228 C 45/2023

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 61 913,95 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 1 235 Kč s úrokem z prodlení ve výši 29,94 Kč a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 235 Kč od 14. 3. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 60 678,95 Kč, úroku ve výši 11 324,66 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 59 213,95 Kč od 14. 3. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 929,25 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60 678,95 Kč od 14. 3. 2023 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu ve výši 619 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 8. 10. 2018 uzavřela s žalovaným smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] s úvěrovým rámcem 60 000 Kč a výší měsíční splátky 2,38 % z úvěrového rámce. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného především tak, že vypočítala jeho kreditní skóre, prověřila žalovaného v registrech [příjmení], [příjmení] a ISIR, v nichž nebyl nalezen, a v registru NRKI, kde byl nalezen s pozitivním vyhodnocením. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně. Žalovaný o poskytnutí úvěru zažádal na webových stránkách žalobkyně, kde zadal své osobní údaje a údaje o svých poměrech a předložil svůj občanský průkaz. Uzavření smlouvy potvrdil SMS kódem zaslaným na jím zadané telefonní číslo. Existenci smlouvy a akceptaci nabídky žalovaným prokazuje i transakční historie, podle které žalovaný řádně dle smlouvy hradil některé splátky úvěru. Žalovaný v průběhu úvěrového vztahu celkem načerpal částku 129 100 Kč a na úvěr naopak uhradil 127 865 Kč. Jelikož žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, žalobkyně jej ke dni 12. 12. 2022 zesplatnila. Žalobkyně se nyní domáhá jistiny ve výši 59 213,95 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 1 200 Kč, tří smluvních pokut po 500 Kč za prodlení s úhradou splátek, úroku ve výši 11 324,66 Kč (součet nezaplacených úroků v rámci jednotlivých splátek a úroku ve výši 23,88 % ročně z jistiny od 13. 12. 2022 do 13. 3. 2023), úroku ve výši 23,88 % ročně z jistiny od 14. 3. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 959,19 Kč (15 % ročně od 27. 12. 2022 do 13. 3. 2023) a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 61 913,95 Kč od 14. 3. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud zjistil následující skutečnosti.

4. Ve smlouvě o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 8. 10. 2018 se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 60 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet s roční úrokovou sazbou 23,88 % ročně ve splátkách ve výši 2,38 % z úvěrového rámce (1 428 Kč). Sjednaná byla i smluvní pokuta 500 Kč za prodlení se splátkou. Žalovaný je zde podepsán kódem.

5. V úvěrové zprávě má žalovaný uvedeny tři existující splátkové kontrakty, dvě odmítnuté žádosti o splátkové kontrakty a 24 ukončených splátkových kontraktů. Žalobkyně podle úvěrové karty před poskytnutím úvěru provedla kontrolu žalovaného v insolvenčním rejstříku, v němž nebyl nenalezen. Dále jej prověřila v registrech NRKI (výsledek OK), SOLUS (výsledek OK) a CEE (výsledek OK). Vypočetla jeho limit nejvyšší měsíční splátky („ MLS“) na základě příjmu žalovaného, který měl uvést v žádosti ve výši 50 000 Kč (samotnou žádost žalobkyně nepředložila), životního minima, výše splátek jiných úvěrů (11 674 Kč), splátek úvěrů u žalobkyně (1 860 Kč) a poskytovaného úvěru (1 428 Kč). Podobné údaje plynou z potvrzení o provedení ověření bonity žalovaného. Žalobkyně si také vyžádala kopii občanského průkazu žalovaného (viz jeho kopie).

6. Podle výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaný za období od 9. 10. 2018 do 13. 3. 2023 vyčerpal jistinu celkem 129 100 Kč a uhradil na úvěr celkem 127 865 Kč.

7. Výpis z účtu žalovaného za období od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2021 prokazuje, že žalobkyně v tomto období na účet žalovaného skutečně zaslala postupně dohromady 129 100 Kč. Jsou z něj rovněž zřejmé splátky žalovaného, které hradil žalobkyni ve výši 1 428 Kč na účet s variabilním symbolem, které odpovídají údajům uvedeným ve smlouvě o revolvingovém úvěru.

8. Dopisem ze dne 12. 12. 2022, odeslaným 13. 12. 2022 (viz poštovní podací arch), vyzvala žalobkyně žalovaného ke splacení celého úvěru z důvodu prodlení žalovaného s úhradou závazků.

9. Dopisem (předžalobní výzvou) ze dne 5. 1. 2023, odeslaným 6. 1. 2023 (viz poštovní podací arch), vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení částky 70 911,84 Kč, kterou jí žalovaný měl dlužit na základě úvěrové smlouvy, do 7 dnů od odeslání této výzvy.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

14. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

15. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

16. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

17. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Přijetí nabídky žalobkyně k uzavření této smlouvy žalovaným je zřejmé z toho, že žalovaný se podle ní zachoval, tj. přijal plnění žalobkyně (čerpal úvěr) a žalobkyni hradil splátky úvěru ve výši, pod variabilním symbolem a na účet podle smlouvy o úvěru (§ 1744 občanského zákoníku). Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný vystupoval jako spotřebitel (§ 419 občanského zákoníku) a žalobkyně byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku) poskytla spotřebitelský úvěr. Je tedy na místě aplikovat i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C -679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).

19. Soud má za to, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Jak plyne z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Posouzení se pak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí být mj. spolehlivé a dostatečné. Z judikatury k předchozí právní úpravě spotřebitelského úvěru (která je použitelná i nyní s ohledem na prakticky shodný obsah dotčených ustanovení) v této souvislosti plyne, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Naopak nepostačuje, pokud poskytovatel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

20. Žalobkyně toliko tvrdila, že při posuzování žalovaného prověřila v registrech SOLUS, CEE a ISIR, v nichž nebyl nalezen, a v registru NRKI. Samotné prověření žalovaného v registrech a databázích však podle výše citovaného rozsudku nedostačuje. To ostatně výslovně plyne i z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, dle které byla žalobkyně povinna vyhodnotit nejen způsob plnění dosavadních dluhů, ale i porovnání příjmů a výdajů žalovaného. Výsledek prověření žalovaného v registrech je (kromě insolvenčního rejstříku) navíc naprosto nevypovídající, neboť z pouhého konstatování„ OK“ lze těžko usuzovat, jaké údaje byly o žalovaném zjištěny, a nelze ověřit, zda jsou skutečně„ v pořádku“ ve vztahu k jeho schopnosti úvěr splácet.

21. Z provedených důkazů dále plyne (byť sama žalobkyně to ani netvrdí a neunáší tak již své břemeno tvrzení, viz níže), že žalovaný jí měl sdělit údaje o svých příjmech v žádosti o úvěr. Tuto skutečnost ovšem žalobkyně neprokázala, neboť samotnou žádost, kterou měl žalovaný podat, žalobkyně neoznačila k důkazu ani nepředložila. Úvěrovou kartu a potvrzení o provedení ověření bonity vytvořila sama žalobkyně a mohla do nich uvést jakékoliv údaje. I kdyby však tyto údaje skutečně žalovaný sdělil v žádosti, jsou zcela nekonkrétní a nedostatečné. Žalovaný toliko uvedl, jaký má příjem (aniž by sdělil, na jak dlouho jej má zajištěný) a o svých výdajích neuvedl vůbec nic. Takové informace nelze považovat za spolehlivé a dostatečné ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ale naopak za nevěrohodná tvrzení (resp. jejich věrohodnost ani nelze posoudit pro absolutní nedostatek jakékoliv konkretizace). Kromě toho žalobkyně neměla informace o žalovaném (jak příjmy, tak výdaje) ani jakkoliv objektivně podloženy, což samo o sobě vede k závěru o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu výše citované judikatury. Obšírná argumentace žalobkyně ohledně (dle jejího názoru spolehlivého) výpočtu kreditního skóre je irelevantní, neboť vstupními údaji tohoto výpočtu byly právě jen nepodložené údaje získané údajně pouze od žalovaného a z registrů a statistik.

22. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), aby doplnila svá tvrzení a označila důkazy k tomu, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr a k dalším neprokázaným tvrzením (viz výše). Žalobkyně se však jednání nezúčastnila. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání. Po účastníkovi lze spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud ani není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomu jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).

23. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní (§ 101 odst. 1 písm. a) a b) a § 120 odst. 2 o. s. ř.) stran toho, že dostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohla mít bez důvodných pochybností za to, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož spotřebitelský úvěr žalovanému v rozporu s tímto ustanovením i přesto poskytla, je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to včetně ujednání o úrocích, smluvní pokutě, náhradě nákladů spojených s vymáháním, přirůstání těchto a dalších nároků k jistině a splatnosti.

24. Žalobkyně nicméně žalovanému bez platného závazku poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 129 100 Kč, z nichž jí dosud žalovaný vrátil 127 865 Kč. Zbývající částka 1 235 Kč tedy představuje bezdůvodné obohacení (§ 2991 občanského zákoníku) na straně žalovaného, které je žalovaný povinen podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni.

25. Splatnost se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem odeslaným 6. 1. 2023 k úhradě dlužné částky do 7 dnů od odeslání. Žalovaný se proti této lhůtě nijak nebránil (nevznikl tedy„ spor“ ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru) a v řízení ani nevyšlo najevo, že by byla nepřiměřená jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Počínaje dnem 14. 1. 2023 je tak žalovaný v prodlení. Od tohoto dne též žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

26. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě prvním výrokem vyhověl v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 1 235 Kč, úroku z prodlení ve výši 29,94 Kč (jde o kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 235 Kč za období od 14. 1. 2023 do 13. 3. 2023) a úroku z prodlení z částky 1 235 Kč ve výši 15 % ročně od 14. 3. 2023 do zaplacení. Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývající části (tj. zejména co do úroků, nákladů na vymáhání, smluvních pokut a kapitalizovaných i nekapitalizovaných úroků z prodlení) soud žalobu druhým výrokem jako nedůvodnou zamítl, neboť tyto nároky se zakládají na neplatné smlouvě o úvěru.

27. Třetím výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Při posouzení procesního úspěchu stran soud musel přihlédnout i k příslušenství vypočtenému ke dni rozhodnutí soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalovaný ve věci z procesního hlediska z větší uspěl, má proto právo na poměrnou část náhrady účelně vynaložených nákladů proti méně úspěšné žalobkyni. Žádné náklady mu však nevznikly, žádný z účastníků tak nemá právo na jejich náhradu.

28. Čtvrtým výrokem soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 619 Kč, který byl doměřen poté, co nedošlo k vydání platebního rozkazu podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. O uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek soud rozhodl v rozhodnutí, jímž se řízení končí (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, publ. pod č. 48/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS). Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř.