CRIBIS a SOLUS s výsledkem„ OK“. Vyžádala si také kopii jejího občanského průkazu a vypočetla její limit nejvyšší měsíční splátky („ MLS“) na základě příjmu žalobkyně a ostatních členů domácnosti, které měla uvést v žádosti ve výši 10 000 Kč, resp. 20 000 Kč (samotnou žádost žalobkyně nepředložila), životního minima, výší splátek jiných úvěrů (0 Kč) a poskytovaného úvěru (2 430 Kč).

6. Dne 19. 7. 2021 zaslala žalovaná ze svého účtu ověřovací platbu ve výši 1 Kč na účet žalobkyně pod variabilním symbolem uvedeným ve smlouvě. Téhož dne zaslala žalobkyně na účet žalované platbu 2 000 Kč. Variabilní symbol platby rovněž odpovídá variabilnímu symbolu ve smlouvě. Žalovaná žalobkyni posléze uhradila celkem 598 Kč.

7. Dopisem (předžalobní výzvou) ze dne 14. 4. 2022, odeslaným 20. 4. 2022 (viz poštovní podací arch), vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení částky 2 908 Kč, kterou jí žalovaná měla dlužit na základě úvěrové smlouvy, do 30 dnů od sepsání této výzvy.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

14. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

15. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Úvěr by byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná podle smlouvy vystupovala jako spotřebitelka (§ 419 občanského zákoníku) a žalobkyně byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku) poskytla spotřebitelský úvěr. Je tedy na místě aplikovat i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C -679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).

17. Soud má za to, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Jak plyne z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Posouzení se pak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí být mj. spolehlivé a dostatečné. Z judikatury k předchozí právní úpravě spotřebitelského úvěru (která je použitelná i nyní s ohledem na prakticky shodný obsah dotčených ustanovení) v této souvislosti plyne, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Naopak nepostačuje, pokud poskytovatel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

18. Žalobkyně tvrdila, že při posuzování vycházela víceméně jen z údajů, které jí měla žalovaná sdělit v žádosti o úvěr. Již tuto skutečnost ovšem neprokázala, neboť samotnou žádost, kterou měla žalovaná podat, žalobkyně neoznačila k důkazu ani nepředložila. Úvěrovou zprávu přitom vytvořila sama žalobkyně a mohla do ní uvést jakékoliv údaje. I kdyby však tyto údaje skutečně sdělila žalovaná v žádosti, jsou zcela nekonkrétní a nedostatečné. Žalovaná toliko uvedla, jaký má příjem a jaký je příjem ostatních členů její domácnosti bez jakékoliv další specifikace (odkud jí příjem plyne – zaměstnání, podnikání, dávky apod., kdo je její zaměstnavatel, na jak dlouho jej má zajištěný atd., a totéž neuvedla o příjmu ostatních členů domácnost, včetně toho, o jaké členy se jedná). O svých výdajích pak žalovaná neuvedla vůbec nic. Takové informace nelze považovat za spolehlivé a dostatečné ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ale naopak za nevěrohodná tvrzení (resp. jejich věrohodnost ani nelze posoudit pro absolutní nedostatek jakékoliv konkretizace). Kromě toho žalobkyně neměla informace o žalované (jak příjmy, tak výdaje) ani jakkoliv objektivně podloženy, což samo o sobě vede k závěru o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti žalované ve smyslu výše citované judikatury.

19. Soud dále podotýká, že pouhé vyhledání žalované v registrech a databázích nepostačuje, stejně jako údaje získané z obecných statistik (viz výše cit. rozsudek Nejvyššího soudu). Obšírná argumentace žalobkyně ohledně (dle jejího názoru spolehlivého) výpočtu kreditního skóre je irelevantní, neboť vstupními údaji tohoto výpočtu byly právě jen nepodložené údaje získané údajně pouze od žalované a z registrů a statistik. Výsledek prověření žalované v registrech je (kromě insolventního rejstříku) navíc naprosto nevypovídající, neboť z pouhého konstatování„ OK“ lze těžko usuzovat, jaké údaje byly o žalované zjištěny, a nelze ověřit, zda jsou skutečně„ v pořádku“ ve vztahu k její schopnosti úvěr splácet.

20. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), aby doplnila svá tvrzení a označila důkazy k tomu, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr a dalším neprokázaným tvrzením (viz výše). Žalobkyně se však jednání nezúčastnila. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání. Po účastníkovi lze spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud ani není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomu jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).

21. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní stran toho, že dostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohla mít bez důvodných pochybností za to, že žalovaná bude schopna spotřebitelský úvěr splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož spotřebitelský úvěr žalované v rozporu s tímto ustanovením i přesto poskytla, je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to včetně ujednání o poplatcích, náhradě nákladů spojených s vymáháním, přirůstání těchto a dalších nároků k jistině, smluvní pokutě a splatnosti.

22. Žalobkyně nicméně žalované bez platného závazku poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 2 000 Kč, z nichž jí dosud žalovaná vrátila 598 Kč. Zbývající částka 1 402 Kč tedy představuje bezdůvodné obohacení (§ 2991 občanského zákoníku) na straně žalované, které je žalovaná povinna podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni.

23. Splatnost se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem ze dne 14. 4. 2022 k úhradě dlužné částky do 30 dnů od jeho sepsání. Žalovaná se proti této lhůtě nijak nebránila (nevznikl tedy„ spor“ ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru) a v řízení ani nevyšlo najevo, že by byla nepřiměřená jejím možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Počínaje dnem 17. 5. 2022 je tak žalovaná v prodlení (splatnost nastala až dne 16. 5. 2022, neboť předchozí den připadl na neděli, § 607 občanského zákoníku). Od tohoto dne též žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

24. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě prvním výrokem vyhověl v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 1 402 Kč a úroku z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 17. 5. 2022 do zaplacení (včetně kapitalizované části za období do 8. 7. 2022). Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývající části (tj. zejména co do poplatků, nákladů na vymáhání, smluvních pokut a kapitalizovaných i nekapitalizovaných úroků z prodlení z částky 1 506 Kč) soud žalobu druhým výrokem jako nedůvodnou zamítl.

25. Třetím výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná ve věci z procesního hlediska z větší části uspěla, měla by proto právo na poměrnou část náhrady účelně vynaložených nákladů proti méně úspěšné žalobkyni. Žádné náklady jí však nevznikly, žádný z účastníků tak nemá právo na jejich náhradu.

26. Čtvrtým výrokem soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 600 Kč, který byl doměřen poté, co nedošlo k vydání platebního rozkazu podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. O uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek soud rozhodl v rozhodnutí, jímž se řízení končí v souladu s § 9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 větou první tohoto zákona (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, publ. pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS). Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř.