228 C 57/2022

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 13 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 500 Kč od 19. 10. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 8 500 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 750 Kč od 19. 11. 2020 do 18. 10. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 250 Kč od 19. 10. 2021 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu ve výši 200 Kč.

V. Žalobkyni se vrací přeplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč, který jí bude vyplacen do 30 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že dne 19. 10. 2020 uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému 7 500 Kč, který se zavázal zápůjčku vrátit a zaplatit poplatek 2 250 Kč Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek žalobkyně, kde žalovaný vyplnil žádost o poskytnutí zápůjčky a své osobní údaje. Jeho totožnost byla ověřena ověřovací korunovou platbou z účtu žalovaného, na nějž byla následně zápůjčka vyplacena, a scanem dokladu totožnosti. Žalovaný smlouvu podepsal SMS kódem zaslaným ze svého telefonu. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného tak, že si vyžádala informace o jeho poměrech, které ověřila na základě dokumentů od něj vyžádaných, popř. nahlédnutím do relevantních databází. Žalovaný však nesplácel řádně a včas. Dosud na svůj dluh nic nezaplatil. Žalobkyně dále žádá náklady vynaložené v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 2 500 Kč, smluvní pokutu za prodlení ve výši 3 750 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % z částky 9 750 Kč od 19. 11. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud zjistil následující skutečnosti.

4. Ve smlouvě o zápůjčce ze dne 19. 10. 2020 je žalovaný označen jako klient a žalobkyně jako věřitel. Věřitel se zavázal poskytnout klientovi bezhotovostně zápůjčku 5 000 Kč na účet klienta a klient se zavázal ji vrátit a zaplatit poplatek 1 625 Kč do 18. 11. 2020. V dodatku k této smlouvě z téhož dne (smluvní strany jsou označeny stejně) se věřitel zavázal navýšit zápůjčku na 7 500 Kč a klient se zavázal navýšit poplatek na 2 250 Kč. Obojí bylo splatné do 18. 11. 2020. Smlouva ani dodatek neobsahují vlastnoruční podpis žalovaného, je zde pouze údaj o PIN kódu, který měl žalovaný zadat.

5. Podle nedatovaného záznamu měla být dne 7. 2. 2020 žalobkyní zaúčtována platba z účtu žalovaného ve výši 1 Kč.

6. Soud má za to, že žalobkyně neprokázala svá tvrzení o způsobu uzavření smlouvy. K tomu, že potvrzovací SMS kód zaslal právě žalovaný, neoznačila žádné důkazy. To platí i pro údajné předložení dokladu totožnosti. Verifikační platba rovněž uzavření smlouvy právě žalovaným neprokazuje. Jednak měla být uskutečněna již 7. 2. 2020, zatímco smlouva měla být uzavřena až 19. 10. 2020. Vele toho pak ze záznamu o této údajné platbě není patrný jeho původ, v důsledku čehož spolehlivě neprokazuje, že se platba opravdu uskutečnila, neboť si jej mohla vytvořit jen sama žalobkyně (na rozdíl např. od výpisu z účtu banky).

7. Břemeno tvrzení i důkazní ohledně uzavření smlouvy, na jejímž základě jí měl žalovaný plnit, tíží právě žalobkyni (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 29 ICdo 50/2017, a tam citovaná literatura). Soud měl v úmyslu žalobkyni při jednání poučit podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), aby označila důkazy ke svým tvrzením o způsobu uzavření smlouvy. Jelikož se však žalobkyně jednání neúčastnila, přišla o možnost být v tomto směru soudem poučena. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání. Po účastníkovi lze spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud ani není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomu jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Nelze tedy než uzavřít, že žalobkyně své břemeno důkazní neunesla a neprokázala tvrzený způsob uzavření smlouvy, konkrétně že to byl právě žalovaný, kdo podal žádost o zápůjčku.

8. Podle dvou potvrzení o platbách a výpisu z účtu žalovaného byly dne 20. 10. 2020 a 3. 11. 2020 žalobkyní zaplaceny na účet žalovaného částky 5 000 Kč a 2 500 Kč.

9. Dne 12. 10. 2021 odeslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku, kterou jej vyzvala k zaplacení dluhu ze smlouvy ve výši 15 094 Kč do 3 dnů.

10. Podle § 1725 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah.

11. Podle § 1745 občanského zákoníku smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti.

12. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího.

13. Podle § 562 odst. 1 občanského zákoníku je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

14. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Soud se nejprve zabýval tím, zda mezi účastníky byla uzavřena smlouva. Jak vyplývá z § 1725 věty první a § 1745 občanského zákoníku, smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednají její obsah, konkrétně v okamžiku účinnosti přijetí nabídky. Jinými slovy, podmínkou uzavření smlouvy je úplný konsens (souhlasná vůle) smluvních stran na (zásadně) celém obsahu smlouvy.

16. V této souvislosti je třeba rozlišovat mezi neuzavřením smlouvy a pouhým nedodržením písemné (či jiné) formy. I smlouva, u níž zákon obligatorně vyžaduje písemnou formu (např. ta o spotřebitelském úvěru, viz § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), může být uzavřena (toliko) ústně, tedy i bez podpisu jednajícího (§ 561 odst. 1 občanského zákoníku) či použití technických prostředků ve smyslu § 562 odst. 1 občanského zákoníku. Právě uvedené je pouze podmínkou dodržení („ zachování“) písemné formy. Jinak řečeno: i nepodepsaná listina může zaznamenávat obsah řádně uzavřené smlouvy, a to i kdyby právní jednání nebylo učiněno elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Taková smlouva pouze nebude v písemné formě.

17. Rozdíl je taktéž v tom, že v důsledku neuzavření smlouvy závazek vůbec nevznikne, kdežto při nedodržení písemné formy (např. v důsledku absence podpisu) vede„ jen“ k její neplatnosti – a to navíc spíše výjimečně (viz § 582 občanského zákoníku), resp. v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru dokonce vůbec (viz § 104 věta druhá a § 110 zákona o spotřebitelském úvěru). Z toho plyne i odlišný právní režim bezdůvodného obohacení. Případné plnění poskytnuté jednou ze stran neuzavřené smlouvy představuje plnění bez právního důvodu podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, zatímco u neplatné smlouvy jde o plnění na základě neplatného závazku ve smyslu § 2993 občanského zákoníku.

18. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně uzavření smlouvy o zápůjčce neprokázala, resp. neprokázala, že to byl právě žalovaný, kdo vůči žalobkyni učinil nabídku v podobě žádosti o zápůjčku. Nelze tedy než dospět k závěru, že mezi účastníky nedošlo k uzavření žádné takové smlouvy.

19. Soud nad rámec dodává, že i kdyby k uzavření smlouvy o zápůjčce došlo, byla by neplatná pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného (§ 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C -679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).

20. Žalobkyně pouze vágně tvrdila, že si před uzavřením smlouvy vyžádala informace o poměrech žalovaného, které ověřila na základě dokumentů od něj vyžádaných, popř. nahlédnutím do relevantních databází. Tato tvrzení žádným způsobem nekonkretizovala (jaké informace o žalovaném zjistila, jak je vyhodnotila, na základě jakých dokumentů a databází je ověřila atd.) a především k nim neoznačila žádné důkazy. Poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. soud žalobkyni nemohl dát pro její neúčast na jednání (viz výše). Neunesla by tedy své břemeno tvrzení a důkazní i stran toho, že dostála povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohla mít bez důvodných pochybností za to, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož by spotřebitelský úvěr žalovanému v rozporu s tímto ustanovením i přesto poskytla, byla by smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to včetně všech dílčích ujednání o poplatku, náhradě nákladů na vymáhání, smluvní pokutě, přirůstání těchto a dalších nároků k jistině a splatnosti.

21. Soud následně zkoumal, zda lze věc posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku). Žalobkyně zaplatila žalovanému na jeho účet celkem 7 500 Kč, aniž by k tomu existoval právní důvod, zejména závazek ze smlouvy mezi účastníky. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku), jímž se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil a je proto povinen je podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku vydat. Žalovaný přitom netvrdil, ani v řízení nevyšlo najevo, že by dosud žalobkyni cokoliv vydal.

22. Splatnost pohledávky žalobkyně soud posoudil odlišně. Nelze ji odvíjet od smlouvy, neboť ta vůbec nebyla uzavřena. V případech bezdůvodného obohacení se splatnost řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky do 3 dnů předžalobní výzvou odeslanou dne 12. 10. 2021. Do dispozice žalovaného se dostala dne 15. 10. 2021 (§ 573 občanského zákoníku), splatnost tedy nastala dne 18. 10. 2021 a od 19. 10. 2021 je žalovaný v prodlení. Teprve až od tohoto dne žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (s tím, že žalobkyně jej žádala pouze ve výši 8,25 % ročně).

23. Ze shora uvedených důvodů soud prvním výrokem uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 7 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 500 Kč od 19. 10. 2021 do zaplacení. Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř. Druhým výrokem soud žalobu zamítl v části, kterou žalobkyně požadovala poplatek, náhradu nákladů vymáhání a smluvní pokutu, neboť tyto nároky pro neuzavření smlouvy vůbec nevznikly, a úrok z prodlení v části, v níž žalobkyni nenáleží.

24. Třetím výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Při posouzení procesního úspěchu stran soud musel přihlédnout i k příslušenství (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalovaný ve věci z procesního hlediska z větší části uspěl, měl by proto právo na poměrnou část náhrady účelně vynaložených nákladů proti méně úspěšné žalobkyni. Žádné náklady mu však nevznikly, žádný z účastníků tak nemá právo na jejich náhradu.

25. Čtvrtým výrokem soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 200 Kč, který byl doměřen poté, co nedošlo k vydání elektronického platebního rozkazu podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. O uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek soud rozhodl v rozhodnutí, jímž se řízení končí v souladu s § 9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 větou první tohoto zákona (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, publ. pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS). S ohledem na to, že žalobkyně již doměřenou část soudního poplatku zaplatila (dokonce ve vyšší částce, viz další výrok o vrácení přeplatku), není povinna jej znova platit a soud ani nestanovil lhůtu k plnění.

26. Pátým výrokem soud podle § 10 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích žalobkyni vrátil přeplatek na soudním poplatku ve výši 600 Kč (soudní poplatek za žalobu, včetně doměřeného poplatku, činil 1 000 Kč, zatímco žalobkyně zaplatila celkem 1 600 Kč), který bude žalobkyni v souladu s § 10a odst. 1 tohoto zákona vrácen do 30 dnů od právní moci rozsudku.