228 C 51/2022

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 8 542,80 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 400 Kč od 17. 5. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co částky 1 142,80 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 142,80 Kč od 17. 5. 2022 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se proti žalovanému (po částečném odmítnutí žaloby a zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby) domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně“) uzavřela s žalovaným dne 5. 1. 2021 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 12 000 Kč, dne 6. 1. 2021 dodatek, kterým byl úvěr navýšen na 15 000 Kč, dne 8. 1. 2021 další dodatek, kterým byl úvěr opět navýšen na 20 000 Kč a dne 10. 5. 2021 poslední dodatek, jímž byla prodloužena splatnost úvěru. Žalovaný se touto smlouvou ve znění dodatků zavázal do 8. 6. 2021 vrátit částku 24 528 Kč s příslušenstvím. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě tak, že žalovaný požádal o úvěr na internetových stránkách právní předchůdkyně, poskytl kopii občanského průkazu a provedl verifikační platbu ze svého účtu (na který pak byl úvěr poskytnut). Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného tak, že jej prověřila v registrech. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas. Pohledávka za žalovaným byla dne 29. 3. 2021 postoupena na žalobkyni. Žalovaný zaplatil před postoupením pohledávky 5 000 Kč, a poté dne 3. 2. 2022 částku 600 Kč, dne 2. 3. 2022 částku 1 000 Kč, dne 15. 3. 2022 částku 2 000 Kč, dne 20. 4. 2022 částku 2 000 Kč a dne 16.

5. částku 2 000 Kč. Žalobkyně nyní žádá jistinu ve výši 8 542,80 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud zjistil následující skutečnosti.

4. Dne 23. 9. 2020 zaslal žalovaný platbu 0,01 Kč na účet společnosti [právnická osoba] (viz výpis z účtu z tohoto dne ve spojení se smlouvami o úvěru, v nichž je totožné číslo účtu právní předchůdkyně, a výpisem z účtu žalovaného, který dokládá, že šlo skutečně o jeho účet).

5. Smlouvou [číslo] ze dne 5. 1. 2021 se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho účet spotřebitelský úvěr 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal jej vrátit do 4. 2. 2021 s úrokem 2 760 Kč (sazba 279,83 % ročně). Smlouvou stejného čísla ze dne 6. 1. 2021 byl úvěr navýšen na 15 000 Kč Smlouvou stejného čísla ze dne 8. 1. 2021 byl úvěr opět navýšen na 20 000 Kč Smlouvou stejného čísla ze dne 10. 5. 2021 byla dohodnuta odlišná splatnost do 8. 6. 2021. Žádný ze smluv není žalovaným vlastnoručně podepsána.

6. Právní předchůdkyně na účet žalovaného dne 5. 1. 2021 zaplatila 12 000 Kč, dne 6. 1. 2021 celkem 3 000 Kč a dne 8. 1. 2021 celkem 5 000 Kč (viz výpisy z účtu právní předchůdkyně z těchto dnů ve spojení s výpisem z účtu žalovaného za leden 2021).

7. Dopisem ze dne 15. 11. 2021 žalobkyně informovala žalovaného o postoupení pohledávky z výše uvedené smlouvy na žalobkyni. Oznámením ze dne 15. 11. 2021, odeslaným dne 16. 11. 2021 (viz poštovní podací arch), oznámila právní předchůdkyně žalovanému totéž.

8. Dne 11. 3. 2022 (viz poštovní podací arch) žalobkyně odeslala žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dluhu, kterou žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu z výše uvedené smlouvy do 18. 3. 2022.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

14. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

15. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

16. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že právní předchůdkyně a žalovaný uzavřeli smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, včetně tří dodatků měnících výši poskytnutého úvěru a splatnost. Uzavření smlouvy (§ 1725 a § 1745 občanského zákoníku) právě žalovaným je zřejmé z toho, že zaplatil verifikační platbu z účtu, který ve smlouvách uvedl a i na něj byl poté úvěr poskytnut. Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný vystupoval jako spotřebitel (§ 419 občanského zákoníku). Právní předchůdkyně pak byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku) poskytla spotřebitelský úvěr. Soud proto vedle občanského zákoníku aplikoval i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C [číslo], a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).

18. Soud má za to, že právní předchůdkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně pouze tvrdila, že žalovaného prověřila v registrech, což je samo o sobě nedostatečné, neboť vedle způsobu splácení dosavadních dluhů je třeba vyhodnotit i porovnání příjmů a výdajů spotřebitele (viz § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, jehož závěry lze uplatnit i pro nynější zákon o spotřebitelském úvěru). Toto tvrzení navíc ani neprokázala (neoznačila k jeho prokázání žádné důkazy).

19. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), aby doplnila svá tvrzení a označila důkazy k tomu, že právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr (včetně výzvy k prokázání výše uvedených neprokázaných skutečností). Žalobkyně se však jednání nezúčastnila. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání. Po účastníkovi lze spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud ani není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomu jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).

20. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neunesla své břemeno tvrzení a důkazní stran toho, že právní předchůdkyně dostála povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohla mít právní předchůdkyně bez důvodných pochybností za to, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož právní předchůdkyně spotřebitelský úvěr žalovanému v rozporu s tímto ustanovením i přesto poskytla, je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to včetně dílčích ujednání o úroku, poplatcích, náhradě nákladů na vymáhání, smluvní pokutě, přirůstání těchto a dalších nároků k jistině a splatnosti. Soud podotýká, že právo na náhradu nákladů na vymáhání žalobkyni (právní předchůdkyni) neplyne z žádného ustanovení právního předpisu ani – platného – ujednání účastníků (§ 513 občanského zákoníku pouze stanoví, že tento nárok představuje příslušenství pohledávky, ale samo o sobě jej bez dalšího nezakládá – podobně jako např. u úroků, které jsou v tomto ustanovení rovněž vyjmenovány). K analogické aplikaci § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. není důvod, neboť zde nevzniká žádná mezera v právu, a navíc ani nejde o obdobné situace (právě z důvodu rozdílů mezi spotřebitelskými a podnikatelskými vztahy).

21. Právní předchůdkyně nicméně žalovanému na základě neplatného závazku poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 20 000 Kč, z nichž jí žalovaný doposud vrátil celkem 12 600 Kč. Rozdíl ve výši 7 400 Kč tedy představuje bezdůvodné obohacení (§ 2991 a § 2993 občanského zákoníku) na straně žalovaného, které byl povinen podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit právní předchůdkyni v době přiměřené jeho možnostem. Soud podotýká, že„ alokace“ jednotlivých plateb žalovanou na různé dílčí pohledávky je bezpředmětná, neboť zúčtování bezdůvodného obohacení provádí přímo soud. Pohledávka na zaplacení výše uvedené částky za žalovaným byla v souladu s § 1879 občanského zákoníku posléze postoupena na žalobkyni (k závěru o aktivní legitimaci žalobkyně postačuje řádné oznámení postoupení žalovanému, viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007).

22. Splatnost se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Právní předchůdkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do 18. 3. 2022. Žalovaný se proti této lhůtě nijak nebránil (nevznikl tedy„ spor“ ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru) a v řízení ani nevyšlo najevo, že by byla nepřiměřená jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Počínaje následujícím dnem je tak žalovaný v prodlení. Od tohoto dne též žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (žalobkyně jej nicméně žádala pouze ve výši 8,25 % ročně a až od 17. 5. 2022).

23. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě prvním výrokem vyhověl v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 7 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 400 Kč od 17. 5. 2022 do zaplacení. Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývající části (tj. zejména co do nákladů na vymáhání, částky jistiny, která žalobkyni s ohledem na platby žalovaného nenáležela a úroků z prodlení) soud žalobu druhým výrokem jako nedůvodnou zamítl.

24. Třetím výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 146 odst. 2 větou první, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Při posouzení procesního úspěchu a zavinění stran soud musel přihlédnout i k příslušenství (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žaloba byla zčásti odmítnuta (§ 146 odst. 3 o. s. ř.), zčásti zavinila zastavení řízení svým zpětvzetím žalobkyně (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř., částečné platby žalovaného byly z podstatné části provedeny ještě před podáním žaloby, a žalobkyně navíc ani netvrdí, že žalobu vzala zpět pro pozdější chování žalovaného) a zčásti neuspěla (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Tato část předmětu řízení je dohromady vyšší, než ve které žalobkyně částečně uspěla (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaný by tak měl právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení, avšak žádné náklady mu nevznikly. Žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.