228 C 4/2021

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 6 178 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 6 178 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 178 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do úroku z prodlení ve výši 343,22 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 178 Kč od 19. 12. 2020 do 8. 2. 2021 a úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 6 178 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 089 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 6 178 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % z této částky v kapitalizované výši 343,22 Kč za období od 2. 6. 2020 do 18. 12. 2020 a úroku z prodlení ve výši 10 % z této částky jdoucího od 19. 12. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] [anonymizováno] (dále jen„ právní předchůdkyně“) uzavřela s žalovanou dne 22. 7. 2019 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které tato společnost žalované poskytla 7 000 Kč v hotovosti při jejím podpisu. Pohledávka z této smlouvy byla dne 5. 1. 2021 postoupena na žalobkyni. Žalovaná na ni do té doby uhradila jen 822 Kč. Žalobkyně se nyní domáhá toliko bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve výši rozdílu obou částek, tj. 6 178 Kč. Dluh žalované byl podle žalobkyně splatný dne 1. 6. 2020, neboť ze smluvních ujednání bylo žalované známo, že je povinna do tohoto dne celou částku splatit. Před uzavřením smlouvy zkoumala právní předchůdkyně úvěruschopnost žalované tak, že zhodnotila informace získané od žalované v zákaznické kartě a porovnala je s doklady, které si od žalované vyžádala a jsou uvedeny v části karty nazvané„ ověřené dokumenty“. Konkrétně šlo o výpisy z účtu žalované. Tyto listiny žalovaná pouze předložila a žalobkyně je tak nemá k dispozici. Dále si právní předchůdkyně ověřila výpisem z insolvenčního rejstříku, že proti žalované nebylo vedeno insolvenční řízení.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Soud zjistil následující skutečnosti.

4. Žalovaná a [právnická osoba] [anonymizováno] podepsaly dne 22. 7. 2019 smlouvu o zápůjčce [číslo] kterou se tato společnost zavázala poskytnout žalované zápůjčku 7 000 Kč a žalovaná se zavázala ji vrátit a zaplatit poplatek ve výši 5 302 Kč, vše v 45 týdenních splátkách po 274 Kč s tím, že první splátkové období (tj. první týden) začíná běžet dnem uzavření smlouvy. Částku žalovaná přijala v hotovosti při podpisu smlouvy.

5. Ve smlouvě je sice jako„ zákazník“ (tj. vydlužitel) označena„ [jméno]“ a nikoliv„ [celé jméno žalované], soud má nicméně za prokázané, že se jednalo právě o žalovanou, kdo tuto smlouvu podepsal. Je zde totiž označena i rodným číslem ([číslo]) a adresou ([obec] [anonymizováno] [číslo], [obec a číslo]), které se shodují s údaji žalované podle výpisů z informačního systému základních registrů i centrální evidence obyvatel. [obec] číslo je přitom jedinečný identifikátor, který může být přidělen jen jedné osobě. Rovněž v zákaznické kartě je již jako zákazník správně označena žalovaná svým osobním jménem [jméno]. Naopak„ [celé jméno původní účastnice]“ s datem narození 23. 1. 2001 podle příslušných výpisů z informačního systému základních registrů a centrální evidence obyvatel neexistuje. Při sepisu smlouvy tak pouze došlo k písařské chybě v osobním jméně žalované (ostatně obě jména i zní podobně).

6. Žalovaná před uzavřením smlouvy vyplnila a podepsala zákaznickou kartu – žádost o spotřebitelský úvěr, ze které plyne, že žádala o zápůjčku ve výši 30 000 Kč s měsíční splatností po dobu 24 měsíců. Její totožnost byla ověřena dle občanského průkazu. Uvedla, že bydlí v nájmu (pole„ u rodičů“ není zaškrtnuto), má učňovské vzdělání, je svobodná a má jednu vyživovací povinnost. Je na mateřské dovolené a má jediný příjem ve výši 14 600 Kč. Další čisté příjmy její domácnosti činí 30 000 Kč. Výdaje na splátky dalších zápůjček nemá žádné a její odhadované měsíční výdaje činí 10 000 Kč. Žalovaná podle zákaznické karty dále předložila dva výpisy z bankovního účtu za červen a červenec (rok není uveden).

7. Společnost [anonymizována dvě slova] pohledávku za žalovanou s účinností ke dni 18. 12. 2020 postoupila na žalobkyni (viz smlouva o postoupení a příloha), o čemž žalované dne 25. 1. 2021 (viz podací lístek) zaslala oznámení ze dne 6. 1. 2021, kterým mj. žalovanou vyzvala k úhradě dluhu ze smlouvy do 10 dnů od doručení.

8. Soud pro nadbytečnost neprovedl důkaz rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť nebyl navržen k prokázání žádné skutečnosti (a ani z něj pro tuto věc žádná skutková zjištění nemohou vyplynout), nýbrž toliko podporuje právní argumentaci žalobkyně. Smyslem dokazování je zjištění skutkového stavu, a nikoliv výklad právních předpisů, který spadá do právního posouzení věci.

9. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

14. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

15. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

16. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že právní předchůdkyně a žalovaná uzavřely smlouvou o zápůjčce podle § 2390 a násl. občanského zákoníku s tím, že závazek vznikl v okamžiku, kdy byly peníze žalované předány (tj. při podpisu smlouvy). Zápůjčka je současně spotřebitelským úvěrem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná vystupovala jako spotřebitelka (§ 419 občanského zákoníku). Žalobkyně pak byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku) poskytla spotřebitelský úvěr. Soud proto vedle občanského zákoníku aplikoval i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C -679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).

18. Soud má za to, že právní předchůdkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Při posuzování vycházela prakticky jen z údajů, které jí uvedla žalovaná v zákaznické kartě, aniž by je měla jakkoliv objektivně podloženy, což není dostatečné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, jehož závěry lze uplatnit i pro nynější zákon o spotřebitelském úvěru). Výjimkou jsou výpisy z účtu, které žalovaná podle zákaznické karty předložila právní předchůdkyni. Žalobkyně však nepřednesla žádná tvrzení o tom, co bylo jejich obsahem, který ani neprokázala. V tomto směru tedy neunesla své břemeno tvrzení a důkazní. Samotné výpisy z účtů by navíc ani nemohly veškeré údaje uváděné žalovanou doložit (např. údajné další čisté příjmy domácnosti, trvání příjmů, tj. zda je bude mít zajištěny po celou dobu splácení, skutečnost, že bydlí nájmu atp.). Tvrzení žalované v zákaznické kartě jsou kromě toho značně vágní a nevěrohodná. Žalovaná např. tvrdí, že je svobodná, nemá žádného partnera (pouze jednu vyživovací povinnost) a bydlí v nájmu (tj. nikoliv u rodičů), tzn., zjevně žije sama s dítětem, avšak její domácnost by měla mít další nespecifikované čisté příjmy 30 000 Kč. Své výdaje žalovaná pouze odhadla, aniž by je blíže konkretizovala, přestože např. výše nájemného a cena služeb (energií atp.) jsou přesně určitelné a musely jí být známy. Nic neuvedla ani o tom, jak dlouho bude pobírat svůj příjem (zda po celou dobu splácení zápůjčky). Tvrzení, že žalovaná byla prověřena v insolvenčním rejstříku, žalobkyně neprokázala (ze zákaznické karty to neplyne a žalobkyně jiný důkaz neoznačila; i kdyby tato skutečnost byla uvedena v zákaznické kartě, stále by žalobkyně podobně jako u výpisů z účtu neprokázala obsah výpisu z insolvenčního rejstříku – tedy tvrzení, že proti žalované nebylo vedeno insolvenční řízení).

19. Žádná další tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně neuvedla ani k nim neoznačila důkazy. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr a označila důkazy k výše uvedeným neprokázaným tvrzením. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání. Po účastníkovi lze spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud ani není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomu jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).

20. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní o tom, že právní předchůdkyně dostála povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované. Jelikož právní předchůdkyně spotřebitelský úvěr žalované poskytla, ačkoliv v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně nezkoumala její úvěruschopnost, je smlouva o zápůjčce absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to včetně ujednání o poplatku a splatnosti.

21. Právní předchůdkyně nicméně žalované na základě neplatného závazku poskytla celkem 7 000 Kč, z nichž žalovaná doposud vrátila jen 822 Kč. Rozdíl ve výši 6 178 Kč proto představuje bezdůvodné obohacení (§ 2991 a § 2993 občanského zákoníku) na straně žalované, které je povinna podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit v době přiměřené jejím možnostem. Pohledávka na zaplacení této částky za žalovanou byla v souladu s § 1879 občanského zákoníku posléze postoupena na žalobkyni.

22. Splatnost se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení dlužné částky výzvou odeslanou dne 25. 1. 2021 do deseti dnů od doručení (za nějž lze mít třetí pracovní den od odeslání, § 573 občanského zákoníku). Žalovaná se proti této lhůtě nijak nebránila (nevznikl tedy„ spor“ ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru) a v řízení ani nevyšlo najevo, že by byla nepřiměřená jejím možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Počínaje dnem 9. 2. 2021 je tak žalovaná v prodlení. Od tohoto dne též žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., který činil v době prodlení 8,25 % ročně.

23. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě prvním výrokem vyhověl v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 6 178 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 9. 2. 2021 do zaplacení. Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývající části, tj. co do požadovaného úroku z prodlení soud žalobu druhým výrokem jako nedůvodnou zamítl.

24. Třetím výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Při posouzení procesního úspěchu stran soud musel přihlédnout i k příslušenství vypočtenému ke dni rozhodnutí soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalobkyně ve věci z procesního hlediska téměř plně uspěla a její neúspěch byl pouze v nepatrné části (zhruba 6 %), má proto právo na plnou náhradu nákladů řízení. Náhradu nákladů řízení tvoří: odměna advokáta za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), po 200 Kč podle § 14b odst. 1 a 6 advokátního tarifu; paušální náhrada hotových výdajů za tři úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu; a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad podle § 137 odst. 3 písm. a) a § 151 odst. 2 o. s. ř. v sazbě 21 % ve výši 189 Kč. K náhradě nákladů řízení náleží i soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení žalobkyně tak činí 2 089 Kč. Náhrada je splatná do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Postup podle § 14b advokátního tarifu je odůvodněn tím, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech vedených u zdejšího soudu, jedná se o peněžité plnění, tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50 000 Kč a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení.

25. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v odměně advokáta a paušální náhradě hotových výdajů za obě vyjádření žalobkyně, neboť žalovaná měla být řádně označena již v žalobě a další ve vyjádření uvedená tvrzení měla být také součástí žaloby, která neobsahovala řádné vylíčení všech rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Jde tedy o náklady neúčelně vynaložené.

26. Čtvrtým výrokem soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 600 Kč, který byl doměřen poté, co nedošlo k vydání elektronického platebního rozkazu podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o soudních poplatcích“). Ten nebyl vydán z důvodu, že žaloba byla neprojednatelná pro nesprávné označení žalované, která neexistovala. Bylo tedy na místě žalobkyni soudní poplatek doměřit, a to v rozhodnutí, jímž se řízení končí v souladu s § 9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 větou první tohoto zákona (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, publ. pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS). Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že byl posléze vydán platební rozkaz (nikoliv elektronický) ve smyslu § 172 o. s. ř. Položka 2 bod 2 přílohy sice dle doslovného znění hovoří obecně o„ platebním rozkazu“, avšak logicky navazuje na bod 1 stejné položky, který se týká právě a jen„ elektronického“ platebního rozkazu. Systematický výklad je podpořen i účelem této úpravy poplatkové povinnosti. Vydání elektronického platebního rozkazu je do značné míry automatizováno (prostřednictvím systému centrálního elektronického platebního rozkazu, který umožňuje jeho automatickou generaci na základě návrhu), a proto je ekonomicky i časově mnohem méně náročné, než vydání„ standardního“ platební rozkazu, který je nutno v každém konkrétním případě individuálně vyhotovit. Nižší poplatková povinnost žalobkyně je tedy nutně spjata pouze s elektronickým platebním rozkazem. Lhůta k zaplacení soudního poplatku se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř.