228 C 18/2026

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní Mgr. Janou Pokornou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zaplacení částky 50 300 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 50 000 Kč od 5. 2. 2026 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do zákonného úroku z prodlení z částky 7 149,45 Kč od 5. 2. 2026 do zaplacení ve výši 11,5 %, kapitalizovaného úroku ve výši 7 149,45 Kč od 16. 10. 2025 do 13. 1. 2026, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, a částky 300 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 12 073 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi účastníky byla dne 1. 10. 2025 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši úvěrového rámce 50 000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit alespoň v minimálních splátkách, kdy ke dni posledního čerpání úvěru byla měsíční splátka stanovena na částku 2 500 Kč, spolu se sjednaným úrokem a poplatky. Protože žalovaný neplatil úvěr řádně, byl úvěr zesplatněn ke dni 21. 1. 2026. Žalovaný tak žalobkyni dluží na jistině částku 50 000 Kč, na kapitalizovaném smluvním úroku za období od 16. 10. 2025 do 13. 1. 2026 částku 7 149,45 Kč, na nákladech za upomínání částku 1 000 Kč. Dále žalovanému vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu z důvodu prodlení se zaplacením zesplatněného úvěru ve výši 0,1 % denně, kapitalizovaná částkou 300 Kč. Dále žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení z částky 57 149,45 Kč ve výši 11,5 % ročně od 5. 2. 2026 do zaplacení. Žalovaný nic nezaplatil ani k předžalobní upomínce právního zástupce žalobkyně.

2. Ve věci nebyl vydán platební rozkaz. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ač byl soudem vyzván. Dne 24. 4. 2026 bylo ve věci podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednáno v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se omluvila a žalovaný se bez omluvy nedostavil, ač mu bylo předvolání řádně doručeno.

3. Soud v řízení rozhodl na základě níže uvedených důkazů.:

4. Z přílohy č. , hodnota, ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , tj. formuláře nazvaného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele bylo prokázáno, že žalobkyně získala zřejmě od žalovaného před poskytnutím úvěru tyto informace o jeho poměrech, příjmech a výdajích: žalovaný má základní vzdělání, nemá žádné vyživované děti, není v insolvenci, není veden jako dlužník v registru nebankovních dlužníků v prodlení SOLUS, není proti němu vedena aktivní exekuce, dle svého prohlášení dosahuje příjmu ve výši 30 000 Kč měsíčně, dle údaje žalobkyně byl nalezen na jeho účtu příjem 32 776 Kč, dle svého prohlášení má náklady bydlení ve výši 1 000 Kč měsíčně, náklady na domácnost má dle svého prohlášení ve výši 2 000 Kč, finanční závazky 3 000 Kč, dle žalobkyně z účtu žalovaného se podává tento náklad ve výši 1 342 Kč, finanční závazky ve výši 2 798 Kč, dle informací k platební morálce ze SOLUS má žalovaný výbornou platební morálku, lustrací v SOLUS byly zjištěny závazky ve výši 698 Kč, žalobkyně dle přehledu do výpočtu zahrnula extra zůstatek na cokoliv ve výši 2 000 Kč, finanční zůstatek (kdy žalobkyně v případě finančních závazků, nákladů na domácnost a nákladů na bydlení počítala s částkami vyššími) pak dle žalobkyně činí 11 000 Kč. Připojena je bankovní historie z účtu žalovaného, zde jsou patrné příchozí platby, jako protiúčet je uvedeno , právnická osoba, , Ekosa, , právnická osoba, , , právnická osoba, , Secury Control apod., příchozí platby jsou v řádu nižších tisíců. V srpnu jsou evidovány dvě příchozí platby od , právnická osoba, ve výši 14 000 Kč, v září příchozí platba od , právnická osoba, . ve výši 5 000 Kč, příchozí platba přes systém ThePay, a.s. ve výši 12 000 Kč, , právnická osoba, ve výši 900 č, Credit Portal a.s. ve výši 5 000 Kč, , právnická osoba, ve výši 1 125 Kč, 14 500 Kč, 375 Kč, , právnická osoba, . ve výši 5 000 Kč. Potvrzením o provedené platbě a ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č., hodnota, bylo prokázáno, že žalobkyně na účet žalovaného (když totožnost účtu byla ověřena verifikační platbou a sdělením příslušné banky) z titulu smlouvy o úvěru zaslala dne 1. 10. 2025 částku 50 000 Kč. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 57,99 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách minimálně ve výši 2 500 Kč, přičemž splátkou se budou nejprve umořovat úroky, poté případné sankce, náklady spojené s uplatněním pohledávky a nakonec jistina. Dále pro případ prodlení se zaplacením se žalovaný zavázal zaplatit poplatek za emailovou upomínku ve výši 500 Kč za jednu a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně. Připojeny jsou i listiny obsahující upomínky z dne 20. 10. 2025, 5. 11. 2025. Z předžalobní upomínky ve spojení s poštovním podacím lístkem bylo doloženo, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu do 21. 1. 2026 s upozorněním na jinak soudní vymáhání dluhu, s lhůtou k úhradě do 4. 2. 2026.

5. Žalovaný v řízení ani netvrdil, že by žalovaný žalobkyni cokoliv zaplatil, soud proto vycházel z toho, že na poskytnuté plnění nebylo nic hrazeno.

6. Při ústním jednání dne 24. 2. 2026 měl soud v úmyslu žalobkyni po kvalifikovaném poučení dle § 118 a) odst. 1,3 o.s.ř. vyzvat k doplnění označení důkazu k prokázání splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, když pouze z deklarování žalobkyně soud tyto skutečnosti za prokázané nemá. Žalobkyně se na jednání ve věci nedostavila a připravila se tak o možnost poučení o povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení, zejména ve vztahu k existenci a obsahu dohody a dospělosti závazku. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle ust. § 118a o. s. ř. je poskytováno zásadně při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud není povinen poučení podle ust. § 118a o. s. ř. sdělovat účastníkovi jinak či odročovat kvůli tomuto jednání (viz rozsudek NS ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).

7. Podle § 2991 odst. 1,2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

8. Podle § 86 odst. 1. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zsu“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zsu poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. K neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 75 zsu poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, odbornou péčí se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecním zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen také „zsu“) je zřejmé, že zákon je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Z důvodové zprávy k § 86 zsu se podává, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Při získání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dle Nejvyššího soudu již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1. zsu lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dle Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí dovodil také Nejvyšší Správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1.4.2015. V nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. US 4129/18 ze dne 26.2.2019, na který také žalobkyně odkazuje, se Ústavní soud taktéž zabýval splněním povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dané ustanovením § 9 odst. 1. zákona č. 145/2010 a obiter dictum mimo jiné uvedl, že stávající účinná právní úprava zakotvená v § 86 zákona č. 257/2006 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, je obsahově obdobná předchozí právní úpravě, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila.

9. V souzeném případě soud po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným k platnému uzavření smlouvy o úvěru nedošlo z důvodu neprokázání tvrzení žalobkyně, že s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dle § 86 odst. 1 zsu žalobkyní, neboť žalobkyně neprokázala, že skutečně ověřila příjem žalovaného, výdaje na bydlení a že se řádně zabývala schopností žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Z listin nevyplývá, v jakém režimu vykonává žalovaný svou pracovní činnost, zda je zaměstnán, zda podniká, příjmy na účtu jsou rozdrobeny do menších plateb, těžko lze z nich usuzovat, z jakého právního důvodu jsou žalovanému zasílány a zejména pak, zda se jedná o jeho dlouhodobý a stabilní příjem. Zásadní pochybnosti pak vzbuzuje opakované čerpání jiných úvěrů (v průběhu měsíce srpna a poté září byly žalovanému zaslány opakovaně platby od subjektů, které jsou známy jako poskytovatelé úvěrů), z údajů poskytnutých žalovaným a zohledněných žalobkyní však tato skutečnost nevyplývá a spíše z nich lze usuzovat na to, že se žalobkyně tím, že žalovaný na sebe krátce před uzavřením smlouvy o úvěru vzal větší množství závazků, vůbec nezabývala. Odvolání se na lustraci v systému SOLUS, který rovněž může pracovat jen s daty k určitému datu, v tomto směru není postačujícím. Žalovaný se přitom smlouvou měl zavazovat k zaplacení úvěru ve výši 50 000 Kč s úrokem lichevního charakteru ve výši 57,99 % ročně, přičemž jenom splátky tohoto úroku z jistiny úvěru dosahují v prvním roce splácení výše cca 2 500 Kč. Nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru podle § 87 odst. 1 zsu.

10. V řízení bylo dále prokázáno vyplacení částky 50 000 Kč žalobkyní žalovanému (prokázáno potvrzením o této platbě ve spojení s verifikační platbou z účtu žalovaného a sdělením banky žalovaného), vrácení jistiny žalovaným tvrzeno ani nebylo. Soud proto podle § 2991 občanského zákoníku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč.

11. Nárok z bezdůvodného obohacení byl podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku splatný k výzvě žalobkyně v době přiměřené možnostem žalovaného (§ 87 odst. 1 věta poslední zsu). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení prokazatelně až v rámci předžalobní upomínky, a to do 21. 1. 2026 s lhůtou k plnění do 4. 2. 2026. Jestliže žalovaný dluh tohoto dne nezaplatil, dostal se podle § 1968 občanského zákoníku do prodlení a je podle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. povinen zaplatit žalobkyni také úrok z prodlení ve výši, jak uvedeno v I. výroku rozsudku.

12. Co do smluvního úroku, smluvní pokuty a smlouvou stanovených poplatků za upomínání byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť pro placení těchto nároků absentuje podle § 1721 a § 1723 odst. 1 občanského zákoníku právní důvod. Žalobkyně v řízení neprokázala, že v souvislosti s nezaplacením bezdůvodného obohacení jí vznikly jiné náklady na upomínání než ty, které jsou součástí nákladů tohoto řízení.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 12 073 Kč, když ve věci byla žalobkyně neúspěšná pouze v části týkající se příslušenství a smluvní pokuty (300 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 873 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 300 Kč sestávající z částky 3 140 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 1 570 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., tj. celkem 9 200 Kč. Dle obsahu návrhu není právní zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty a tuto ani nepožaduje ve vyčíslení nákladů.