228 C 199/2022

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 10 956 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 998 Kč s úrokem z prodlení ve výši 55,46 Kč a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 998 Kč od 9. 11. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 1 958 Kč, úroku z prodlení ve výši 16,58 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 958 Kč od 9. 11. 2022 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 573,94 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 21. 4. 2022 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované 9 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet spolu s poplatkem za poskytnutí 297 Kč, poplatkem za expres výplatu 199 Kč a poplatkem za prodloužení splatnosti 891 Kč. Splatnost úvěru byla sjednána na 30 dnů od jeho poskytnutí. Žalovaný si ji prodloužil o dalších 30 dnů až do 22. 6. 2022. Úvěr žalobkyně vyplatila na účet žalovaného dne 21. 4. 2022. Sjednána byla i smluvní pokuta ve výši 3 % z nesplacené jistiny úvěru a náhrada nákladů za vymáhání 300 Kč Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek žalobkyně na základě SMS kódu zaslaného na telefonní číslo uvedené žalovaným. Při sjednání první smlouvy o úvěru byla identita žalovaného ověřena bankovní platbou ve výši 1 Kč na účet žalobkyně. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného především tak, že vypočítala jeho kreditní skóre, prověřila žalovaného v registrech SOLUS, CEE a ISIR, v nichž nebyl nalezen, a v registru NRKI, kde byl nalezen s pozitivním vyhodnocením, a vyšla z žalovaným uvedených údajů, životního minima a měsíčních nákladů na bydlení dle Českého statistického úřadu. Na dluhy z úvěrové smlouvy žalovaný uhradil žalobkyni dohromady 2 Kč. Nyní se žalobkyně domáhá jistiny úvěru 8 999 Kč, poplatku za poskytnutí 297 Kč, poplatku za expres výplatu 199 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti ve výši 891 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 300 Kč a smluvní pokuty ve výši 270 Kč. Dále žádá kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od 24. 10. 2022 do 8. 11. 2022 ve výši 72,04 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 956 Kč od 9. 11. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud zjistil následující skutečnosti.

4. V úvěrové smlouvě ze dne 21. 4. 2022 (ID žádosti [číslo]) se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému 9 000 Kč jako bezúčelový úvěr, který se žalovaný spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 297 Kč zavázal splatit do 21. 5. 2022. Sjednán byl dále poplatek za expres výplatu 199 Kč, poplatek za korunový odklad 891 Kč a smluvní pokuta za prodlení se splacením úvěru ve výši 3 % z nesplacené jistiny úvěru. Žalovaný je zde podepsán SMS kódem odeslaným na telefonní číslo žalovaného uvedené ve smlouvě.

5. V úvěrové zprávě má žalovaný uvedeny tři existující splátkové kontrakty a jednu žádost o kreditní kartu, která byla odmítnuta. Žalobkyně podle potvrzení o provedení ověření bonity před poskytnutím úvěru provedla kontrolu žalovaného v insolvenčním rejstříku, v němž nebyl nenalezen. Dále jej prověřila v registrech NRKI (výsledek OK), CRIBIS (žalovaný nemá exekuci) a SOLUS (nenalezen). Vypočetla jeho limit nejvyšší měsíční splátky („ MLS“) na základě příjmu žalovaného a ostatních členů domácnosti, které měl uvést v žádosti ve výši 25 000 Kč, resp. 14 000 Kč (samotnou žádost žalobkyně nepředložila), životního minima, výší splátek jiných úvěrů (3 165 Kč) a poskytovaného úvěru (9 496 Kč). Vyžádala si také kopii občanského průkazu žalovaného.

6. Dne 21. 4. 2022 zaslal žalovaný ze svého účtu ověřovací platbu ve výši 1 Kč na účet žalobkyně pod variabilním symbolem uvedeným ve smlouvě (viz potvrzení o provedené platbě). Téhož dne zaslala žalobkyně na účet žalovaného platbu 9 000 Kč (viz potvrzení o provedené platbě). Variabilní symbol platby rovněž odpovídá variabilnímu symbolu ve smlouvě. Žalovaný žalobkyni posléze uhradil celkem 2 Kč (viz výpis čerpání, splátek a úhrad).

7. Dopisem (předžalobní výzvou) ze dne 23. 9. 2022, odeslaným 26. 9. 2022 (viz poštovní podací arch), vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení částky 10 956 Kč, kterou jí žalovaný měl dlužit na základě úvěrové smlouvy, do 30 dnů od sepsání této výzvy.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

14. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

15. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný podle smlouvy vystupoval jako spotřebitel (§ 419 občanského zákoníku) a žalobkyně byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku) poskytla spotřebitelský úvěr. Je tedy na místě aplikovat i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C -679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).

17. Soud má za to, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Jak plyne z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Posouzení se pak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí být mj. spolehlivé a dostatečné. Z judikatury k předchozí právní úpravě spotřebitelského úvěru (která je použitelná i nyní s ohledem na prakticky shodný obsah dotčených ustanovení) v této souvislosti plyne, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Naopak nepostačuje, pokud poskytovatel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

18. Žalobkyně tvrdila, že při posuzování vycházela víceméně jen z údajů, které jí měl žalovaný sdělit v žádosti o úvěr. Již tuto skutečnost ovšem neprokázala, neboť samotnou žádost, kterou měl žalovaný podat, žalobkyně neoznačila k důkazu ani nepředložila. Úvěrovou zprávu a potvrzení o provedení ověření bonity přitom vytvořila sama žalobkyně a mohla do ní uvést jakékoliv údaje. I kdyby však tyto údaje skutečně žalovaný sdělil v žádosti, jsou zcela nekonkrétní a nedostatečné. Žalovaný toliko uvedl, jaký má příjem a jaký je příjem ostatních členů jeho domácnosti bez jakékoliv další specifikace (odkud mu příjem plyne – zaměstnání, podnikání, dávky apod., kdo je jeho zaměstnavatel, na jak dlouho jej má zajištěný atd., a totéž neuvedl o příjmu ostatních členů domácnost, včetně toho, o jaké členy se jedná). O svých výdajích pak žalovaný neuvedl vůbec nic. Takové informace nelze považovat za spolehlivé a dostatečné ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ale naopak za nevěrohodná tvrzení (resp. jejich věrohodnost ani nelze posoudit pro absolutní nedostatek jakékoliv konkretizace). Kromě toho žalobkyně neměla informace o žalovaném (jak příjmy, tak výdaje) ani jakkoliv objektivně podloženy, což samo o sobě vede k závěru o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu výše citované judikatury.

19. Soud dále podotýká, že pouhé vyhledání žalovaného v registrech a databázích nepostačuje, stejně jako údaje získané z obecných statistik (viz výše cit. rozsudek Nejvyššího soudu). Obšírná argumentace žalobkyně ohledně (dle jejího názoru spolehlivého) výpočtu kreditního skóre je irelevantní, neboť vstupními údaji tohoto výpočtu byly právě jen nepodložené údaje získané údajně pouze od žalovaného a z registrů a statistik. Výsledek prověření žalovaného v registrech je (kromě insolvenčního rejstříku) navíc naprosto nevypovídající, neboť z pouhého konstatování„ OK“ lze těžko usuzovat, jaké údaje byly o žalovaném zjištěny, a nelze ověřit, zda jsou skutečně„ v pořádku“ ve vztahu k jeho schopnosti úvěr splácet.

20. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), aby doplnila svá tvrzení a označila důkazy k tomu, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr a k dalším neprokázaným tvrzením (viz výše). Žalobkyně se však jednání nezúčastnila. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání. Po účastníkovi lze spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud ani není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomu jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).

21. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní stran toho, že dostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohla mít bez důvodných pochybností za to, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož spotřebitelský úvěr žalovanému v rozporu s tímto ustanovením i přesto poskytla, je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to včetně ujednání o poplatcích, náhradě nákladů spojených s vymáháním, přirůstání těchto a dalších nároků k jistině, smluvní pokutě a splatnosti.

22. Žalobkyně nicméně žalovanému bez platného závazku poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 9 000 Kč, z nichž jí dosud žalovaný vrátil 2 Kč. Zbývající částka 8 998 Kč tedy představuje bezdůvodné obohacení (§ 2991 občanského zákoníku) na straně žalovaného, které je žalovaný povinen podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni.

23. Splatnost se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem ze dne 23. 9. 2022 k úhradě dlužné částky do 30 dnů od jeho sepsání. Žalovaný se proti této lhůtě nijak nebránil (nevznikl tedy„ spor“ ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru) a v řízení ani nevyšlo najevo, že by byla nepřiměřená jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Počínaje dnem 25. 10. 2022 je tak žalovaný v prodlení (splatnost nastala až dne 24. 10. 2022, neboť předchozí den připadl na neděli, § 607 občanského zákoníku). Od tohoto dne též žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

24. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě prvním výrokem vyhověl v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 8 998 Kč a úroku z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 25. 10. 2022 do zaplacení (včetně kapitalizované části za období do 8. 11. 2022). Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývající části (tj. zejména co do poplatků, nákladů na vymáhání, smluvních pokut a kapitalizovaných i nekapitalizovaných úroků z prodlení) soud žalobu druhým výrokem jako nedůvodnou zamítl, neboť tyto nároky se zakládají na neplatné smlouvě o úvěru.

25. Třetím výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Při posouzení procesního úspěchu stran soud musel přihlédnout i k příslušenství vypočtenému ke dni rozhodnutí soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalobkyně ve věci z procesního hlediska z větší části uspěla (žalobkyně uspěla co do 9 341,88 Kč, žalovaný co do 2 037,34 Kč a celkový předmět řízení činil 11 379,22 Kč), má proto právo na poměrnou část náhrady účelně vynaložených nákladů proti méně úspěšnému žalovanému, tj. na 64,19 % náhrady (rozdíl poměrů úspěchu žalobkyně a úspěchu žalovaného). Náhradu nákladů řízení tvoří: odměna advokáta za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), po 300 Kč podle § 14b odst. 1 a 6 advokátního tarifu; paušální náhrada hotových výdajů za tři úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu; a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad podle § 137 odst. 3 písm. a) a § 151 odst. 2 o. s. ř. v sazbě 21 % ve výši 252 Kč. K náhradě nákladů řízení náleží i soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. Celková výše náhrady tak činí 2 452 Kč, z čehož žalobkyni náleží poměrná část v rozsahu 64,19 %, tj. 1 573,94 Kč. Náhrada je splatná do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Postup podle § 14b advokátního tarifu je odůvodněn tím, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech vedených u zdejšího soudu, jedná se o peněžité plnění, tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50 000 Kč a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení.

26. Čtvrtým výrokem soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 200 Kč, který byl doměřen poté, co nedošlo k vydání platebního rozkazu podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. O uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek soud rozhodl v rozhodnutí, jímž se řízení končí (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, publ. pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS). Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř.