228 C 55/2022

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 3 680 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení 3 680 Kč s úrokem z prodlení z částky 3 680 Kč od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2015 ve výši 7,05 %, úrokem z prodlení z částky 3 680 Kč od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016 ve výši 7,05 %, úrokem z prodlení z částky 3 680 Kč od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016 ve výši 7,05 %, úrokem z prodlení z částky 3 680 Kč od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017 ve výši 7,05 %, úrokem z prodlení z částky 3 680 Kč od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017 ve výši 7,05 %, úrokem z prodlení z částky 3 680 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 ve výši 7,50 %, úrokem z prodlení z částky 3 680 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 8,00 %, úrokem z prodlení z částky 3 680 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019 ve výši 8,75 %, úrokem z prodlení z částky 3 680 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019 ve výši 9,00 %, úrokem z prodlení z částky 3 680 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020 ve výši 9,00 %, úrokem z prodlení z částky 3 680 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020 ve výši 7,25 %, úrokem z prodlení z částky 3 680 Kč od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021 ve výši 7,25 %, úrokem z prodlení z částky 3 680 Kč od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 ve výši 7,50 % a úrokem z prodlení z částky 3 680 Kč od 1. 1. 2022 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 3 680 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky od 2. 7. 2015 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] [anonymizováno] uzavřela s žalovanou dne 1. 12. 2005 smlouvu o půjčce [číslo] na základě které tato společnost žalované poskytla 6 000 Kč v hotovosti při jejím podpisu. Žalovaná se tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 3 984 Kč zavázala vrátit v 52 pravidelných týdenních splátkách po 192 Kč. Žalovaná včas nesplácela řádně a včas a zaplatila dohromady jen 6 304 Kč, což bylo započteno na poplatek a poté na jistinu. Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tj. po 52 týdnech dne 30. 11. 2006. Pohledávka z této smlouvy byla dne 1. 7. 2015 postoupena na [právnická osoba] S.á.r.l. a poté dne 24. 8. 2018 na žalobkyni.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Soud ve věci rozhodl bez jednání na základě účastníky předložených listinných důkazů podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila a souhlas žalované se předpokládá, jelikož se k výzvě soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřila.

4. Soud zjistil následující skutečnosti.

5. Žalovaná a společnost [právnická osoba] podepsaly dne 1. 12. 2005 smlouvu o půjčce [číslo] kterou se tato společnost zavázala poskytnout žalované půjčku 6 000 Kč a žalovaná se zavázala ji vrátit a zaplatit souhrnný poplatek v souvislosti s touto půjčkou ve výši 3 984 Kč, vše v 52 týdenních splátkách po 192 Kč s tím, že první splátka je splatná 7. den od uzavření smlouvy. Částku žalovaná přijala v hotovosti při podpisu smlouvy. Ze smlouvy též plyne, že byla sjednána podle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. 6. [právnická osoba] následně dne 20. 7. 2015 zaslala (viz poštovní podací arch) žalované oznámení ze dne 25. 6. 2015 o postoupení pohledávky z této smlouvy na [právnická osoba] [anonymizováno], která dne 19. 9. 2018 žalované zaslala (viz poštovní podací arch) oznámení ze dne 14. 9. 2018 o postoupení stejné pohledávky na žalobkyni.

7. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

8. Podle § 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

9. Podle § 39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

10. Podle § 41 občanského zákoníku vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

11. Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

12. Podle § 457 občanského zákoníku je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

13. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaná uzavřely smlouvu o půjčce podle § 657 a násl. občanského zákoníku (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Závazek vznikl tím, že na jejím základě bylo žalované předáno 6 000 Kč v hotovosti, jež byla žalovaná dle smlouvy povinna vrátit postupně v 52 týdenních splátkách. Ve smlouvě byl současně sjednán poplatek ve výši 3 984 Kč, který je třeba z právního hlediska považovat za úrok ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku (byť tak není nazván), neboť jde o úplatu za poskytnutí půjčky žalované.

14. Soud se dále zabýval platností smlouvy o půjčce, konkrétně ujednání o úroku. Z § 39 občanského zákoníku plyne, že neplatný je mj. právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Jedná se o neplatnost tzv. absolutní, k níž soud musí přihlédnout i bez námitky účastníka (viz a contrario § 40a občanského zákoníku). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně cit. rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).

15. V projednávané věci byla smlouva sjednána mezi podnikatelkou – obchodní společností ([právnická osoba]) poskytující půjčky v rámci svého podnikání a spotřebitelkou, což je zjevné i z toho, že se v ní výslovně odkazuje na tehdejší zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (jenž se vztahoval právě na půjčky poskytované věřitelem v rámci jeho podnikatelské činnosti fyzickým osobám, které v rámci své podnikatelské činnosti nejednají, viz § 1 odst. 1, § 2 písm. a), b) a c) tohoto zákona). Nejde tedy o případ půjčky mezi fyzickými osobami (ve smyslu výše citované judikatury).

16. Sjednaný úrok přitom činil při přepočtu na roční sazbu asi 66,4 % ročně z jistiny. Jedná se o výši, která je již na první pohled zcela nepřiměřená (srov. s nepřiměřenými úroky v judikatuře výše), zvláště ve spotřebitelských vztazích. Soud připomíná, že ochrana spotřebitele je jedním z projevů zásady ochrany slabší strany, která je součástí ústavního principu rovnosti v materiálním pojetí. (viz např. bod 10 nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 78/19). Nelze připustit, aby podnikatelé zneužívali svého silnějšího postavení (plynoucího z odborného zázemí, hospodářské síly, profesionální zkušenosti, lepší znalosti práva či dostupnosti právních služeb) k vynucení v podstatě lichevních úroků. Rovněž při porovnání s úrokovými sazbami, které v době uzavření smlouvy požadovaly banky u úvěrů s podobnými parametry, je zjevná nemravnost sjednaných úroků. Průměrná sazba úroků u úvěrů domácností na spotřebu činila 12,52 % (viz databáze časových řad [příjmení] [jméno], která je obecně známá a veřejně dostupná na webových stránkách ČNB, § 121 o. s. ř.) a sjednaná výše je více než pětinásobná, což je dle výše citované judikatury (která připouští maximálně dvojnásobnou až trojnásobnou výši) hrubě nemravné. Z těchto důvodů soud ujednání o úrocích podle § 39 občanského zákoníku posoudil jako neplatné, neboť se příčí dobrým mravům.

17. Soud se dále zabýval oddělitelností ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, tedy otázkou, zda je neplatná jen tato část právního úkonu, anebo smlouva jako celek (§ 41 občanského zákoníku, tzv. salvátorská klauzule). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu při posuzování otázky, zda lze část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu, je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou (více) stranného právního úkonu, sledovali (viz např. usnesení ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1752/2011). V případě smlouvy o půjčce lze ujednání o úrocích (obecně vzato) oddělit od ostatního obsahu smlouvy o půjčce, avšak nesmí tomu bránit okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (viz již citovaný rozsudek sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Soud dále podotýká, že podstatnou náležitostí smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 občanského zákoníku není ujednání o úrocích, což znamená, že je-li shledána neplatnost ujednání o úroku ve smlouvě o půjčce, byla by při oddělení tohoto ujednání půjčka bezúročná. Na rozdíl od smlouvy o úvěru podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, se ani neuplatní § 502 odst. 1 tohoto zákona stanovící podpůrně výši úroků, nejsou-li sjednány (a tedy ani závěry judikatury k tomuto smluvnímu typu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007).

18. V daném případě má soud za to, že poskytnutí bezúročné půjčky neodpovídá vůli účastníků. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdkyně žalobkyně byla obchodní společností, která půjčky poskytovala v rámci své podnikatelské činnosti. Úrok (nazvaný jako„ souhrnný poplatek“) jakožto úplata za poskytnutí půjčky byl tedy zdrojem jejího zisku. Jestliže by ve smlouvě nebyl sjednán, nikdy by k jejímu uzavření nepřistoupila. Tato okolnost proto brání oddělitelnosti ujednání o úroku od zbytku obsahu smlouvy o půjčce. Z toho důvodu soud neaplikoval § 41 občanského zákoníku a smlouvu shledal neplatnou jako celek.

19. Soud následně zkoumal, zda lze věc posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. občanského zákoníku). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 6 000 Kč v hotovosti na základě neplatné smlouvy o půjčce. Podle § 457 občanského zákoníku byla tedy žalovaná povinna uvedenou částku právní předchůdkyni žalobkyně vrátit. Žalovaná právní předchůdkyni zaplatila celkem 6 304 Kč. Svou povinnost vydat bezdůvodné obohacení již tedy v plném rozsahu splnila, čímž dluh z bezdůvodného obohacení zcela zanikl (§ 559 odst. 1 občanského zákoníku). Žalovaná proto žalobkyni není povinna nic platit.

20. Ze shora uvedených důvodů soud žalobu prvním výrokem jako nedůvodnou zamítl.

21. Druhým výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla z procesního hlediska ve věci plně úspěšná, má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšné žalobkyni. Žádné náklady jí však nevznikly, žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení.

22. Třetím výrokem soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 600 Kč, který byl doměřen poté, co nedošlo k vydání platebního rozkazu podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. O uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek soud rozhodl v rozhodnutí, jímž se řízení končí v souladu s § 9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 větou první tohoto zákona (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, publ. pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS). Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř.